Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 15.12.2004
Svátek má Radana




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Kalouska posilují cizí chyby
 >EVROPA: Argumentovat poctivě
 >POLITIKA: Až příliš viditelní ministři
 >GLOSA: Úchylka?
 >SPOLEČNOST: Mafie miluje neziskovky
 >MROŽOVINY: Kořeny válečnictví 2
 >EVROPA: Turecko do EU?
 >MALTA: Tak jakpak se máš, v už sedmém měsíci v EU?
 >KULTURA: Český slavík podle Sokrata
 >PENÍZE.CZ: Některé cestovní pojistky nekryjí ani běžkování
 >POLITIKA: Páně Grebeníčkův převrat marxismu
 >SVĚT: Botswana - vítaná výjimka z tristního pravidla
 >ARCHITEKTURA: Předvánoční pozvánka na dvě výstavy
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Realita a fikce Pulp Fiction (2)
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Super prohnilí

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
15.12. MROŽOVINY: Kořeny válečnictví 2
František Novotný

V 60. letech minulého století antropologické články o válčení zhoustly a veteránka Margaret Meadová zatroubila do protiútoku, když v roce 1964 napsala stať "Válčení je jen vynález". Nicméně nová generace vědců to neviděla tak jednoduše a uplatnila nové postupy včetně matematické teorie her, což byl pokus podložit darwinovský přirozený výběr kvantitativním základem. Prosadila se i ekologie s konceptem úživnosti a demografie, která odhalila, že vznik válek je těsně svázán s populačními explozemi. Ty byly v pozadí jak vikinských nájezdů v raném středověku, tak 1. světové války, když polovina německého obyvatelstva na sklonku 19. století byla mladší 25 let, a dnes stojí za radikalizací islámu.
V roce 1967 Americká antropologická asociace uspořádala sympózium věnované válečnictví, kde byl akceptován rozdíl mezi "primitivní" a "absolutní" či "civilizovanou" válkou. V téže době se také začali z terénu vracet antropologové, kteří tiše vzali za své postuláty Turney-Higha a nahlíželi přírodní válečníky jinýma očima.
Jedním z nich byl Napoleon Chagnon, který od roku 1964 strávil 16 měsíců s orinockými Indiány kmene Janomamöů. Jejich chování je extrémně divoké, chlapci jsou povzbuzováni k násilí již od raného věku a vychováváni tak, aby byli násilničtí především k ženám, jež jsou hlavními trofejemi výměn a bojů. Na rozdíl od představ Léviho-Strausse výměny sice divokost zmírňují, ale neodstraňují konflikty, když muži se neustále snaží svést manželky ostatních. Vnitrovesnické násilí pak vede k tomu, že určitá skupina mateřskou vesnici opustí a založí novou, již nepřátelskou vesnici. Války jsou pak vedeny v ritualizované formě. Poté, co pozřeli halucinogenní látky a válečníci stojí proti sobě, vystoupí jeden z řady dopředu a vypne hruď. Reprezentant nepřátelské vesnice jej poté prudce udeří do prsou. Někdy až čtyřikrát, čímž udeřený prokazuje svou odvahu, než dojde k odvetě a na řadě je tlučený. Výměna úderů pokračuje tak dlouho, až je jedna strana vyřazena nebo obě tak dotlučeny, že nejsou schopny pokračovat v tomto zvláštním souboji.
Dalším eskalačním krokem je souboj s kyji. Zde již k smrti dochází, ale poměrně zřídka, když náčelník ozbrojený lukem může boj ukončit. Vyšší válečnou formou jsou nájezdy, kde je úmysl zabít již jasný. Nájezdníci obvykle číhají u nepřátelské vesnice, aby zabili někoho bezbranného, kdo se jde koupat, přináší vodu, nebo si jde ulevit. Po zabití nájezdníci rychle prchají. Vrcholem nájezdu je tzv. "zrádná hostina", kdy válčící vesnice přesvědčí nějakou třetí vesnici, aby protivníky pozvala k hodování a při hostině je přepadne. Je zabito co možná nejvíce nepřátel a vdovy se dělí mezi vítěze.
Zpočátku Chagnon vysvětloval styl boje těchto Indiánů jako kulturní reakci na prostředí. Nejde o zabezpečení teritoria, neboť vítěz si nikdy nepřivlastňuje domovy nepřátel, spíše se jedná o reprezentaci suverenity, zabránit zavlečení vlastních žen a naopak dokázat ukořistit ženy cizí. Při kontaktu s cizinci se ale chovají odlišně, dokonce zcela vyhladili jiný kmen, neboť věří, že jenom oni jsou kulturní formou člověka a všichni ostatní jsou zdegenerovaní. Po dalších pobytech se Chagnon přiklonil k neodarwinistickému pohledu - více zabíjení přináší více žen a tedy i více vlastních potomků.

U Marengů, žijících v horách Nové Guineje, pracoval v šedesátých letech etnograf Andrew Vayda a měl možnost pozorovat tzv. "rituální bitvy". Bojovníci v počtu od 200 do 2000 mužů se sešli na domluveném místě, přičemž armády tvořili sňatky spříznění muži z několika vesnic. Většina bojovníků se za boje chová pasivně, bitva se rozpadá do mnoha soubojů, vedených na dálku vrháním oštěpů a vystřelováním šípů, přičemž se hlavně oceňuje hbitost uskakování. Často přihlížejí ženy, které své matadory povzbuzují zpěvem a pokřikem a také sbírají šípy, aby je jejich manželé mohli znovu vystřelit. Navzdory několikatisícových armád dochází jen málokdy k zabití. Velmi zajímavý je demografický faktor. Orinočtí Indiání s desetinovou hustotou obyvatelstva oproti novoguinejským Marengům takovou bitvu neznají.
Strategie Marengů rozeznává "boje nadarmo", kdy se střílí a vrhá na dálku, "opravdové boje" se sekerami a oštěpy na kontaktovou vzdálenost, pak "nájezdy" a konečně "vyhlazení". Do této poslední kategorie spadá i vysídlení obětí a zničení jejich příbytků a políček. Je to tedy genocida s následným osídlením dobytého a vyčištěného území. Zde ale vstupuje do hry kulturní rovina, neboť Marengové často dobyté území nechávají prázdné ze strachu před zlými duchy. Každému tažení také předchází smírná oběť nabídnutá duchům předků, aby pomohli v boji. Obětí je prase, jedno na bojovníka, a jelikož v tamních podmínkách trvalo asi 10 let vykrmit potřebné množství nadbytečných vepříků, vedly se války v asi desetiletých cyklech.
Podobně byli zkoumáni i Maorové a když přeskočíme do Evropy, kde před 5 000 lety s psanými záznamy začala i skutečná historie válečnictví, můžeme konstatovat, že ritualizovaná forma boje je charakteristická pro všechny společnosti bez státní organizace a systém tzv. šampiónů, tj. bojovníků, kteří reprezentovali celé armády, přežíval ještě u raných státních formací, jakými byly i starořecké městské státy. Souboj Achilla s Hektorem před branami Tróje za přihlížení obou vojsk je literárním zpracováním tohoto ritualizovaného válčení, které v řeckých mýtech najdeme ještě vícekrát.
Skokem do Evropy jsme opustili prehistorické doby, jež se ještě donedávna zrcadlily v životě přírodních kmenů na okrajích světa. To ale skončilo, lidé, jejichž otcové byli ještě kanibalové nebo sběrači lebek, jsou dnes poslanci a kupříkladu zasedají v parlamentě nezávislého státu Papua.

Při válčení se daly uplatnit tytéž dovednosti jako při lovu. A jestliže vynález luku znamenal revoluci v lovecké technice, významně se zapsal i do dějin válečnictví. Umožňoval totiž vést boj na dálku, což oslabovalo nepopiratelnou vnitrodruhovou zábranu. Z hlediska étosu je luk neutrální, mohou jej používat zcela mírumilovné společnosti stejně snadno k lovu jako svárlivé kmeny k neúprosným bojům. Nicméně jablkem sváru, kromě žen, mohly být jenom lovecké revíry. Regulérní válka se proto mohla hmatatelně vyplácet a tudíž vznikla až v době, kdy se lidé usadili a začali sedlačit. Teprve zásoby potravin nahromaděné zemědělskou činností stály za organizovanou loupež a z opačných důvodů teprve rolník měl zájem na prostředcích, které by mu trvale poskytovaly ochranu. Již zemědělská osada, která před 9 000 lety stála v Jerichu, byla opevněna hradbou 3 m silnou a 4 m vysokou. Že se nejednalo o výjimku, dokazují i vykopávky tureckého Catalhüjüku jenom z o málo pozdější doby, jehož opevnění tvořily zadní stěny domků nalepených jeden k druhému. I přes nízkou hustotu osídlení, jež je klíčem k intenzitě konfliktů, a nízké výnosy, takže útok se mohl vyplatit jenom ihned po sklizni, obyvatelé těchto osad uznali za vhodné vynaložit značné množství práce na vlastní obranu.
Skutečně významný cíl pro dobyvačné nájezdy znamenaly až tzv. "zavlažovací"civilizace Sumeru, Egypta a Babylonu. Přesto první sumerská města neměla hradby, neboť země byla ušetřena vnitřních rozbrojů díky vysoké autoritě kněží-králů a vnější agrese byla kvůli přístupům obtížná. Z přírodní ochrany pouštěmi také těžil Egypt a to se projevilo na vojenské a civilizační ustrnulosti. Hrozbě z jihu čelili faraónové preventivními taženími proti Núbijcům a posléze stavbou opevnění u nilských kataraktů. Nicméně egyptská armáda zůstala primitivní, vojáci nepoužívali zbroj a Egypt se posléze stával snadnou kořistí nájezdníků od severu, ze Středomoří, ať už to byli Hyksósové, Alexandr Veliký nebo Římané.
Mezopotámie tak dobře chráněna nebyla a civilizace mezi Eufratem a Tigridem se záhy staly objektem nájezdů příhraničních národů. Zde je oblast, kde se zrodila válka tak, jak ji chápeme dnes, zde vývoj válčení a civilizace kráčel v ruku v ruce. Příčinou byla existence příhraničí, oblasti mezi kočovníky a usedlými zemědělci. Jak se dnes soudí, pastevecké kmeny byly lépe přizpůsobené k válčení než rolníci. Nomádi byli zvyklí pobývat pod širým nebem, táhnout krajinou a měli praxi v zabíjení, neboť technicky není rozdíl v podříznutí ovce a člověka. Také technika nahánění stád se prakticky neliší od pronásledování, dostižení nepřítele a zajištění zajatců. Pastevci již měli k dispozici koně, ale tak malé a slabé, že na hřbetě neunesly váhu jezdce. Ti z nich, kteří sousedili s rolníky v údolí Eufratu a Tigridu, pak dokázali převzít některé jejich technické dovednosti, především konstrukci vozu. Proto se soudí, že první dokonalý zbraňový systém v dějinách lidstva, jednoosý válečný vůz, se zrodil na rozhraní pasteveckého a zemědělského světa v mezopotamské oblasti. Když si uvědomíme, že celý vůz, či spíše kočárek, vážil méně než 25 kg a byl schopen unést dva muže, vozataje a střelce z kompozitního luku, což by další převratný vynález v této oblasti, nezbývá než připustit, že se jednalo o dokonalou konstrukci.
Kočovníci na válečných vozech pak byli prvními agresory lidské historie. V polovině 2. tisíciletí př. n. l. učinili z války životní styl, z jediné osy svých vozů i jedinou osu své "civilizace". Tlak budí protitlak a tak se Mezopotámie také stala matkou opevňovací a inverzně i dobývací techniky. Za krále Sargona pak opevněná sumerská města již tvořila strategický obranný systém.
Opevnění jsou vlastně indikátorem centralizace a civilizační úrovně té které země. Vysoce centralizované a pokročilé státy antiky měly opevněny pouze hranice, nikoli ale města uvnitř země. Platí to i pro pacifikovanou římskou říši, kupříkladu většina galských měst se vyvinula jako otevřené osady a zůstala nechráněna. To bylo smyslem pax Romana - otevřená města, bezpečné silnice a neexistence vnitřních hranic prakticky na celém území západní Evropy. Pokud to srovnáme se středověkem, kdy byly opevněny i jednotlivé kostely, teprve pochopíme hluboký civilizační úpadek, jakým pád Říma byl.
Ale zpět k válečnému vozu. Tento fenomenální zbraňový systém umožnil vozatajským národům, aby v rozpětí pouhých 300 let ovládly všechna střediska euroasijské civilizace. Nomádi vedli nekontaktní boj, kroužili na vozech kolem pěšího protivníka ve vzdálenosti 100 až 200 m a zasypávali ho prškami šípů. Za deset minut palby dokázali vyřadit z boje asi 500 nepřátel, kteří neměli žádnou možnost vymanit se z palby nějakým manévrem. Tato taktika se 2 000 let nezměnila, také Hunové a později Mongolové zasypávali protivníka šípy vystřelovanými z dosti značné vzdálenosti, na protiútok reagovali útěkem a rozptýlením, aby se okamžitě na svých hbitých koních vraceli a znovu stříleli z luků. To opakovali tak dlouho, dokud nebyl protivník postřílen, nebo neutekl. Neznali tedy něco jako vojenskou čest či rytířský způsob boje, když byli ochotni kdykoli utéci, ale jejich "primitivní" válečnický styl byl až děsivě účinný.
Od poloviny druhého tisíciletí př. n. l. až po obléhání Vídně Turky v roce 1683, po období dlouhé přes 3 000 let, napadaly jezdecké národy kočovníků napřed válečnými vozy a pak na vyšlechtěných velkých koních, kteří již byli schopni unést jezdce, usedlé civilizace na vyšším stupni organizovanosti. Až příliš často byli jezdci úspěšní a mechanismus, který používali k ovládnutí porobených území, je z civilizačního hlediska natolik zajímavý, že stojí za povšimnutí. Ve stepní pravlasti byli zvyklí se každoročně shromažďovat na vybraných místech kvůli směně zboží. Na těchto "veletrzích" se také obchodovalo s otroky a je neoddiskutovatelným faktem, že vládcové jezdeckých národů byli velkootrokáři. Jediné vysvětlení, jak si méně početné skupiny jezdeckých agresorů dokázaly udržet nadvládu nad početnějšími usedlými národy, spočívá v použití mezilehlé vrstvy otroků z původního obyvatelstva, jež přenášela moc dobyvatelů na své rodáky. Mimochodem, islám, který muslimům zakazuje vzájemný boj, dokonce zavedl vojáky-otroky, aby muslimští vládcové mohli bojovat mezi sebou a posléze i proti křesťanům. Nejznámějším příkladem prvého jsou egyptští mameluci, toho druhého pak turečtí janičáři, otroci ukořistění, unesení či odkoupení jako děti křesťanským rodičům.
Jakmile jezdecké národy ovládly nějakou říši, vždy se opakovalo totéž. Pokud jejich elita odmítla přijmout vyšší civilizační standard poraženého a zůstala u nomádského životního stylu, došlo k civilizačnímu rozvratu a úpadku. To je případ římského impéria, které podlehlo jezdeckým germánským kmenům a trvalo půltisíciletí, než se západní Evropa z tohoto rozvratu alespoň trochu otřepala. V některých případech byli jezdci schopni asimilovat a vytvořit novou vládnoucí elitu, která převzala civilizační zvyklosti dobyté země. Tak se zachovali ti Mongolové, kteří ve 12. století dobyli napřed severní Čínu a poté, co se domestikovali do podoby vládnoucí dynastie Jüan, sjednotili Čínu celou.
Jakousi mezicestu pod vlivem islámu zvolili seldžučtí Turci. Tato původně jezdecká horda zcivilizovala do té míry, že byla schopna vytvořit rozsáhlou říši, nicméně k tradici, upomínající na původní nomádský způsob života patřilo i to, že sultáni nejradši přebývali ve stanech, které byly postaveny na zahradách jejich paláců. Obvykle ale nechuť změnit způsob života, závislost na původní kultuře, vedla k tomu, že jezdecké národy nebyly schopny založit centrálně řízenou říši, jež by přežila smrt svého zakladatele, přeměnit zábory ve stálou moc.
Tuto historickou lekci z počátků válečnictví lze zobecnit. Zřejmě platí, že poté, co si bojovnější, ale zaostalejší civilizace nájezdem podrobí vyspělejší, jsou možné jenom dva scénáře. Buď asimilace dobyvatelů, kteří sice vytvoří novou vládnoucí elitu, ale kultivovanou poraženými, nebo civilizační rozvrat, pokud dobyvatelé tvrdošíjně setrvají u svých původních kulturních vzorců.
Je zřejmé, že v moderní době, může mít "nájezd" i formu infiltrace, třebas z ekonomických důvodů. Pak se dá odvodit, že i zde hrozí vyspělejší civilizaci rozvrat, pokud se infiltranti neasimilují. Nijak neskrývám, že mám na mysli dnešní Evropskou unii s narůstající muslimskou menšinou a s tisíci ilegály z méně vyvinutých oblastí, kteří každodenně překračují nezákonně její hranice od Gibraltaru až po Rižský záliv. Pokud, kromě ekonomické úrovně, spatřujeme vyspělost Západu v oddělení státu od církve a v náboženské toleranci, v individuální svobodě dané občanskými právy a v neposlední řadě v právu na kariéru pro každého jednotlivce bez ohledu na pohlaví a rasu, pak je lpění ilegálů na původních kulturně starších tradicích toutéž civilizační minou, jakou bylo lpění jezdeckých národů na nomádském způsobu života. Že nejde o plané strašení, dokazují čerstvé události v Nizozemí, kde odmítnutí asimilace morálními relativisty a následná snaha zavést multikulturalismus přivedlo zemi k nebývalému násilí. K nepokojům a civilizačním střetům také nyní dochází ve Francii, prostě všude tam, kde se vyskytuje neasimilovaná menšina lpící na původních kulturních zvyklostech, které rozenému Evropanu znějí barbarsky, neboť jsou v podstatě stále nomádské, jako již byly u Hunů a Mongolů. Evropa tak bude muset zaplatit daň za to, že naslouchala jen Lévi-Straussovi a nikoli Turney-Highovi, a také za to, že i dnes valná část společenských vědců a humanistické evropské elity stále ví o válečnictví mnohem méně než kterýkoli feldvébl, přestože žije v civilizaci, která na válečnictví vznikla.

Psáno v Praze 29. 11. 2004 jako přednáška pro Fénixcon


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku