Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 24.11.2004
Svátek má Emílie




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Ustojíme vládu jedné strany?
 >ARCHITEKTURA: Podivuhodné stavby - Dům Diamant
 >SPOLEČNOST: Sedmnáctý listopad na ulici
 >EKOLOGIE: Budoucnost Šumavy je dál předmětem sporu
 >EVROPA: Český přínos EU v konfrontaci s trhem
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak je to s vínem
 >SVĚT: V kaňonech Utahu (1)
 >SPOLEČNOST: Je po volbách – občane neobtěžuj
 >DOPIS: P.T. Neff Ondřej
 >PROFIL: Chris Maser
 >HUDBA: Glen Hansard aneb Dobeška nejen sklepácká
 >PENÍZE.CZ: Životní pojištění: tajemná výše provizí
 >PŘÍCHOZÍ VÍTANÍ A NEVÍTANÍ: Jejich dopad
 >POLITIKA: Občas je dobré si komunisty vyslechnout
 >PŘÍBĚHY ČESKÉ JUSTICE: Příběh patnáctý - Veřejně o neveřejném

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
24.11. SVĚT: V kaňonech Utahu (1)
Jiří Ondráček

Nejdříve trochu povídání z historie jejich vzniku.

Geologicky vzato, jižní část Utahu má nesmírně bohatou a rozmanitou minulost. Ačkoliv ta kamenná rovina, z které se nadále zvedají tu kopec, tu mesa (což je stolovitý vrch), či onde pohoří, leží průměrně ve výši 1500 až 2000 metrů, za posledních 600 miliónů let se tam 29-krát nalilo moře, aby se znovu uzavřelo a zcela odpařilo. Opakovaně se tam hromadily nánosy a usazeniny bahna, písku, mořské soli a skořápek mořských živočichů. V některých místech tyhle vrstvy byly i více jak 2000 metrů hluboké, místy zbarvené vylouženými minerály a kovy obsaženými ve stékající dešťové vodě. Jindy tu zase bylo tropické pobřeží s mohutnými stromy a obřími ještěry, stejně jako poušť s pískovými dunami až 2500 metrů vysokými. Všechny tyhle hluboké naplavené a nafoukané vrstvy byly pod svou vlastní vahou přeměněny v břidlici, pískovec, či vápenec. Teprve za posledních 15 milionů let, v geologické historii Země pouhý okamžik, se okolní rovina, do té doby stále na úrovni mořské hladiny, začala prolamovat a zvedat. Tvořily se vysoké hory a spustila sopečná činnost. Vítr, led a stékající voda přispívaly k erozi, a jelikož různé formy usazenin mají rozdílný stupeň pevnosti, vznikly zajímavé konfigurace. Solné usazeniny hluboko vespod se pod váhou skal začaly vytlačovat z míst největšího zatížení podobně jako zubní pasta, což přispívá k ještě rozmanitějším skalním formacím na povrchu. A tenhle proces neustále pokračuje.

Nejen Utah, nýbrž celý americký jihozápad jsem projel a prochodil křížemkrážem a přesto tam pokaždé objevuji nová kouzelná místa, o jejichž existenci jsem doposud neměl tušení. Nejsem zdaleka sám koho přímo fascinuje barevná rozmanitost skalních formací, hra světel, jejich odrazů a stínů, to vše zasazené do téměř poušťního prostředí které je všechno, jenom ne fádní. Perfektní den pro mne je takový, když mohu, v pohorkách a s batohem naloženým fotografickým náčiním, prolézat úzkými kaňony, či hledat po skalních stěnách petroglyfy a jiné pozůstatky po starodávných indiánských obyvatelech kaňonů, dokonce si nestěžuju ani když se škrábu s vyplazeným jazykem do kopce, který se v tom okamžiku zdá nekonečný.

Jaro a podzim jsou nejvhodnějším obdobím na návštěvu. V létě tam bývá nesnesitelné horko s možností silných bouří.

Odlétával jsem tam druhý týden v září. Už tradičně z letiště u Hartfordu, ve státě Connecticut, sloužící obyvatelům západní části Nové Anglie. Letiště na zdejší poměry sice malé, ba přímo prťavé (jen o něco větší než v Praze, jak žertem říkám svým českým příbuzným), ale mající spoustu předností, včetně skutečnosti, že málokam je přímé spojení. Ač většině populace něco takového může spíš připadat jako nedostatek, já, hrdý držitel pilotního průkazu, rád létám, a klidně vyměním přímý pětihodinový únavný let do Las Vegas, z kterého to je do jihozápadního Utahu nejblíž, za dva kratší, i kdyby se letadla měla měnit nahoře v Minneapolis v Minnesotě, což byl právě tento případ. A jelikož nepřímý let je považován za nevýhodu, dostanete ještě slevu. Není nic neobvyklého, když letenku do Las Vegas přes Minneapolis najdete na webu za cenu nižší než letenku do samotné Minneapolis.

Tentokrát jsem pro změnu neodlétával večer, ale v poledne, s plánem, že během letu přes Colorado si vyfotím zajímavé pohledy na Rockies, hory Skalisté. Stejně jako jsem se těšil na pohled z výšky na barevné kaňony Utahu, které zanedlouho budu prolézat. Let do Minneapolis vedl přes Finger Lakes (Prstová jezera) ve státě New York, což jsou až 5 km široká a 80 km od severu k jihu dlouhá jezera, naskládána jedno vedle druhého, vytvořená ustupujícím ledovcem v poslední době ledové. Dokonce jsme přelétávali přes Niagarské vodopády, ale z té výšky bez upozornění kapitána bych to stěží zaregistroval.

Začalo to tedy dobře. Leč osud rozhodl, že žádné focení z letadla se konat nebude. Z Minneapolis jsme začali s dvouhodinovým zpožděním, kvůli nějakým opravám na letadle. Těsně před odpichem kapitán se rozhodl vrátit zpátky k terminálu s tím, že porucha na letadle tak docela nevymizela. No a nakonec jsme odlétávali do Las Vegas za soumraku.

Las Vegas leží nízko, bylo zde i v 11 v noci slušné horko, právě končila bouře. Při předávání rezervovaného auta z půjčovny mě dokonce zasáhlo i několik teplých dešťových kapek, což mě činí mezi návštěvníky tohoto města poněkuď vyjímečným. Vzduch je zde v poušti totiž tak suchý, že padající vodní kapky se obyčejně na své cestě k zemi v půli vypaří.

Ráno vzhledem ke špatnému počasí odsouvajícího se právě z Nevady do Utahu jsem se rozhodl jet směrem kde už bude slunce a zároveň chladněji. Mohutné pohoří v Nevadě pouhých 70 km severozápadním směrem, s nejvyšší horou Mount Charleston (3633 m), mě už delší dobu přitahovalo. Je směrem na Mrtvé údolí v Kalifornii, a stejně tak dobře upoutává pozornost odtamtud. Cestou k němu jsem byl překvapen tempem růstu Las Vegas. Na kraji města všude kolem rostou satelitní městečka jak houby po dešti, všechna právě teď, najednou. Však taky podle statistik je Las Vegas nejrychleji rostoucím městem v celé Americe. Hlavně kvůli penzistům. Stěhují se do Nevady a také Arizony v proudech. Je tam laciněji, slunečno 320 dní v roce, žádná zemětřesení, záplavy, tornáda či hurikány. Jenomže – a s tím si teď nechce nikdo lámat hlavu – je to v poušti, hladina spodní vody už dlouho klesá, a dříve nebo později se octnou na suchu, zvláště když mít zelený trávník či plavecký bazén doma před okny je tak “cool”!

Obrázky:

Jeden snímek zachycuje, jak jsem to viděl z vrcholu Cathedral Rock, kam byl snadný výstup, s pohledem hluboko dolů do Kyle Canyon, klesajícího v dáli do roviny vedoucí k Las Vegas. V těchto výškách tu už rostou krásné mohutné borovice, vydávající omamnou vůni, a osiky, které se právě začínaly barvit do žluta a oranžova. Dole v kaňonu nelze přehlédnout chatové městečko. Až poté, co bylo postaveno, celá oblast byla dána pod ochranu, a tak už žádné další parcely na stavbu nejsou k dispozici. Jedině tak je vysvětlitelné, proč volná parcela mezi dvěma domy může být na trhu za půl miliónu. Dolarů. Sám jsem toho už viděl dost, ale tohle bylo i na mě moc (holt jsem nikdy nežil v L.A.). Inu, bydlet v horské oáze s fantastickým výhledem, vzrostlými a voňavými stromy, s možností každodenního dojíždění do pouštního Las Vegas, to něco stojí.

Ve vyšších polohách jsem narazil na vzácné bristlecone pines, borovice které v kalifornských White Mountains se dožívají téměř 5000 let.

Spíš než pokračovat dál na severozápad do Mrtvého údolí a kroutit se tam jak žížala při 45°C jsem to otočil do jižního Utahu. V noci jsem spal v kempu poblíž tohoto Joshua Tree, který vlastně není strom, ale yucca. To jméno dostal od prvních mormonů, jimž připomínal proroka Joshuu zdvíhajícího ruce směrem k zemi zaslíbené. Neptejte se mě, proč. Nevím.

Zakrátko přijíždím do národního parku Zion. Parku, který ve Státech patří mezi nejpopulárnější, a právem.

Nemohl jsem odolat a vyrážím časně zrána, než se udělá výheň, na krkolomný Angels Landing - Plácek andělů - ověřit si, zdali kuráž, kterou jsem tu měl posledně, je trvalého rázu. V konečné fázi cesty tam se šplhá po úzkém hřebeni. Nejužší místo je méně než metr široké, po obou stranách kolmé stěny. Můj pocit jedinečnosti byl zčásti potlačen množstvím jiných, kteří měli podobné nutkání...

Téhle skalní formaci se říká hoodoo. Z měkčího pískovce, částečně chráněného před erozi tvrdší čepicí z lávy, což je jeden z důvodů, proč tam stojí doposud.

Jedinečnost a rozmanitost skalních formací všude kolem se zdá nevyčerpatelná. Přítomnost a pozice slunce dokáže výrazně ovlivnit konečný efekt.

(pokračování příště)




Další články tohoto autora:
Jiří Ondráček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku