Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 11.12.2004
Svátek má Dana




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Novomanželské půjčky
 >MOBY DICK: Symbolické poděkování za celoroční úsilí a práci
 >ZPRÁVA: Televizní vysílání ruší dlouhodobá inverze
 >KNIHA: Když se recenzentka splete...
 >ÚVAHA: Konfederace hlupáků aneb Geometrie a theologie
 >W+H: Velká předscéna
 >CHTIP: Nové botky od Monticelliho
 >ÚSTAVA MĚSTA KOCOURKOV: Hlavy V. - VII.
 >POLITIKA: O vlivu pohlaví na volby
 >GLOSA: Biflování ano i ne
 >EKOLOGIE: Třikrát jsem se štípnul do ruky
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Kýnka a čeeser
 >NÁZOR: Palata má problém. Klause. A dlouho.
 >VZPOMÍNKA: Zuzana Navarová
 >PRÁVO: Družstevním milionářem za pár šlupek

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
11.12. KNIHA: Když se recenzentka splete...
Irena Zítková

Knihu Zajícův rok finského spisovatele Arto Paasillinna (nar. 1942) jsem začala číst s tím, že se rozvine jako tzv. road-novel a ústřední hrdina - asi čtyřicetiletý novinář Vatanen, kterého přestala bavit práce v redakci a manželství s nudnou ženou - se bude podobat postavám z Kerouackových próz.

Přiznávám, že tím jsem naletěla do autorovy léčky. Už na str. 21 a 30 jsem objevila „chybu“ v sumě peněz, které měl Vatanen k dispozici, další pak v kapitole Lesní požár, kde si „ naházel do batohu ryby, slaninu, půlkilovku másla a sůl a šel hasit“ (str.47) „ shodil propocené šaty a nahý vklouzl do chladné vody, vypláchl si oči zanícené od kouře... a zvolna plaval proti proudu... voda nekladla žádný odpor, plavce zaplavil pocit dokonalého štěstí... a pak vystoupil z vody...“ Kde zůstaly jeho šaty, zmíněný batoh, a hlavně průkaz, peníze či kreditka, když už se do chaty, v níž nocoval, vlivem dalších událostí nikdy nevrátil?

Do třetice na str. 98 - ženu se zajícem v náruči napadl medvěd, děsem vykřikla,mohutné zvíře ji odhodilo dobrých pět šest metrů, zajíc letěl ještě dál - a poté zas poslušně hopkoval před nebo za svým pánem. Podobné detaily - myslela jsem „nedopovězených dějů“ pokračují a stále se stupňující. V duchu jsem si říkala: jak to, že zkušený překladatel Jan Petr Velkoborský a redaktorka Markéta Hejkalová si jich nevšimli?

Nebudu se o tom dál rozepisovat: vysvětlení se čtenář dočká v pointě na samém konci knihy. Prostě jsem podlehla kouzlu Paasilinnovy fabulace.

Žádná dokumentární road-novel à la „Finskem z jihu na sever (dokonce až za sovětskou hranici - orig. z r. 1975) a zpět“! Jana Šmída přece také nikdo nepodezíral, že v autě s lvicí na zadním sedadle projezdil Spojené státy. Passilinna úspěšně balancuje mezi pravděpodobností a imaginací, jíž zesiluje účinek vyprávění a která je i prvkem nadsázky, vnášejícím do textu komično se špetkou nostalgie.

Co kritici a čtenáři kladou pod pokličku magického realismu, se zde objevuje v severském provedení. Nikoliv marquézovsky, ale zvláštní skandinávskou uzavřeností a podivně dráždivým humorem - např. ve Vatanenově setkání s bezdomovcem Poděsem, ptákem - krkavcem, a vše vrcholí závěrečným opileckým oknem.

Buď na autorův způsob vyprávění přistoupíme a přijmeme jej, jako to učinily miliony čtenářů v celé Evropě, nebo nám zůstane cizí.

U nás se spisovatel představuje touto knihou poprvé, určitě ale nikoliv naposledy. Nakladatelství Hejkal už ohlašuje další tři jeho připravovaná díla - z překladu jednoho publikuje v Roku zajíce dokonce ukázku.


Další články tohoto autora:
Irena Zítková

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku