Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 26.11.2004
Svátek má Artur




  Výběr z vydání
 >ZDRAVÍ: Zanikne v Praze několik porodnic?
 >SPOLEČNOST: Chybička se vloudila aneb Je ve víně (nejen) pravda?
 >PRÁVO: Vražda bez mrtvoly a přebytečná mrtvola
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Vodovod
 >ZDRAVÍ: S marihuanou proti handicapu
 >PSÍ PŘÍHODY: Noční hnusy
 >SPOLEČNOST: Sedmnáctý listopad v PSP
 >PENÍZE.CZ: Jak neomezeně obchodovat s dluhopisy
 >EKONOMIKA: Koruna posiluje vůči dolaru i vůči euru
 >SVĚT: Preventivní válka
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Neštěstí chodí po horách
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Nemám prý nadávat na Beneše
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zase jedna klávesnice zařvala
 >EVROPA: Linz - Advent ve městě jesliček
 >PRÁVO: Patenty na software (3)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Rodina a přátelé  
 
26.11. RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Vodovod
Ondřej Neff

Vzpomínání na dobu mého dětství, celý seriál je k vidění zde.

Do vesnice Slapy se moji rodiče nastěhovali v roce 1946, někdy zjara, nebyl mi ještě rok. Bydleli jsme na kopci, v ulici, která vede od kostela do vojenského areálu Sázava. Do domu nebyl v té době ještě zavedený vodovod. Otec chodil pro vodu se kbelíky až ke kostelu, tam byla pumpa - dokonce si myslím, že tam ta pumpa je dodnes.Bylo to tak tři sta metrů, to určitě, možná dokonce, že půl kilometru. Zkuste si představit, co je to chodit pro každou kapku vody tak daleko.
Vodovod se začal stavět opravdu až v těch padesátých létech. Stavěl se svépomocí - každý muž v oblasti vsi,které se to týkalo, dostal dvoumetrový úsek, aby ho vykopal. Otec se ujal úkolu zodpovědně, jako každého úkolu, který na sebe vzal. Já mu takříkajíc pomáhal - dětskou lopatičkou jsem začal rejpat asi na půlmetrovém úseku za hranicemi našeho dílce. Samozřejmě že ten člověk co byl vedle to vzal jako že je to Neffovic díl a začal kopat až od mého vrypu, hlubokého tak dvacet centimetrů. Výsledek? Příkop měl předěl, takový val, tam, kde já jsem rejpal lopatičkou. Nakonec musel otec vykopat i to, co já tou lopatičkou začal.
Měli z toho sousedi radost. Nenáviděli tu svini intelektuálskou, seč mohli a přáli jí, aby chcípla.

V roce 1954 jsme se přestěhovali do Prahy, do činžovního domu na Žižkově. Tam samozřejmě vodovod byl - ale nebylo to tehdy pravidlo. V mnoha domech, kam jsem pak chodil za spolužáky, měli společný vodovod na chodbě a nezřídka i společné záchody. Samozřejmě že se to v takových domech s hygienou nepřehánělo, však to tam taky smrdělo plísní a špínou. Když perete na valše v neckách a musíte nosit vodu po kýblech, nebudete prát denně, ani ob den, to se rozumí.
To jen dodávám, a myslím na to, když čtu bolné úvahy nad zánikem kouzla starého Žižkova.
Kouzlo? Bída a hnus to byl!


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku