Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 6.12.2004
Svátek má Mikuláš




  Výběr z vydání
 >PRÁVO: Nejvyšší Klaus
 >POLITIKA: Kongres ODS - král je mrtev, ať žije král!
 >PRÁVO: Soudní šlendrián aneb Precedens v Praze 11
 >ÚVAHA: Ďábel skutečně existuje
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vánoční nakupování v knihkupectví
 >ZVĚROKRUH: Střelec
 >SPOLEČNOST: Jak se žije v Čecháčkově
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak jsem se nepohádal v Cafouru
 >HUDBA: Koubek křtí velmi povedené CD
 >PENÍZE.CZ: Na burzu bez výmluv
 >USA: Kdo si nevystřelí není chlap
 >POLITIKA: Kongres ODS je kongresem historickým
 >MOBY DICK: Privatizace Českých Textáren - nekonečný příběh
 >EVROPA: Klaus se nezbláznil
 >POLEMIKA: Petr Štěpánek mezi bludem a pomluvou

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
6.12. ZVĚROKRUH: Střelec
Petr Kersch

Teď si vzpomínám - Rippl se jmenoval, Benjamin Rippl - ale všichni mu říkali Beny - nastoupil k nám do Linky důvěry někdy v lednu nebo v únoru - takový hubený, vytáhlý, obrýlený kluk. Takhle v těch dvaceti letech vypadají mládenci, co k nám přicházejí na praxi, všichni: vychrtle a zvědavě. Měsíc, dva se zacvičoval na lehčích případech, diktoval do telefonu těhotným svobodným študentkám adresy azylových domů, nabádal je, aby se nebály a šly se tam aspoň podívat; o pololetí přesvědčoval nešťastné kluky, že pětka z matyky neznamená konec světa a táta je určitě nezabije. Moc pěkně rozmluvil jedné paničce, aby se nemstila nevěrnému manželovi za to, že zbouchnul někde ve Františkových Lázních pětadvacítku, nýbrž aby si s manžílkem napřed promluvila o praktické, to jest finanční stránce.

Zkrátka, během roku se Beny vyšplhal v žebříčku asistentů na přední místo. Nejenže měl mladou, bezednou paměť, rychlejší než kdovíjaké vyhledávací programy v adresářích a telefonních seznamech, ale měl i přesvědčivý milý baryton, tak důležitý při konejšení rozčilených nebo zoufalých hlasů, které mu operátoři ochotně přepojovali, když si nevěděli rady, když volající byli příliš vzteklí nebo plačtiví. Beny to s nimi uměl.

Jednou v pátek, ke konci odpolední směny, asi tak o půl desáté večer, Benymu se stalo něco, řeknu vám, to tedy stojí za vyprávění. V hlavním telefonním sále bývá v tuhle dobu krátká chvíle klidu, která zřejmě souvisí s rytmem velkoměsta: lidi sedí doma u televizorů nebo v hospodách nebo v kinech a pro většinu z nich v tu dobu se večer rozvíjí optimisticky, frťanů bylo vypito dosud málo, film je zrovna v nejnapínavější fázi a děvče, nedostavivší se na rande, může do baru ještě stále přijít a s úsměvem se omluvit.

Beny si sejmul sluchátka, protože po šesti hodinách provozu vás pěkně uši svědí, a rozhlédl se po místnosti.Někteří asistenti odešli do kuřárny nebo si něco sezobnout do kantýny. Směnový inspektor - tenkrát dělal tuhle funkci starý Effenberger, výborný psycholog, možná, že jste ho viděli v televizi, měl tam svůj pořad o šikanování ve školách - tak teda Artur Effenberger sedí ve své zasklené kukani, dva schůdky nad sálem, mává na Benyho, ukazuje vedle sebe na prázdné křeslo a pak tímtéž ukazováčkem na ústech jako by říkal - pojď honem, ale potichu. Beny přisedl, nasadil si sluchátka a připojil se na monitor. Neslyšel nic, než známý prázdný šum a občasné zaprsknutí, které prozrazuje, že jste se napojili na nějaké volání z mobilu. Artur zakryl dlaní mikrofon a zašeptal: „Mužský hlas. Mladík, suicidium.“

Sebevražedné úmysly volajících do Linky důvěry se vyskytují často, prvním úkolem asistenta na telefonu je odhadnout, jak vážný takový úmysl je: někdy se jedná pouze o člověka, který nechce zemřít, ale rád by na sebe nějak upozornil. Beny si přisunul pomocný mikrofon a řekl zkusmo : haló, tady Beta - - ozvěte se, prosím. Voláte Linku důvěry.

„Střídáte se tam nebo co?“ zeptal se vzdálený hlas. „Ten před vámi se jmenoval Alfa.“

„Jestli voláte městskou Linku důvěry, pak jsme tady pro vás, ale všichni máme nějakou přezdívku, kvůli anonymitě, víte. Podepsali jsme takový revers.Takže mluvíte s Betou, je to přezdívka, samozřejmě, ale na tom snad nezáleží - pomůžu vám, když mi řeknete, o co jde.“

„Říkal jsem vašemu příteli Alfovi před chvílí: rozhodl jsem se, že se zabiju. A myslím to vážně.“

„Vážné rozhodnutí to je,“ řekl Beny tím svým chápavým, hlubokým, sympatickým hlasem, „úplně s vámi souhlasím. Ale zavolal jste, znamená to, že nám důvěřujete a chcete se s něčím důležitým svěřit...“

„Chci se zastřelit.“ řekl mládenec na druhé straně linky a odmlčel se. Beny se ohlédl po inspektorovi a očima ho vyzval, aby se spojil s policií. Služební řád přikazoval ihned se spojit s policejní pohotovostí, jakmile operátor Linky důvěry se domnívá, že úmysl sebevraždy není předstíraný. Červené tlačítko, heslo a hlášení, že byl zjištěn potenciální sebevrah - zatím anonymní - všechno bylo pro takové případy na každém pracovišti v telefonním sále připraveno.

Jak rozpoznat vážnost sebevražedného úmyslu - něco na toto téma jste si mohli přečíst ve skriptech z kurzů, které musel každý operátor absolvovat, něco vám poradili zkušenější kolegové, to zbývající se skrývalo ve vašem nadání umět se vciťovat do lidských osudů. Beny tohle nadání měl a taky věděl, že nesmí volajícímu nijakým způsobem oponovat, naopak, je třeba sdílet s ním jeho neštěstí, opatrně se vyptávat na podrobnosti, nechat si vyprávět o všech příkořích, byť by se zdála sebemalichernější - a teprve potom, v průběhu nešťastníkova monologu, se zaměřit na něco konkrétního, bezvýznamnou otázkou přeměnit monolog na rozhovor, podkopat zdánlivě nedobytnou hradbu sebevražedného rozhodnutí, nabídnout pomoc nebo bleskově najít informaci, kde by takovou pomoc mohli poskytnout.

Odmlka v telefonu byla dlouhá, ale hovor zůstával stále spojen. Beny nakonec nevydržel a řekl: „Jste tam? Slyšíte? Co kdybyste mi řekl vaše jméno? Nebo máte taky přezdívku?“

„Nejsem zase takový hlupec, abych prozrazoval svý jméno.“

„Ale ne - “ řekl Beny, „myslel jsem... Víte, jak to chodí - když můžete člověku říkat Aleši nebo Hugo - tak už to není tak docela cizí člověk.“

Odpovědí bylo sípavé oddechování. Artur a Beny sledovali rotující kotouč magnetofonu.

„Říkej mi Rudolf.“ řekl mladík.

„To je jméno.“ poznamenal Beny.

„Nemám žádnou přezdívku. Nikdy jsem ji neměl. Ani ve škole mezi klukama. Ani na vojně - tam jsem neměl...“ Posledním slovům Beny nerozuměl. Počkal asi půl minuty.

„Rudolfe? Slyšíš?“

„Jo, slyším tě. Chceš se zeptat, proč telefonuju. Povím ti to. Potřebuju poradit.“

„Poradím rád, doufám, že ti budu moci dát tu nejlepší radu. Nakonec - na rady jsme tady zařízeni. Můžu se taky zeptat jinde, u kolegů nebo na internetu.“ Benymu se zdálo, že rozhovor začíná nabírat správný směr. Kolik mu je asi let? Podle hlasu a vyjadřování tak dvacet. Žádný student. Možná nezaměstnaný. Možná něco spáchal. Uvidíme...

To vše letělo Benymu hlavou, když dostal otázku:

„Poraď, Beto - kam se mám střelit? Kam se střelit, abych to měl jistý?“

Beny zakryl dlaněmi oba mikrofony a vzhlédl na šéfa; ten dal znamení, že Beny má pokračovat, váhavý střelec mu očividně důvěřuje. Beny odkašlal, na čele mezi obočím mu naskočily dvě vrásky.

„Na takovou otázku nesmím odpovídat, Rudolfe.“

„Ale uměl bys poradit kámošovi, stará vojno, že jo.“

Není to nějaký špatný fór? O co ti jde, klacku, pomyslel si Beny, nač tyhle okolky? Kdyby se ptal na nějaké prášky nebo injekce, to jsme tady už měli, ale člověk se střelnou zbraní, který míří na sebe a žádá k tomu instrukce? -

Potom Beny dostal nápad.

„Musel bych napřed znát, jakou zbraň máš k dispozici.“

Rudolf neodpovídal, ale Beny cítil v té pomlce, že jeho protějšek přemýšlí. Pak se ozval:

„Proč to chceš vědět?“

„Kvůli rozměrům, Rudo. Nevím, jestli máš kulovnici nebo nějakou kratší karabinu nebo pistoli. Nebo samopal. Předpokládám, že nemáš kanón.“

„Jseš praktický člověk. Našel jsem nabitý revolver. Papíry na něj nemám, jestli ti to pomůže.“

„To není důležité.“ odpověděl Beny. Zatím se rozhovor vyvíjel dobře. Důležité je nestřílet. Čas pracuje pro mě, ty holomku. Pojedeme o kousek dál.

„Jakou má ráži?“

„Ráže. No jo, ráže. To by člověka nenapadlo, že by mohla mít význam.“ Rudolf vedl spíše samomluvu než rozhovor po telefonu. „Dívám se do tý dírky. Tam je schovaná moje smrt, dalo by se říct. Za chvíli odtamtud vyletí. Ráže - pět milimetrů to nebude, o něco míň. Na štítku nic o ráži není.“

Beny zaváhal. Firemní štítek! Když se zeptá rovnou na značku zbraně, střelec vytuší léčku a důvěryhodný vztah se zhroutí.

„Chceš vědět, co je na štítku vyraženo?“ pokračoval Rudolf. „Mám v ruce pistolku značky Mipamape, rok výroby devatenácetdeset.“

Inspektor vedle Benyho ožil, na obrazovce měl připravenou nějakou encyklopedii střelných zbraní, chvíli manipuloval s myší, žádný mipamape se nedal v seznamu najít. Asi nějaká stará japonská bouchačka... Ale policie má lepší znalce! Stačila minuta a oba četli na monitoru vzkaz bezpečnostního experta:

MIPAMAPE 1910 - čti miramare - ruský armádní revolver pro důstojníky. Často přikládán k vyznamenání za chrabrost jako čestná osobní zbraň. Výrobce z Kyjeva. Netypizovaná ráže 3,175 mm (osmina palce). Bubínkový zásobník na pět nábojů. Šestý náboj mohl být zasunut do nábojové komory přímo. Mechanická závlačková pojistka. Historická palná krátká zbraň, s pažbou zdobenou slonovinou nebo perletí, oceňována jako starožitnost, ca 30 tisíc euro i za poškozený nebo nefunkční kus.

Drahocenné sekundy utíkaly.

Konec 1. části (dokončení příště)

*********************************
Povídka je z dvanáctidílného cyklu, který Petr Kersch vydal vlastním nákladem v knize Zvěrokruh a jiné povídky v roce 2003.




Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku