Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 8.12.2004
Svátek má Květoslava




  Výběr z vydání
 >PENÍZE: O registračních pokladnách a daňových únicích
 >EKOLOGIE: Na černé listině Greenpeace
 >SVĚT: V kaňonech Utahu (3)
 >ZVĚROKRUH: Střelec
 >MROŽOVINY: Kořeny válčení 1
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vánoční kupování
 >GENTLEMAN: Grog je tady!!!
 >NÁZOR: Sbohem, Slovensko
 >MÉDIA: Reakce ČT na článek pana Víta Olmera
 >PSÍ PŘÍHODY: Noční Čertík Bertík
 >NÁZOR: Brno ať zůstane především Brnem
 >KNIHA: Vzpomínky jako připomínka a varování
 >CHTIP: Báječná irská hospoda
 >ÚVAHA: Feminismus kontra.... kontra co?
 >PENÍZE.CZ: Do Alp či vánoční Vídně jen se zdravotní pojistkou?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
8.12. ZVĚROKRUH: Střelec
Petr Kersch

(dokončení z 6.12.2004)

„Tak co bude?“ řekl netrpělivý hlas. „Co bude s tou tvojí radou pro mě?“ - Beny se vzchopil. Musí se najít nějaký další námět na prodloužení rozhovoru. Třeba: odkud má takovou raritu? Hlavní úkol: získat čas. Nějaká cestička k neznámému Rudolfovi se najde.

„Moment, Rudo. Ta pistolka, to´s našel vzácnost, člověče. Kolik máš nábojů?“

Ve sluchátkách se ozval smích. Vysoký, křečovitý, odborně řečeno - hysterický.

„Kdybych se jako nestrefil napoprvé?“

Beny nasadil starostlivý tón většího bráchy, který si nepřeje, aby jeho slabšímu sourozenci bylo ubližováno. „Opakuji otázku: kolik máš nábojů ráže jedna osmina coulu?“ Celý rozhovor Benymu připadal jako by se plahočili po horské stezce nad smrtonosným srázem, ale může se po ní jít dál. Zaslechl Rudolfův povzdech.

„Jenom jeden.“

„A střílel jsi někdy vůbec z pistole?“

Místo odpovědi slyšel Rudolfa, jak říká: „Odkud víš o té ráži?“

„Máme tady takový atlas střelných zbraní.“ - Následovala zase pauza, ale teď Beny věděl, že udělal chybu, neodpustitelnou chybu.

Rudolf se ozval, skoro šeptal, jako kdyby ho bolelo v krku:

„Tak jo. Takže sbohem, brácho. Zkusím to do tý huby. Akorát nevím, jestli si mám při tom stoupnout nebo zůstat sedět.“

„Počkej s tím zkoušením, Rudo, prosím tě.“ - Beny si utřel dlaní pot s čela. Naklonil se víc k mikrofonu. „Přece s jediným nábojem nemůžeš zkoušet sebevraždu. Když nestrefíš centrální část mozku - a s tak malým projektilem se ti to může snadno stát - zůstaneš celý život ochrnutým mrzákem.“

„Já to musím udělat!“ vykřikl hlas z druhé strany. „Rozumíš, musím. Poslal jsem dopisy...“ Beny zaslechl zvuky kroků. Mladík zřejmě položil mobil na stůl, aby měl volné ruce.

„Rudolfe? Haló, Rudolfe?“ Kroky se zase přiblížily.

„Nezdržuj.“

„Pořád nevím to hlavní - důvod tvého rozhodnutí. Nechci tě utěšovat nějakými kecy...“

„Napsal jsem to v těch dopisech.“

„Tvoje dopisy na rozloučenou se ke mně nedostanou. Myslím na budoucnost...“

„Já nemám žádnou budoucnost,“ skočil Benymu do řeči Rudolf, „jdu za minutu do pekla.“

„Myslím na podobné případy v budoucnu tady u nás. Jde mi o zkušenosti. Nevěřil bys, jak lidi, kteří volají o pomoc, vycítí sebevědomého, zkušeného člověka, který dokáže být nad věcí. Třeba bych se poučil zrovna z tvého příkladu.“

„Dobře. Co chceš vědět?“

„Jak se dozvím, že jsi se opravdu zabil?“

„Předvedu ti to hned teď, zaslechneš výstřel.“

Beny měl na jazyku větu o tom, že to není žádný důkaz, ale spolkl ji jako nepřípustnou poznámku, provokující k ukvapenému činu, a řekl:

„Raději bych si přečetl některý z těch dopisů. Kolik jsi jich rozeslal?“

„Tři: sestře, rodičům a jednomu profesoru, co mě učil na gymplu. Seznam byl delší, ale napsal jsem jen tyhle.“

„Stejný text ve všech?“

„Kdepak - každý dopis jsem psal jinak, na každýho jsem vzpomínal jinak, každýho jsem měl rád jinak.“

Beny se nadechl. Připadal si jako přespolní běžec, který se modlí, aby za touhle zatáčkou byl vidět cíl.

„A v seznamu nebyla tvá přítelkyně?“ Beny schválně neřekl „nějaká tvá přítelkyně“, risknul to, nechtěl vyvolat zdání, že považuje Rudolfa za tuctového mladíka, který určitě střídá děvčata, naopak, v takto vyslovené otázce jako kdyby byla špetka jasnovidectví, jako kdyby dotyčnou milenku Beny dokonce osobně znal.

Sluchátka slabounce bzučela. „Rudo?“ řekl Beny do mikrofonu. Slyšel dýchání a pak dokonce Rudolf zakašlal.

„Jsem blbec. Zapomněl jsem, že má dneska odpolední.“

„Nerozumím ti, Rudo,“ řekl Beny, „kdo, prosím? Hovořili jsme o dopisech na rozloučenou.“ Snažil se mluvit tím nejklidnějším tónem.

„Róza. Slíbil jsem, že ji vždycky po šichtě večer odvezu na motorce až před jejich barák. Když tu prodavačku brala, měla strach, jak to bude v noci s návratem domů. Úplně jsem na to zapomněl. Kolik je hodin?“

„Dvacetdva nula pět.“

„Tak to tam stojí chudinka před vchodem pro zaměstnance, mrzne a poslouchá, kdy se ozve moje motorka.“

Beny měl pocit, jako když v mariáši může konečně vynést trumfové eso.

„Poslyš, Rudolfe,“ začal opatrně, „tenhle rozhovor nepřerušíme. Vezme to tady za mě Alfa. Já Róze zavolám, že pro ni přijedu. Souhlasíš?“

„Róza nemá mobil. Pracuje u mekdonaldů na Slovanské třídě. Musela by se volat jejich ústředna.“

„Ta mi neuvěří, když nebudu znát jméno.“

„Róza. Róza Oreškowa, dvojitý vé, Róza je Polka. Teda - její táta je Polák.“

„To stačí, Rudolfe. Tak já jedu. Zatím si to rozmysli s tou střelbou.“ - Artur Effenberger si přitáhl mikrofon. „Rudolfe? Ahoj, to jsem zase já, Alfa. Jak Róza vypadá?“

Beny něco rychle napsal na klávesnici a pak se ve svém křesle narovnal a poslouchal, jak Rudolf vypráví inspektorovi o své lásce k Róze. Dvacet minut udržoval Artur konverzaci. Pak na zvukovém pozadí rozeznali nový ruch, klepání, asi na dveře, slyšeli Rudolfovy kroky, jak jde otevřít, potom hlasy, mezi nimi taky ženský hlas - a pak zcela zřetelné : Tady policejní hlídka, strážmistr Spitzer. Jsme na místě. Máme ho, je živ. Slečna je tady s náma a doktor taky.

Byl by to krásný konec, kdyby za pár dní nepřišel škodolibý vzkaz od toho inspektora, který tak bleskurychle uměl najít data o zbraních: revolver Miramare pocházel z vyloupeného starožitnictví a starožitník útok dvou mladíků tak tak přežil. Pár týdnů si antikvář poleží na chirurgii, ale dostane se z toho.

Minulý pátek jsem byl starého pána navštívit, doktoři mu dovolili číst a mluvit. Jmenuje se Vasilo, Bogdan Vasilo, a jeho rodina pochází z Kyjeva.

©Petr Kersch, Děčín, duben 2003

*********************************
Povídka je z dvanáctidílného cyklu, který Petr Kersch vydal vlastním nákladem v knize Zvěrokruh a jiné povídky v roce 2003. O rok dříve vydal autor (rovněž vlastním nákladem) sbírku povídek Zlatý časy.


Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku