Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 23.12.2004
Svátek má Vlasta




  Výběr z vydání
 >USA: Filibuster - co to je
 >GLOSA: N4K Tuneláři
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Dvacáté povídání v předvánoční nostalgii
 >VĚDA: Američan si pochutná a Evropan se ošklíbá
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dobrý obchodní nápad
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Kapří den
 >ZAMYŠLENÍ: S cizí ženou v cizím pokoji
 >POLITIKA: Jak měl vypadat ten proletariát?
 >PSÍ PŘÍHODY: Psí Houdini
 >NÁZOR: "Pověsil medicínu na hřebík a šel prodávat čaj"
 >POLITIKA: Už zase nám ukradli vánoce
 >PENÍZE.CZ: Pozor na převody na konci roku
 >POLITIKA: Většinový volební systém? Zmanipulovaná a zmatená demokracie.
 >SPOLEČNOST: Problém nemocnosti je ke škodě nás všech

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
23.12. POLITIKA: Jak měl vypadat ten proletariát?
Stanislav Reiniš

Marx a Engels se pokoušeli takovou třídu, která by odpovídala jejich teorii, najít a studovat. Pokusili se o to, když zkoumali postavení dělnické třídy v Anglii. Nejdříve napsal Bedřich Engels knihu Postavení dělnické třídy v Anglii. Pak Karel Marx emigroval do Anglie a začal pracovat na svém celoživotním díle, Kapitálu. Marxovy popisy třídy proletářů, jak jsou uvedeny v prvním díle Kapitálu, se však neopíraly o nějaké detailní sociologické studium dělnické třídy nebo přímá Marxova pozorování. Nevyptával se proletářů na jejich názory, životní cíle a perspektivy. Nechodil do továren. Chodil jen do čítárny Britského musea. Třídu proletářů hledal tam, a tam ji také nalezl.

Při své definici a popisu proletariátu se opíral hlavně o nálezy anglických vládních inspektorů, kteří sledovali, jak se v továrnách porušují anglické tovární zákony té doby. Tyto záznamy redigoval Leonard Horner, kterého Marx v Kapitálu často cituje. Anglické zákony již tehdy dělníky ochraňovaly, podnikatele trestaly za vykořisťování dětí, určovaly jim délku pracovní doby a určovaly kvalitu ubytování, zdravotní péči, školní docházku i ochranu mravů dětských dělníků. Přesto ještě v roce 1851 až třicet procent dětí mezi deseti a patnácti lety pracovalo v továrnách. Nálezy továrních inspektorů o tom byly každoročně zveřejňovány ve Zprávách továrních inspektorů.

Bylo to celé postavené na hlavu. Na jedné straně v Komunistickém manifestu Marx a Engels říkali:

"Státní moc se stala v moderních státech pouhým výborem, spravujícím společné záležitosti měšťácké třídy."

Ale pak se dozvídáme, že měšťácký stát vydává zákony na ochranu dělníků, tyto zákony uplatňuje, vysílá do továren inspektory, kteří hledají ty, kdo zákony porušují a dokonce soudí viníky. Není tedy teorie o třídním utlačovatelském charakteru buržoasního státu nedostatečně doložená?

Marx výsledků práce továrních inspektorů - trestní případy vykořisťování, nízkých mezd a prodlužování pracovní doby - užil k tomu, aby ukázal, jak je měšťácký stát nemorální a jak se brzy rozpadne. Vybíral z těchto zpráv popisy těch nejvíc pobuřujících, nespravedlivých situací, za které byli podnikatelé zákonem „buržoasního“ státu trestáni a zevšeobecňoval je jako typické příklady vykořisťování proletariátu. Byl přesvědčen, že těmto proletářům nepomohou nějací inspektoři, že jim může pomoci jen revoluce.

Osmá a třináctá kapitola jeho Kapitálu popisuje hrůzy kapitalismu tak, jak je Marx nalezl v knihovně Britského musea. Ve zprávách továrních inspektorů jsou popsány desítky příkladů nesmírné bídy, utrpení, vysilující práce za minimální mzdu, života ze dne na den. Na druhé straně jsou tam příklady chamtivosti vykořisťovatelů, jejich podvodů a zločinů. Snad jen několik příkladů:

„Začátkem června 1836 došla smírčím soudcům v Dewsbury (Yorkshire) udání, že majitelé 8 velkých továren nedaleko Batley přestupují tovární zákon. Část těchto pánů byla obviněna z toho, že nechali pracovat 5 chlapců ve věku od 12 do 15 let od 6 hodin ráno v pátek do 4 hodin odpoledne následující soboty, aniž jim dovolili oddech, kromě doby na jídlo a jedné hodiny spánku o půlnoci. A tyto děti musely pracovat nepřetržitě 30 hodin v "Shoddy hole", jak se říká díře, kde se trhají vlněné hadry a kde je vzduch tak prosycen prachem, chloupky z hadrů atd., že i dospělí dělníci si tu musí ustavičně ovazovat ústa kapesníkem, aby si chránili plíce! . . . Pan Broughton, smírčí soudce hrabství, prohlásil jako předseda schůze, konané v městském sále v Nottinghamu 14. ledna 1860, že . . . Ve 2,3,4 hodiny ráno vytáhnou devítileté až desítileté děti ze špinavých lůžek a nutí je pracovat za holé živobytí do 10, 11, 12 hodin v noci, takže jim údy přestávají sloužit, tělo chřadne, obličej dostává tupý výraz a všechno, co je na nich lidské, upadá v němou strnulost, na kterou je hrůza se podívat."

To ovšem, a z Marxova textu to jasně vyplývá, byly kriminální případy a za ně byli továrníci trestáni. Není proto dost dobře možné generalizovat tyto situace na celý systém, a dodejme, že už vůbec ne na systém takový, jak vypadá dnes, o sto padesát let později.

Je to, jako kdybychom z Černé kroniky všech novin vybrali všechny vraždy a tvrdili, že vražda je nutnou příčinou smrti všech lidí. Jako kdybychom tvrdili, že krádež je jediným způsobem získávání prostředků na živobytí u všech občanů. Vraždy i krádeže existují, o tom není pochyb, ale většina lidí nekrade a umírá na nemoci. Krade se, o tom není pochyb, ale lidé také poctivě pracují. Dětská práce byla, ale už ve vyspělých zemích není.

Zároveň nelze přehlédnout jeden významný sociálně - patologický jev. Bylo pochopitelné, že uplatňování zákonů na ochranu dělníků a pracujících dětí nevyvolávala nadšení tehdejších zaměstnavatelů. Paradoxně se však nelíbilo ani rodičům. Dětský příjem totiž často zdvojnásoboval příjem rodiny. Mzdy dětí podle zákona patřily otci rodiny a jak je utratil, byla jeho soukromá věc. V knize Davida MacGregora z roku 1996 se popisuje, že mnozí otcové utráceli 25 až 35 procent rodinných příjmů za alkohol. K tomu přistupovaly i výdaje za tabák, takže často až polovina rodinného příjmu mizela v kouři a v rodičovských hrdlech. Mnoho dělníků se bavilo a utrácelo peníze i sázením při psích a kohoutích zápasech.

Dospělí si dopřávali lepší stravu než byla ta, kterou poskytovali dětem. Dělníci si dokonce i najímali děti od druhých rodičů, aby pracovaly za ně. Když děti byly malé, chodily ženy do práce, ale když trochu odrostly a začaly vydělávat, matky častěji zůstávaly doma. Je nepochybné, že za těchto podmínek se nejedni rodiče bránili omezování dětské práce.

Marx se sice zmiňuje o nesvědomitých rodičích, ale zcela pomíjí, že ti nesvědomití rodiče zároveň tvoří páteř jeho vykonstruované proletářské třídy. To přece musel vědět, ale rozhodl se prostě určité části zpráv továrních inspektorů zamlčet.

To vše podstatně mění to, co Marx o proletariátu potom říká ve svém Kapitálu. Předně ten, koho označuje za proletáře, nebyl až tak nezištný, jak si vysnil a jak to již v roce 1844 popisoval. Za druhé vychází najevo, že teorie zbídačování dělnické třídy se nedá dost dobře zevšeobecnit. Někteří proletáři nejsou zbídačení, protože na ně pracují jejich děti. A za třetí máme co do činění s diferenciací uvnitř dělnické třídy. Již v sedmdesátých letech devatenáctého století vznikali dělníci mohovití, tedy nerevoluční, na které Marx, Engels i později Lenin zle láteřili a nazývali je "dělnickou aristokracií".

Otázka, kterou si musíme položit, je, zda Marxovy a Engelsovy omyly byly omyly čestnými nebo zda klamali záměrně. Mnoho čtenářů Komunistického manifestu si patrně myslí, že Marx a Engels byli v podstatě slušnými lidmi. Myslím, že tak slušní nebyli. Marx totiž musel vědět, že zamlčuje důležitou část Hornerových zpráv. I z dalšího vývoje dělnické třídy i "kapitalismu" se museli oba, Marx i Engels, včas dovědět, že se mýlí. Marx to však nikdy nepřiznal.

V každém případě vědci, kteří zkonstruují nesprávnou teorii z nedostatečných dat a pak se pokoušejí do ní naměstnat vybraná data, čestní nejsou.




Další články tohoto autora:
Stanislav Reiniš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku