Je mi líto profesionálních novinářů. Ve srovnání s jejich západoevropskými kolegy jsou mizerně placeni a musejí proto psát, i když nemají o čem. Za těchto okolností se chytají každého námětu, který se zdá být vhodný pro zveřejnění. Není divu, že pak zpracují látku povrchně a občas dokonce napomohou na svět fámě.

Lákavým námětem se stal příběh kubánských exulantů, manželů Liuvera a Maydy, kteří emigrovali do ČR v červenci loňského roku, zanechavši na ostrově dvě malé děti. Po příjezdu zažádali o přiznání statutu uprchlíka a začali vyjednávat s kubánskými úřady o vydání dětí. Protože po sedmnácti měsících nedosáhli svého, ztratili trpělivost a svolali na 13. prosince 2004 demonstraci před kubánskou ambasádu. Oznámili také úmysl zahájit hladovku.

Na jejich vystoupení reagovala hlavně internetová média a jejich příběh se stal záminkou pro vyjadřování postojů nejen k mravním aspektům jejich konání, ale hlavně k režimu Fidela Castra. Převážně posloužil jako nástroj „hrdinného“ ideologického boje za jeho svržení. Přesnou znalost skutečností většina autorů nepovažovala za bezpodmínečnou podmínku uchopení námětu. Začala se rodit další fáma o trápení mladých manželů jako o důkazu nelidskosti kubánských úřadů.

Kdo přichází do styku s rodiči, kterým je z nějakého důvodu dlouhodobě znemožňován styk s dětmi, má zkušenost, že odloučení od dítěte může vyvolat nesnesitelné duševní strádání, které snižuje soudnost postiženého ve vztahu ke všem záležitostem, souvisejícím se ztrátou dítěte, někdy vede až k ohrožení duševního zdraví. Velmi subjektivní pohled na věc pak samozřejmě snižuje objektivitu informací, které o své věci podávají. Toho by si měl být vědom novinář, který podává zprávu o jejich příběhu a měl by k jejich výpovědi přistupovat třeba se sympatiemi, ale přesto s nedůvěrou. Pokud tak neučiní, může se snadno stát podněcovatelem fámy. V případě kubánských manželů fámy, která má politické zabarvení a slouží něčemu úplně jinému než bezprostředním zájmům rozdělené rodiny.

O jejich příběhu se rozepsala v Lidových novinách ze 14.prosince 2004 Jana Machálková. Příběh popisuje v podstatě tak, jak jej vyslechla. Srovnávám-li jej s tím, který jsem patrně o chvíli dříve slyšel já, nechala něco „spadnout pod stůl“ – ale je také možné, že určitý detail manželé při setkání s ní vysvětlili méně podrobně. V podstatě je vylíčila tak, jak se chtějí sami vidět, tedy jako oběti zlé vůle kubánských úřadů.

Jenže možná neměla přístup ke všem informacím, takže předložila obraz, který je sice nepříznivý pro režim Fidela Castra, a vyhovuje společenské objednávce, ale není úplně přesný. Především navodila dojem, že mladí manželé se rozhodli emigrovat pod vlivem obecného tlaku, který na ně vyvíjela státní bezpečnost. Takto ostatně tuto okolnost líčili i někteří autoři v internetových médiích. Sám jsem se původně domníval, že Liuver a Mayda se stali obětí vyhánění opozice do zahraničí, podobného tomu, které probíhalo u nás v době, kdy komunisté pochopili, že je lépe představitele opozice donutit k opuštění země než se nechat kritizovat mezinárodním společenstvím za jejich věznění. Tak to ale není. Machálkovou citovaný výrok policisty padl za konkrétních okolností a zněl poněkud jinak. Na Liuverově pracovišti se ztratily poštovní známky v hodnotě několika desítek tisíc U.S. dolarů. Pak se tam začala objevovat proticastrovská hesla. Tyto věci vyšetřovala kubánská státní bezpečnost a Liuver se díky svým protirežimním postojům dostal do okruhu podezřelých. Protože se jej nepodařilo usvědčit, zklamaný policista mu při uzavření věci pohrozil, že v případě, že by se v jeho okolí opět něco podobného stalo, přijde si pro něho a pošle ho do vězení bez ohledu na to, zda je vinen či nikoli. O výrocích tohoto druhu by mohly vyprávět také stovky vyslýchaných na celém světě a v různých režimech. Mohou mít váhu skutečné hrozby, nebo jsou jen bezmocným „plácnutím do vody“. Je to všední nástroj policejného zastrašování. V každém případě to je výraz bezmoci nad tím, že policii „sklaplo“. Prodávám tento detail tak, jak jsem jej „na vlastní uši“ slyšel, a ve shodě s dopisem, jímž pak zaměstnavatel Liuverovi oznámil propuštění z práce. Protože nemám přímou zkušenost z pobytu na Kubě, netroufám si posoudit, jak závažná byla vyslovená hrozba. Správné zaznamenání této podrobnosti je ale důležité také proto, že dokazuje, že sympatický mladý muž Liuver Saborit opustil Kubu jako člověk, jenž nebyl usvědčen z trestné činnosti.

Povrchnost zpracování snižuje objektivnost výpovědi Jany Machálkové v té části článku, v které navozuje domněnku, že kubánské úřady ubližují rodině Liuvera a Maydy záměrným protahováním vydání povolení k vycestování dětí. Mám vlastní zkušenost, že jsem se ve Španělsku nedočkal kladného ani záporného vyřízení žádosti o pobytové vizum a po ukončení svého poslání jsem se po pěti měsících vrátil bez něj. A to jsem tam pobýval na pozvání oficielních míst! Také při posuzování průtahů řízení o výjezdní doložky dětí musíme vzít v úvahu možnou pomalost byrokratického soustrojí. Znám příběh ženy, která by se ráda odstěhovala do zahraničí, ale neudělá to, protože je psychicky závislá na matce, jež se jí stará o malé dítě a odmítá je dobrovolně vydat. Nikdo z nás neví, jak se k odjezdu dětí do zahraničí staví prarodiče, kteří by je poslali za rodiči do zahraničí s vědomím, že už je asi nikdy neuvidí. V případě kubánských manželů nemáme objektivní informaci o důvodech průtahů. Chybí znalost stanoviska kubánských úřadů. Vyslanectví se odmítá k věci vyjádřit. Z dokumentace, kterou mám k disposici, je ale zřejmé, že velmi subjektivní výpověď manželů není úplně přesná. Do ČR přicestovali v červenci loňského roku. V té době již měl jejich devítiletý syn Yancarlos vlastní pas. Dvouletá dcera Ivanka jej získala až 12.4.2004, tedy dávno po odjezdu rodičů. Teprve pak bylo možné vyřídit dětem česká viza. Ta dostaly 22.9.2004, a tím se teprve otevřela cesta k vyřízení žádosti o výjezdní doložku. Je zřejmé, že děti nebyly v době odjezdu svých rodičů vybaveny doklady na cestu: Ivanka neměla pas a oběma chybělo dokonce i naše vizum. Mladí manželé měli zřejmě tak naspěch, že se nemohli zdržovat vyřízením cestovních formalit dětí. Nehledě na to je třeba konstatovat, že „nepřátelské“ kubánské úřady zatím nespotřebovaly na vydání výjezdní doložky tolik času, kolik naše, „přátelské“, na vydání viz. Samozřejmě, lze namítat, že viníkem dlouhého odloučení dětí od rodičů je režim Fidela Castra, který rodičům nedovolil odcestovat společně s dětmi. Kromě toho, že nevíme, zda si Liuver a Mayda mohli dovolit odložit odjezd o několik měsíců, aby mohli vyřídit všechny formality, musíme vzít v úvahu, že úřední postupy jsou v diktátorských režimech ve své nemilosrdnosti vypočitatelné. Mladí manželé jsou inteligentní lidé, kteří určitě museli počítat s rizikem průtahů při povolení vycestování dětí. Svůj úděl přijali uváženě.

Autorka dále zmiňuje, že kubánská ambasáda zůstala během pondělní hodinové demonstrace zavřená. Nevím, jakou má představu o tom, co se mělo dít jiného: měla snad slečna vyslankyně pozvat na horký čaj ty dvě až tři desítky promrzlých odpůrců jejího chlebodárce Fidela Castra ( z nichž část byli služebně vyslaní novináři), či po nich měla nechat střílet z oken ambasády z praku? Ale Jana Machálková zamlčela podstatnou okolnost, totiž že Liuver a Mayda nenašli pochopení pro svůj lidsky pochopitelný žal u žádného z osvědčených „castrobijců“, kteří nic neriskujíce statečně bojují za demokracii na Kubě a v minulosti dokázali přivést před kubánskou ambasádu početný dav.To, co se odehrálo v pondělí odpoledne na Sibiřském náměstí, lze za demonstraci označit jen s hodně velkou dávkou velkorysosti. Přes včasné oznámení o svolání demonstrace sdělovacími prosředky nechalo trápení Liuvera a Maydy veřejnost lhostejnou. Češi jsou příliš střízliví na to, aby uveřili, že hlouček lidí pod okny pražské ambasády postraší úřady v Havaně a přiměje je ke zrychlení kroku. Nevěřím, že zamýšlená hladovka by mohla být účinnější.

Živočišná potřeba dítěte přitulit se k mámě a tátovi a živočišná potřeba rodičů starat se o jejich mláďata jsou důležitější než rozdíly v politických názorech vládců různých částí světa. Mají proto přednostní právo na uplatnění. Požadavek kubánského páru na vydání dětí je plně oprávněný. Neměl by se ale zneužívat k vedení politického boje proti režimu Fidela Castra, jehož smysl mi stejně vzhledem k naší mezinárodněpolitické bezvýznamnosti a zeměpisné vzdálenosti od Kuby uniká. Ostatně naše politické neshody s charismatickým kubánským vůdcem jsou na pozadí hrůznosti roztržení rodiny druhořadé a oba vztahy by se měly řešit nezávisle na sobě. Je třeba vyvarovat se vzniku situace, v které by kubánské úřady pocítily potřebu zpomalit řízení, aby z prestižních důvodů ukázaly, že je na tu dálku můžeme nanejvýš poškrábat tam, kde záda ztrácejí své slušné jméno. Výroky trpících manželů, že už nemají co ztratit, což jim dovoluje postupovat vůči kubánským úřadům radikálněji, jsou nesmyslné. Urychlení řízení skutečně nelze dosáhnout konfrontačním postupem. Bylo by na místě, aby se mezi významnými osobnostmi naší politické scény našel někdo, kdo by se formou „tiché diplomacie“ ujal zprostředkování obdobně, jako kdysi Petr Pithart ve věci pánů Pilipa a Bubeníka. Když už jsme mladé manžele přijali udělením azylu „za své“, měli bychom se o ně stejným způsobem starat.

Článek Jany Machálkové mě inspiruje ještě k poznámce k pondělní „hře na manifestaci“, která směřuje tentokráte „domů“. Bezpečnost ambasády i demonstrantů zajišťovala hlídka PCR. Z uveřejněné fotografie je zřejmé, že policie požadovala po Liuverovi Saboritovi předložení dokladů. Táži se touto cestou ministra vnitra a policejního prezidenta, proč takto postupovala. Žádná z okolností, jež opravňují policii k ověřování totožnosti pokojných občanů, podle mých poznatků nenastala. Policie mimo to bránila ojedinělým občanům, kteří se nezúčastnili demonstrace, v používání chodníku kolem plotu vyslanectví. Šla tím nad rámec ochrany území ambasády, stanovený mezinárodními konvencemi. Policisté byli vzorně zdvořilí, nicméně šli v služební horlivosti dále, než jim zákon povoluje. Mlčet k tomu znamená, že co do postavení policie ve státě bychom se zítra mohli probudit do poměrů, jež se nám nelíbí na Kubě, neboť s jídlem roste chuť. Občanské svobody je třeba hájit preventivně, nikoli až přes mříže.

Martin Stín, Praha
Foto Zdena Mrhálková

Psáno pro Politikon 16.12.2004 www.politikon.info
martin.stin@seznam.cz

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku