Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 7.12.2004
Svátek má Ambrož




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Progresivně se vytrácející půvab OSN
 >DROGY: Zhoršuje nebo zlepšuje se česká drogová situace?
 >ARCHITEKTURA: Olympiáda v Praze?
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Bajka z české pop music
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Na Staromáku o Mikuláše
 >PŘÍBĚH: Dívenka a hajzlík aneb Jak napravit poníženou slušnost
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Pracovitá pravice
 >PSÍ PŘÍHODY: Nežer to těm vránám!
 >POLITIKA: Zpochybněný senátor
 >ÚSTAVA MĚSTA KOCOURKOV: Hlava III. Kocourkovské městské uspořádání
 >POVÍDKA: Mikuláš
 >PENÍZE.CZ: Kombinace rovná se komplikace
 >PRÁVO: Nejvyšší Klaus
 >POLITIKA: Kongres ODS - král je mrtev, ať žije král!
 >PRÁVO: Soudní šlendrián aneb Precedens v Praze 11

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Hudba  
 
7.12. Z MÉHO PODKROVÍ: Bajka z české pop music
Albert Salický

Minulý týden jsem v jednom budějickém knihkupectví vzal do ruky knihu Roberta Rohála nazvanou Královny českého popu. Otevřel jsem ji hlavně proto, abych se podíval, co pěkného tam autor píše o Marušce Rottrové, které jsem sice nikdy docela neodpustil zběhnutí od soulu a rocku k televizním baladám, přesto jsem ji měl vždycky rád. Kniha je vskutku zajímavá a vyvolává řadu všetečných otázek, například proč je mezi těmi pár stálicemi, kde chybí například Hana Zagorová, zařazena Monika Absolonová. A jak tak listuji, padl mi hned na prvních stránkách zrak na zajímavý výrok. Abych ovšem vysvětlil souvislosti, které jsem před pár lety dost zblízka poznal, musím začít pohledem zpět.

Vyprávět historku z pop branže však dnes není až tak jednoduché. Na špičce české mediální scény se totiž pohybuje dvojice, která buduje, počínaje svatbou, veškerou publicitu na skandálech a následných soudních sporech. Ve snaze se podobným problémům vyhnout (z mužské části oné dvojice jde opravdu strach), rozhodl jsem se následující příběh vyprávět formou bajky. Konečně, co bylo dobré pro Ezopa, musí nějakému Albertovi zachránit krk také.

Bylo, nebylo, či vlastně dosud je, není, v jednom jihočeském městě žil, byl hudební producent a nakladatel, říkejme mu třeba Franta Slepička. Zabýval se mimo jiné i obchodem s autorskými právy zahraničních skladatelů. A mezi tím, co pravidelně na hudebních veletrzích nakupoval, se jednoho dne objevila díla v Kanadě žijícího skladatele českého původu jménem John Capek. Tento člověk napsal řadu věcí pro špičkové hvězdy (například Rythm Of My Heart pro Rod Stewarta, psal i pro Cher, Dianu Ross, Joe Cockera nebo kapelu Toto), a samozřejmě že i to, co koupil Slepička, bylo vynikající. Nejednalo se však o panenský materiál, skladby byly již nahrané, samozřejmě v angličtině. Obchodník se tedy s cédéčky vydal do Prahy a tam kolekci nabídl několika z těch málo vydavatelství, která ještě zbyla.

Jeden z dominantních vydavatelů, říkejme mu třeba Transversal Music, měl velký zájem. Požadoval však skladby již česky otextované. Slepička se o tom zmínil jednomu kamarádovi, který se psaním zabývá, říkejme mu třeba Lukáš. Tomu se hudba líbila a tak se pustil do textování. Nejvíce ho zaujala pomalá balada o rozchodu. Zpívala ji něžným hlasem nějaká smutná dívka. Lukáš dostal pouze vypálenou kopii CD, nevěděl, jak se skladba v originále jmenuje ani kdo byla ona interpretka. Snažil se však vystihnout i v češtině atmosféru původního textu. Refrén zněl přibližně takto:

´cos I´m through, so he´s too, good bye,
it´s the end, so don´t speak, don´t even try
no more falling into your heart,
no more taking the world apart...

Lukášovi se i s respektováním slabik, rytmu a délky samohlásek podařila následující česká varianta:

poznám, že mám už jít
když řeč tvá je zlá co ještě chtít
všechny sny a plány jsou pryč
v prázdném šálku najdeš klíč...

Text se všeobecně líbil a šéf Transversalu celou kompozici koupil. Prý bude ozdobou comebackového alba jedné poněkud zaprášené hvězdy, říkejme jí třeba Milena Bartáčková. Franta Slepička Lukášovi poděkoval a pogratuloval, vždyť prosadit se mezi profesionály není lehké.

Když album vyšlo, doprovázeno rozsáhlou kampaní, využívající především fotografií se zdůrazněnými partiemi, které si Milena Bartáčková nechala krátce předtím recyklovat, hnal se Lukáš do obchodu. Naštěstí se podíval na obal dřív, než CD koupil. Jeho skladba tam totiž nebyla. A zatímco tam tak stojí a přemýšlí, ozve se z reproduktoru hlas comebackované Bartáčkové, a hle, na původní Capkovu melodii tam slavná diva zpívá něco jako:

kolikrát, vodopád...

Skladbu kromě plytkého textu zcela ničí i skutečnost, že je to aranžováno jako lehký kolovrátkový popík v mnohem rychlejším tempu, než měl smutný originál (asi aby mohla někdejší Milenka dokázat, že je pohybově stejně fit jako přes hrudník).

Tolik pisatelovy vzpomínky. Teď by se měl ovšem inteligentní čtenář (a autor má především takové) ptát, kde je pointa příběhu. Což o to, pointy se čtenáři dostane. Nenapsal ji však autor tohoto textu, napsal ji za něj pan Robert Rohál ve zmíněných Královnách českého popu:

„…John Capek, Čechoameričan, který komponuje hity pro americké popové hvězdy. Pro (..…) napsal pár skladeb. Jednou z prvních byla titulní písnička z alba Vodopád…“

Tak si to přeberte.

Salzburg, prosinec 2004




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku