Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 22.12.2004
Svátek má Šimon




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Většinový volební systém? Zmanipulovaná a zmatená demokracie.
 >SPOLEČNOST: Problém nemocnosti je ke škodě nás všech
 >ZELENÍ: Špatná estráda Daniely Matějkové
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Utrácení peněz
 >MROŽOVINY: Kořeny válečnictví 3
 >ÚVAHA: Katolické myšlení na rozcestí
 >PSÍ PŘÍHODY: Už začaly rachejtle
 >NÁZOR: Sobecké Vánoce a šťastný nový rok
 >SPOLEČNOST: Kultura flexibilů a ekonomicky zajištěné chudiny?
 >CHTIP: Rodinné tajemství
 >PENÍZE.CZ: Dlužíme stále málo
 >USA: Nejvlivnější americká černoška Condoleezza
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Viktor Frankl, úzkost a Rumpelstilzchen
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Hrdinské manželství
 >MÉDIA: Plusy a mínusy návratu CME

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Mrožoviny  
 
22.12. MROŽOVINY: Kořeny válečnictví 3
František Novotný

Podivuhodnou výjimku ve vojenské převaze jezdeckých národů, která tvoří neméně významný kořen válečnictví, představuje bojová forma, jež se vyvinuly ve starověkém Řecku a učinila z Říma poté, co ji převzal, téměř globální supervelmoc tisíc let nenalézající rivala. Tou bojovou formou byla pěší falanga. Bojovníci s náprsními krunýři, kovovými holeněmi, ozbrojeni kopím a mečem a pro vlastní obranu kulatým štítem se srazili rameno na rameno do osmi řad. Štít zavěšený na levé pleci pak částečně kryl i muže stojícího vlevo, takže falanga při útoku uhýbala doprava, jak se po levici pochodující bojovníci tlačili pod ochranu sousedova štítu.
Tím bojovníkem byl občan řeckého městského státu, vlastník malého políčka, obvykle do 15 akrů. Výnos mu, kromě živobytí, umožnil pořídit si zbroj, čímž získal právo volit městský magistrát a schvalovat zákony. Vzhledem k hornatosti terénu a krátkosti doby, prakticky těsně po úrodě, kdy mělo smysl zaútočit, byly řecké války krátké, ale o to intenzivnější. Šlo také o to, aby vlastní pole nezůstala dlouho bez ochrany, takže se záležitosti vyřizovaly co nejrychleji a co nejrozhodněji. Tak vznikla idea jakési pěší domobrany z drobných rolníků, kteří byli přesvědčeni, že na jejich pozemky nikdo cizí nesmí vstoupit, a proto byli ochotni okamžitě po výzvě nastoupit ke společné obraně.
K vytvoření falangy, která již nebyla rituálním, ale skutečným zabijáckým strojem, bylo nutno překonat jisté spíše psychologické než technické překážky. Člověk patří k teritoriálním živočichům a pokud může, drží si kolem sebe volný ochranný prostor, stačí se třeba rozhlédnout, jak se lidé rozsazují ve vagónech vlaku nebo metra či v jiném veřejném dopravním prostředku. A jako každý živočich je i člověk vybaven zábranou proti zabíjení jedinců téhož druhu. Proto u přírodních národů nikdy nenajdeme sevřené formace, které by se rozběhly vstříc nepříteli s jednoznačným úmyslem okamžitě bez milosti zabíjet.
Tomu se musel člověk pracně naučit a Řekové si pro toto učení, spíše podvědomě, vytvořili olympijské hry. Jak vozatajské soutěže a vrhací disciplíny, tak boxerská a zápasnická utkání, při nichž se těla zápasících dostávala do přímého kontaktu, nesloužily de facto ničemu jinému než vojenské přípravě na boj ve falanze a na řež, k níž po sražení falang okamžitě docházelo. Vnímání olympijských her jako symbolu míru je pak, pokud pomineme ironii této skutečnosti, příznačné pro to, jak si zastíráme vlastní válečnickou minulost a odmítáme si připustit nelichotivá fakta.
K potlačení zábran sloužila i konzumace vína v rámci ceremoniální dopolední snídaně před bitvou, tedy praxe později používaná snad ve všech armádách světa.
Ačkoli se řecké bitvy mezi falangami vyznačovaly dosud nebývalou divokostí, nekulminovaly absolutním zničením nepřítele. Podle klasického filologa Victora Hansona konečné vítězství v moderním slova smyslu a zotročení poražených nepovažovala ani jedna strana za řešení... bitvy byly zápolením malých vlastníků půdy, kteří se ve vzájemné shodě snažili zredukovat válčení na jedinou krátkou, děsivou, událost. Řekové tedy ještě nepřekročili tzv. vojenský horizont absolutní války.
I přes známou historii trojské války není jisté, zda Řekové válčili kvůli krádežím žen. Spíše šlo o pomstu za porušení tabu, jakým byl vstup vetřelce z jiného klanu na vlastníkovu půdu. Nedocházelo ani k záborům, poražený byl spíše přinucen ke spojenectví, neboť zde existoval velmi silný pocit vlastní pospolitosti.
Ten ale nezabránil Řekům, aby si nakonec k řešení vnitřních svárů nepozvali Peršany a otevřeli cestu k nadvládě svým makedonským bratránkům. Makedonci poté, co falangu vyzbrojili dlouhým kopím sarissou, její hloubku zdvojili a použili k získání napřed místní hegemonie a pak k velkolepému tažení Alexandra Velikého. Nicméně těmi, kteří pěší šiky použili k vytvoření trvalého impéria, čímž překročili horizont absolutní války, byli až Římané. Řím se tak stal kolébkou moderních vojsk.

Snad nikde jinde nenajdeme tak dokonalou ilustraci faktu, že válčení vytváří civilizaci, jako právě v dějinách Říma. Zde se dá zcela jednoznačně vystopovat, jak se politické uspořádání státu měnilo v závislosti na složení a struktuře armády, jak politiku ovlivňovala třebas pouhá dislokace jednotek. A naopak, neboť se jednalo o obousměrný proces. Z příkladu Říma se dá odvodit i poučka, že civilizace stojí a padají se svými armádami. Jak říká Keegan, zpětně se dá pochopit, že hlavním příspěvkem Říma k poznání, jak učinit život civilizovaným, byla jeho instituce disciplinovaného a profesionálního vojska.
Proces vzestupu římského impéria a jeho pádu je velice dobře zdokumentován a probíhal v závislosti na kvalitě armády. Zpočátku tvořili manipuly římských legií drobní rolníci, svobodní občané, kteří byli motivováni stejně jako hoplíté řecké falangy. S růstem impéria byly do armády zařazovány pomocné sbory z připojených provincií, které ale měly římské důstojníky. Římu totiž patří prvenství v zavedení této specifické kasty profesionálů, kteří ve vojenském životě viděli naplnění svého kariérního života a způsobili, že válčení přesáhlo civilizační rozsah a stalo se kulturou v antropologickém smyslu slova. V okamžiku, kdy byl Řím odkázán na námezdné síly a číselně převážily pomocné sbory, které se ale pod již vlastními veliteli staly převažující složkou římské armády, začal nezadržitelný úpadek impéria. Nakonec bylo rozvráceno vlastními jednotkami naverbovanými z jezdeckých germánských kmenů.

Rozsah přednášky mi nedovoluje dále pokračovat v analýze evropského, tedy vlastně globálního válčení, avšak modernější vojenské dějiny jsou více známy, především okřídlený výrok pruského veterána napoleonských válek Karla von Clausewitze, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. V úplnosti výrok zní, že válka není pouze politický akt, nýbrž opravdový nástroj politiky, pokračování politických styků a jejich provádění jinými prostředky. I v této úplné verzi se dnes Clausewitzův výrok nepokládá za univerzálně platný, neboť automaticky předpokládá existenci států, státních zájmů a rozumové kalkulace, tedy všech těch civilizačních mechanismů, které, jak jsme ozřejmili, vznikly ranějším vývojem válčení. Jestliže Aristoteles řekl, že muž je politické zvíře, Clausewitz toliko dodává, že politické zvíře je zvíře vedoucí válku. Ani jeden neměl odvahu říci plnou pravdu, že člověk je myslící zvíře, v němž nutkání lovit a schopnost zabíjet řídí intelekt.
Clausewitz to učinit nemohl, neboť byl typickým produktem vojenské kultury, jež se mezitím v Evropě vytvořila na základě plukovního systému a která existuje dodnes.
Vznik pluků je vázán na zavedení palných zbraní, které jednou provždy deklasovaly šlechtickou jízdu. Vznikly z rot námezdních vojáků jednotného složení, v jejichž čele stál plukovník, jemuž patřily. Dnes existují pluky, které mají více než 300 let dlouhou tradici, což je dost dlouhá doba na vytvoření kultury. Z literatury známe její popis, v upadlé formě například v Tolstého Anně Karenině, kde je pluk Vronského vylíčen jako klub zhýralých dandyů, leč byly i pluky, které se bez jakékoli ironie stávaly školami národa, vedly ke zdravému způsobu života, podporovaly fyzickou zdatnost a vzdělání. Kupříkladu Clausewitzův velitel založil školu pro vzdělávání mladých důstojníků, staral se o to, aby se každý voják naučil číst a psát a aby se jejich ženy naučily příst a paličkovat krajky.
(Svérázným českým dokladem plukovní kultury je „Babička“ Boženy Němcové. V pozadí její životní moudrosti a charisma, kterému podlehla i vévodkyně Zaháňská, jsou bezesporu zkušenosti, jež nasbírala během života s plukem, v němž sloužil její manžel Jiří.)
Ať už s kladným nebo záporným znaménkem, válčení si vytvořilo vlastní kulturu, která pak zpětně dokázala ovlivnit výkony a možnosti armády. Tento proces a změny stanovisek politických elit a veřejnosti lze nejlépe sledovat na vývoji USA. Jelikož si museli svobodu vybojovat na řadové anglické armádě, vnímali Američané pravidelné ozbrojené síly negativně a důstojníky jako morální stvůry. Proto vedli revoluční válku prostřednictvím milicí pod více méně volenými veliteli. Po celé 19. století zůstal americkým ideálem tzv. občan ve zbrani, takže tato obrovitá země spoléhala spíše na obranu polohou než kvalitními ozbrojenými silami. Jak se ale stávala ekonomickou mocností se zájmy v zahraničí, počal se negativní vztah k armádě měnit. Napřed 1. světová válka zrodila mocné loďstvo a pak 2. světová neméně mocné pozemní síly a letectvo. Konfrontace se SSSR posléze vedla k plné profesionalizaci a k etablování důstojnického sboru, který se po vítězném 20. století těší vysoké společenské prestiži, pochopitelně s výjimkou intelektuální levice. Vskutku překvapivě rychlý vývoj, když během pouhých dvou set let válčení rozvinulo dceřinnou evropskou civilizaci do terminální podoby, do relace ekonomika - moc - armáda, v níž se civilizace pohybovala již v antickém Římě. Nicméně kvůli překotnosti tohoto vývoje a tudíž nízké úrovni strategického myšlení potřebuje americká veřejnost k válčení morální důvod, mnohdy zástupný, když skutečné geopolitické důvody pokládá za zkaženost.

Bohužel, byť z pochopitelných důvodů po zkušenostech s dvěma světovými válkami, výše uvedenou relaci současná Evropa odmítá. Místo standardního hráče globální geopolitické hry s esem silných ozbrojených sil v ruce by se EU ráda viděla v roli nadřazeného arbitra, světového vyjednávače a prostředníka, jakéhosi univerzálního mírotvůrce, který by posuzoval spory ostatních. Tato vize je především rozšířena u evropských socialistů, často o ní hovoří Kavan, a velice mazaně by Evropě "za hubičku" zajistila dominující postavení v globálním světě, neboť arbitr je přinejmenším psychologicky nadřazen stranám sporu, z nichž jednou by asi často bývaly USA. Aby tuto vizi podepřely, eurounijní elity tvrdí, že Evropa má na tuto nadřazenou pozici právo dané její minulostí, neboť v jejich podání a v podání liberálních evropských intelektuálů byla Evropa vždy kontinentem diskuse, dohody, vyjednávání a umění prostředkování. Avšak stačí si prolistovat středoškolský dějepis, aby si každý uvědomil, že se jedná o účelové zastírání faktů.
Ano, Evropa se v posledních 50 letech opravdu vyznačuje snahou vyjednávat, leč tomu předcházela 4 tisíciletí nepředstavitelného permanentního válčení. Na žádném jiném kontinentě se tak vytrvale a urputně nebojovalo jako právě v Evropě. Žádný názor, požadavek nebo kompromis se až do roku 1945 nikdy v Evropě neprosadil debatou, ale jen a jen brutálním násilím. Proto se Evropa stala kontinentem excelentních válečníků a nikoli skrze debaty a vyjednávání, nýbrž rozvojem válčení dosáhla civilizačního vrcholu a dokonce se takto stala nejen civilizačním lídrem světa, ale i líhní politických koncepcí a myšlenkových proudů v šíři, které jinde nemají obdoby.
(Je pravda, že k prvnímu přerozdělení moci, které se obešlo bez násilí, došlo v Evropě od listopadu 1989 do prosince 1991, kdy se oficiálně rozpadl SSSR. Leč toto nenásilné řešení má i svůj rub. Nezpůsobila právě mírumilovnost tohoto řešení, že dodnes nevíme co si počít se svou minulostí, že se nedokážeme vyrovnat s komunistickým dědictvím? Jedno je jisté – kdyby byl komunismus poražen vojensky, byla by KSČ prohlášena za zločineckou organizaci jako NSDAP a dnes by nemohla existovat legální KSČM, natož být parlamentní stranou.)
Tím, že Evropa zapírá své válečnictví a odříká se své vlastní historie, uzavírá si cestu k budoucnosti, k vytýčení nějaké sjednocující mocenské vize, která by dokázala Evropany nadchnout tak, aby integrace probíhala spontánně zdola. Jenže evropanství je dnes bezobsažným nedefinovatelným pojmem a eurounijním lídrům nezbývá než hovořit o hmotném prospěchu a vyžívat se v technicko-organizačních normách integrace, takže zanedlouho, vezmeme-li v úvahu posilující obranu proti pronikání ilegálů, bude Evropany spojovat pouze psychóza obležené pevnosti.

Na závěr zbývá otázka, co je tedy válčení a zda bude člověka provázet věčně. Jestliže je z etologického pohledu člověk zvrhlou nahou opicí s hypertrofovaným mozkem, z něhož si učinila prostřednictvím intelektu hlavní nástroj, aby ovládla biosféru rodné planety, pak válčení není ničím jiným než opět tímtéž intelektem hypertrofovaná původní zvířecí agresivita, kterou můžeme pozorovat u zvířat při boji o partnera nebo při obhajobě teritoria. V souladu s neodarwinismem má jako všechny civilizační instrumenty i tento základ v biologické výbavě člověka a v ruku v ruce s vývojem civilizace vyspěl až v kulturní fenomén.
V této definici je i odpověď, zda válčení někdy pomine. Jestliže z biologické podstaty vzniklo jako nástroj k rozšiřování genů toho kterého jednotlivce, již dnešní svět nabízí dostatek jiných prostředků. Nejen boj s loupením žen a později s běžně tolerovaným znásilňováním, ale již nošení uniformy znamenalo větší výběr exotických žen pro muže, kteří by se k nim jinak nedostali. Pravděpodobně každý v tomto sále je obeznámen se sexuálními úspěchy obrlajtnanta Lukáše, abych místo Tolstého také jednou připomněl českého humoristu Haška, a pečliví čtenáři vědí, že ani dobrý voják Švejk v případě manželky velkoobchodníka s chmelem nevyšel naprázdno. Takové bylo a stále je kouzlo uniformy.
V dnešním světě je ale bezpečnější, než vstoupit do Cizinecké legie nebo se dát do nějaké mise OSN, zajet si třeba na Czech-Tech, kde jsou na výběr tisíce dívek z celé Evropy, nebo se zúčastnit ještě větší akce v Berlíně či nějakého jiného tanečního festivalu kdekoli od Rigy až po Dublin. Nebo, abych byl stylový, zajet si na Eurocon.
V tomto ohledu je třeba EU pochválit. Ačkoli tento argument ve vládní kampani před referendem o vstupu nezazněl, a nenajdete ho ani v žádných oficiálních unijních dokumentech, to, že umožňuje široký sexuální styk v rámci kontinentu, aniž by bylo zapotřebí se stát vojákem, představuje opravdu mocný příspěvěk k míru.
Změna veřejného mínění ohledně válek, k níž došlo v posledních 100 letech, pak dává naději, že válčení se jako civilizační prostředek vyčerpalo a z praktického hlediska se konstrukcí jaderných zbraní znemožnilo. Ve hře je i dominance jedné supervelmoci, po Pax Romana a Pax Britannica svět nyní prakticky žije v Pax Americana. Což sice může zabránit globálním střetům, nikoli ale válkám lokálním a opět civilizačně podmíněné vojenské inovaci v podobě globálního terorismu. Navíc poté, co dozírající supervelmoc začne upadat, s o to větší silou propukají konflikty o následnictví a zaplnění vzniklého mocenského vakua. Příkladem budiž Afrika, kde po odchodu bílých protektorů propukají kmenové války jako na běžícím pásu.
Problém je prostě v nerovnoměrném civilizačním vývoji a v kolísání a přelévání se demografického tlaku. Ne všechny světové civilizace se jako Evropa válčením vybudovaly do té míry, aby si uvědomily, že válčení již nepotřebují a nikdo neví, jak zatlumit agresivitu jedinců v oblastech postižených populační explozí. Socialistický předpoklad, že stačí dát jim najíst, je naivní, mladí Němci v roce 1914 hladem netrpěli. Proto jsem pesimista a nedoufám, že se mírového světa dožiji.

Psáno v Praze 29. 11. 2004 jako přednáška pro Fénixcon 2004


Další články tohoto autora:
František Novotný

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku