Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 17.12.2004
Svátek má Daniel




  Výběr z vydání
 >NÁZOR: Defraudace rozpočtu
 >GLOSA: Znáte to? Jde...
 >LETECTVÍ: Krádež století
 >EVROPA: Evropské „evet“ Turecku, turecké „ano“ Unii...
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Televize
 >ÚVAHA: Zimní slunovrat nebo Vánoce, ateismus vs. teismus
 >KNIHA: Mezi šutrem a tvrdou skálou
 >PSÍ PŘÍHODY: Zatracená zima
 >EKONOMIKA: Příští rok bude rokem fúzí
 >PENÍZE.CZ: Mobil na horách
 >EKONOMIKA: Sazby eurozóny ovlivní české sazby
 >SVĚT: Zpovídání moravského lékaře v Botswaně
 >DOPRAVA: Ohebný jak policejní paragraf...
 >POLITIKA: Jak snadno hoditi marxismus přes palubu
 >SVĚT: V kaňonech Utahu (4)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
17.12. EVROPA: Evropské „evet“ Turecku, turecké „ano“ Unii...
David Šeich

Nejvyšší představitelé pětadvaceti států Evropské unie stojí dnes před zásadním rozhodnutím: jak zareagovat na vzkaz, který jim ohledně vstupu Turecka do Evropské unie daly dva její vrcholné orgány – Komise a parlament? Ačkoli summit EU skýtá řadu zajímavých témat, z nichž mnohá, ne-li většina, každodenní život občanů členských zemí EU budou ovlivňovat velmi zásadním způsobem, viditelné a šířeji diskutované je zejména jedno z nich – stane se z devadesáti procent muslimské Turecko dalším členem Unie?

Proč je právě toto téma tak mediálně „sexy“? Proč je prezentováno jako to nejzásadnější? A proč je právě kolem něj takový rozruch? Ohrozí snad vstup Turecka tu pravou evropskou „duši“ EU?

Ano, klást si tyto otázky je logické – vždyť se stačí podívat i na stránky českých deníků, je však ale i legitimní – jedná se totiž o rozhodnutí, které skutečně může kartami v EU řádně zamíchat – a to jak reálně, tak zejména psychologicky a „tak jaksi“ principiálně. Klíčovou otázkou ve vztahu ke vstupu Turecka do „Evropy“ však nadále zůstává: proč je tento obrovský stát na pomezí Evropy a Asie unijními vůdci tak strašně dlouho odmítán? Turecko o členství v Unii intenzivně jedná již od konce 50. let minulého století, svou první přihlášku vyplnilo již v roce 1959, po tomto datu následovaly ještě dva pokusy, oba neúspěšné. Tentokrát, pět let po posledním z nich, vypadají naděje Turecka perspektivněji, zabránit zahájení oficiálních jednání o přistoupení už v tuto chvíli legitimně s největší pravděpodobností nejde. Čili dnes „ano“ Turecku, ano k zahájení jednání o vstupu, nikoli však ke vstupu samotnému, což je pro pozitivní odpověď evropských státníků zásadní – rozhodnutí tak totiž žádný zásadní slib skutečně nepředstavuje...

I pokud si představíme, že dnešní rozhodnutí se všemi svými bezzubými důsledky bude kladné, je v tuto chvíli vhodné rekapitulovat důvody tak bezprecedentně dlouhého váhání ze strany Unie. Ty se v zásadě dají rozdělit do dvou skupin – na „tvrdé“ a „měkké“.

Do první skupiny lze jistě zařadit jak ekonomickou situaci Turecka, tak jeho politické parametry – oba dosud kritériím EU naposledy definovaným v Kodani neodpovídají. Ekonomická situace v této ohromné zemi je geograficky i sektorově kolísavá, růst nejistý. Politická kritéria, to je také oříšek, resp. ořech, na jehož rozlousknutí možné členství Turecka v Unii zásadním způsobem závisí. Podle mého názoru mnoho evropských politiků na tvrdost turecké skořápky spoléhá a považuje proto dnešní unijní „evet“ (turecky ano) za politicky korektní, nicméně irelevantní krok. V tomto se asi řada z nich mýlí – Turecko je hrdá země a pro tolikrát deklarovaný zájem o členství v EU je s největší pravděpodobností připravena vzdát se řady „tradičních“ politických praktik. Od dvacátých let představuje exotický model demokracie v muslimském světě, je státem, který je světštější než řada současných států EU, státem, který je přes mnohá politická zakolísání již mnoho desetiletí právoplatným členem NATO a tak dále... Pro EU by Turecko – jako členská země Unie – mohlo představovat most směrem k muslimským zemím, ke geopolitické oblasti, která je dlouhodobě horkým bramborem globální politiky. Pokud chce EU skutečně být považována za silného světového hráče s vlastní vyprofilovanou zahraniční a bezpečnostní politikou, byl vstup Turecka do její náruče jistě jednou z kvalitativních změn směrem k dosažení tohoto cíle.

Tady se ale dostáváme k druhé skupině motivů, které integraci Turecka již pětapadesát let tak efektivně brání. Nebudu se zabývat čísly – to, že 90% turecké populace je muslimské víry a pouhá 3% území reálně leží na evropském kontinentu, jsou v naší mediální současnosti již známými fakty. Zásadní je, jaké reakce v evropských politicích, kteří o Turecku dnes rozhodují, tato čísla vzbuzují. A zejména to, jaké reakce vzbuzují v občanech evropské pětadvacítky. První skupina je téměř jasná – nelze skutečně předpokládat, že hlavy států předvstupní jednání Turecku zatrhnou, když Evropská komise i parlament vyjádřily názor zcela opačný. U druhé skupiny – jejích očekáváních i reakcích - panují zatím pouze nejasné předpoklady. EU se otevřeného souhlasného či odmítavého vyjádření občanů členských států obává, ani nedávno publikovaný „celounijní“ Eurobarometr se k této politicky závažné otázce nedostal... Politici nechtějí, aby vox populi rozhodnul ještě před tím, než sami vyřknou svůj verdikt. Motivů pro prvoplánové odmítnutí členství Turecka v křesťanském evropském klubu je skutečně řada – právě od většinového náboženství EU, jehož existující ochrana může připomínat středověký exorcismus, po sousedství Turecka s „horkým“ iráckým územím a související hrozbu šíření terorismu a další otázky – jak politického, tak ekonomického charakteru. Stejně důležitá je ale v Unii i stále rostoucí skupina, která se k dalšímu rozšíření EU o Turecko staví zejména racionálně – po nedávném rozšíření Unie o deset států mnohdy rovněž problematických, je teď na řadě Turecko s obrovským trhem, politicky negociačním potenciálem atd. Zejména my v nových členských státech bychom si zbytečnou hrdost a opovržení vůči Turecku měli odpustit – vždyť velká část populace ve „starých“ evropských zemích státy bývalého sovětského bloku nepovažuje za nic moc rozvinutějšího a civilizovanějšího než právě Turecko...

Z předchozího textu, ale zejména z událostí posledních měsíců a zejména dnů vyplývá jednoznačně několik závěrů. Turecko od EU souhlas dostane, k jednáním ano, jeho plné členství v Evropské unii je však otázkou let, či spíše desetiletí. A to, jestli je to politicky správné a prozíravé rozhodnutí, ukáže v tomto případě opravdu jen čas...

Mgr. David Šeich

místopředseda Zahraničního výboru PS PČR za ODS




Další články tohoto autora:
David Šeich

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku