Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 17.12.2004
Svátek má Daniel




  Výběr z vydání
 >NÁZOR: Defraudace rozpočtu
 >GLOSA: Znáte to? Jde...
 >LETECTVÍ: Krádež století
 >EVROPA: Evropské „evet“ Turecku, turecké „ano“ Unii...
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Televize
 >ÚVAHA: Zimní slunovrat nebo Vánoce, ateismus vs. teismus
 >KNIHA: Mezi šutrem a tvrdou skálou
 >PSÍ PŘÍHODY: Zatracená zima
 >EKONOMIKA: Příští rok bude rokem fúzí
 >PENÍZE.CZ: Mobil na horách
 >EKONOMIKA: Sazby eurozóny ovlivní české sazby
 >SVĚT: Zpovídání moravského lékaře v Botswaně
 >DOPRAVA: Ohebný jak policejní paragraf...
 >POLITIKA: Jak snadno hoditi marxismus přes palubu
 >SVĚT: V kaňonech Utahu (4)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
17.12. LETECTVÍ: Krádež století
Vlastimil Obereigner

Před nedávnem jsem se s velkým zájmem díval na televisní stanici 269- History Channel na dokumentární film Stealing The Superfortress. Snímek vznikl ve spolupráci amerických a ruských historiků s pomocí a výpověďmi přímých účastníků – letců a konstruktérů. Vše bylo umožněno otevřením archívů a odtajněním různých dokumentů v roce 2002.

Pokusím se vypsat nejpodstatnější informace a myslím, či doufám, že to pro některé čtenáře bude zajímavé. Já, i když jsem už od dětství „letecký fanda“ (spoluzakladatel jabloneckého aeroklubu v roce 1946, jeho členem až do roku 1953, kdy vše převzal tzv. Svazarm a držitel – dnes už samozřejmě neplatného – průkazu „Pilot Plachtař“s Céčkem), o osudu B-29 a zrodu Tu-4 jsem nic nevěděl. Ale nejdříve úvodem:

Rád čtu vzpomínky Ondřeje Neffa Zlatá padesátá. Možná, že si se mnou někdo vzpomene, jak jsme byli v těch dávných již letech ze všech možných zdrojů informováni o velkolepých úspěších sovětské techniky. Tehdy nám bylo vštěpováno, že prakticky všechno, od náprstku až po parní válec bylo vynalezeno v SSSR. Snad tisíckrát jsem viděl slintající Pavlovovy psy a jejich podmíněné reflexy a Mičurinovy genetické pokusy, s obrovskými hektarovými výnosy a sovětskými krávami s padesátilitrovými vemeny. Tyto jednostranné informace v nás budily odpor, posměch a zpochybnily i opravdové, nesporné úspěchy ruských vědců, včetně toho Pavlova, Popova, Ciolkovského, Mendeleva a řady jiných. Také jsme věděli, že Sověti odstěhovali spousty továren z okupovaných území (válečná kořist). Sám jsem viděl, jak stěhovali z Rýnovic u Jablonce nad Nisou obsah budovy Zeiss – všechny stroje, zařízení a jistě i dokumentaci. Za války se tam vyráběly, kromě jistě jiného, optické zaměřovače. Později jsme viděli různé sovětské výrobky – hodinky, fotoaparáty, auta atd. Pobědy, Zarji, Kijevy, Moskviče a Volhy, které připomínaly německé výrobky. Také bylo tehdy známo, že USA v programu Lend & Lease zásobily Sověty velkým množstvím válečného materiálu, nákladní auta Studebaker, které potom SSSR vyráběl pod značkami ZIS a ZIL, Jeepy a Dakoty DC-3 pod značkou Li-2. (Lend-Lease Act – Smlouva o půjčce a pronájmu, dluh v hodnotě tehdejších 11 Miliard USD nebyl nikdy splacen a konečně v roce 1972 prominut). Tento dlouhý úvod zakončím malou episodkou z vojny:

V roce 1954 nám soudruh četař básnil o nejmodernějším sovětském letounu Mig-15. Na tabuli rozvinul řez motoru. Hned mně to něco připomnělo a dovolil jsem si poznamenat, že je to britský motor – Rolls - Royce Nene. No, málem jsem měl malér, ale řekl jsem, že to mohu dokázat. Ovšem, napsal mi dovolenku a cestou domů jsem se modlil, abych to ve svých krámech našel. Měl jsem štěstí. Soudruh četař sklapnul, když jsem mu rozbalil krásný, čtyřstránkový, na křídovém papíře tištěný, barevný centerfold z časopisu Flight, který před únorem 48 byl volně v prodeji. Dole v pravém rohu, velký nápis ROLLS-ROYCE NENE. Nákres byl do detailu stejný s řezem Migu 15, který nám byl v učebně představen. Tak jsem se stal slavným! Později, už zde, v USA, jsem se dočetl, že Britové Sovětům několik těchto motorů, ze svých válečných přebytků, krátce po válce prodali. Také prodali i, tehdy nejmodernější, RADARY – P-20, které byly sověty v padesátých letech dodány do výzbroje Československé Obrany Státu. A kdo ví, co ještě jiného!

Ale teď už k hlavnímu tématu: V roce 1939 už bylo mnohým Američanům jasné, že se jim válka nevyhne. Jedním z nich byl generál Arnold. Sestavil komisi odborníků – letců. Členem byl i známý aviatik Charles Lindbergh, který se vrátil z Německa, kde mu jeho známí kolegové v Luftwaffe předvedli skvosty německé letecké techniky. Poznal, že Němci – nacisti - jsou značně napřed. Informoval o tom komisi a ta se usnesla, mimo jiné, že USA musí vyvinout a vyrobit dálkový bombardér. Požadovali letoun s rychlostí 400 mph (644 km/h), který by byl schopen dopravit náklad 20 tun, ve výšce 25000 ft. (7620 m) na vzdálenost 4000 mil (6440 km). Vypsali soutěž, které se zúčastnily firmy Boeing, Consolidated, Dougles a Lockheed. Boeing soutěž vyhrál, když vylepšením už vyvíjeného modelu 345 představil versi, která dostala jméno XB-29. (X = experimental) Kongres odhlasoval peníze na objednávku 250 kusů a krátce na to zvýšil počet na 500.

Historie Bé-devětadvacítky by zabrala mnoho stránek a zasloužila by si to! Tak jen krátce. Než vůbec započal, bylo nutné přesvědčit pacifistické členy kongresu, kteří označili projekt jako „3 Billion Dollars Gamble“.(Hazardní hra za 3 miliardy). President Rosevelt byl ale hlavním propagátorem, tedy hned za už zmíněným generálem Arnoldem. Byl to projekt, který dokázal probudit v občanech vlastenecké nadšení. Bylo nutno postavit výrobní haly a ubytování pro velkou část zaměstnanců! Např. úplně nová továrna v polích u Wichita - Kansas, zaměstnala 22 tisíc lidí, většinou žen! Součásti byly vyráběny po celých Spojených státech a dopravovány na tři místa, kde byly bombardéry sestavovány: v Seattlu, Kansasu a Ohio. První prototyp vzlétnul už roku 1942 a celkem jich potom bylo vyrobeno téměř 4000! Samozřejmě kromě mnoha jiných letadel, kterých továrny chrlily na 60000 ročně! (Toto všechno by si měli uvědomit ti dnes všude vylézající antiameričané - jestli by bez této síly bylo nacisty a Japonce možné porazit.)

V roce 1944 Američané pomalu, ale jistě vytlačovali Japonce z ostrovů a blížili se do operační vzdálenosti od hlavních Japonských cílů. Právě B-29 umožnily bombardovat japonské území. Z počátku ze základny Chengtu v Číně létaly přes Manžursko. USA žádaly SSSR, aby dovolily v případě nutnosti přistání poškozených letounů ve Vladivostoku. Stalin odmítl s poukazem na skutečnost, že SSSR má s Japonskem úmluvu o neutralitě a jakákoliv pomoc Američanům by byla chápána jako nepřátelský akt. Přesto se ale stalo několikrát, že Američané neměli jinou možnost než ve Vladivostoku nouzově přistát. První případ v červenci 1944 a následovaly 2 další až do listopadu. A tak se stalo, že do rukou Sovětů padly 3 úplně netknuté stroje a několik dalších se na území SSSR zřítilo a shořelo. Letouny byly zabaveny a posádky internovány v táboře v Taškentu. Letci, kteří ve zmíněném dokumentu vypovídali odhadují počet zajatých Američanů na něco kolem 120. O internované bylo prý celkem dobře postaráno. Diplomacie pracovala a bylo zařízeno, že se letcům “podařil útěk“, když byli přepravováni tu vlakem, tu nákladními Studebakery na hranice Íránu, kde tajně přešli hranice a z tehdy přátelského Teheránu se dostali po dlouhé anabázi do USA. To bylo někdy v březnu a všichni museli podepsat prohlášení o přísném mlčení a už nesměli být zařazeni do vojenských operací. To byla podmínka Molotova.

S letouny to ale dopadlo úplně jinak. Američané věděli, že nejméně 3 stroje byly zabaveny v dobrém stavu, ale jejich vydání nepřipadalo v úvahu. Byla o tom řeč i na Jaltě, ale Stalin to nějak vymluvil, byly důležitější věci na programu. To už ale před tím dal příkaz Andreji Tupolevovi, že Sověti nutně budou potřebovat, a to co nejrychleji, těžký bombardér jakým byl skvělý B-29. V tu dobu měli pouze malé množství bombardérů Petliakov PE-8 (Stalin dokonce žádal Američany, aby je dodal v rámci výše zmíněného programu Lend - Lease, ale byl odmítnut s tím, že USA je potřebují na japonské frontě, obzvláště, když Stalin nemohl otevřít druhou frontu (proti Japonsku), na kterou byli Američané úplně sami. )

Andrej Tupolev měl už připraveny nákresy podobných strojů, ale jejich vývoj a výroba by trvala dlouho. Stalin tedy nařídil, aby Tupolev sestavil tým odborníků, kteří by okopírovali zabavené letouny a co nejrychleji zahájil jejich výrobu. Dal mu na to 2 roky. A tak se i stalo. Jeden byl do posledního nýtku rozebrán a každá součástka katalogována a rozkreslena. Druhý sloužil jako předloha a třetí k různým pokusům a výuce posádek. Stalin zdůraznil, že kopie musí být naprosto přesná do posledního detailu, a jak už to v jejich systému bylo, zúčastnění inženýři se báli provést jakoukoli, i sebemenší změnu, aby v případě nějakého nezdaru nemohli být obviněni ze sabotáže. Nad Tupolevem se pohyboval a dohlížel nelítostný a bystrý Berija.

Co se potom dělo je srovnatelně obdivuhodné s vývojem a výrobou B-29 v USA. Tupolev vše opravdu dokonale zorganizoval. Bylo rozkresleno na 105 tisíc součástek a to vše (jak vypovídal jeden ze sovětských inženýrů – pamětníků) s pomocí logaritmických pravítek a „sčotů“ (kuličková počítadla). Vše komplikoval i fakt, že všechny součástky byly v palcových mírách a musely se převádět do měr metrických. Výroba se rozvíjela v devíti stech továrnách. Vše začalo v červnu 1945 a první 4 prototypy byly předvedeny na letecké přehlídce již 3. srpna 1947. Čestná americká delegace s úžasem vidí formaci tří „Bé-devětadvacítek“. Zprvu mysleli, že se jedná o jejich zabavené stroje, když hned za nimi se objevil čtvrtý! Stalin potvrdil, že se jedná o jejich verzi těžkého bombardéru a že podobnost s Boeingem je čistě náhodná.

Odborníci v Pentagonu samozřejmě věděli, co to znamená. Sověti mají bombardér, který je schopen dopravit atomovou bombu na západní cíle, včetně měst v USA. To urychlilo výrobu raket „země - vzduch“- Nike Hercules, např.- a zahájilo závod ve zbrojení, který skončil teprve před patnácti lety (snad!).

I když Tu-4 přišel jaksi se zpožděním, než jich bylo vyrobeno celkem 850, byly vlastně už zastíněny novými a moderními bombardéry B-47 a později B-52, tato „Krádež století“ měla dalekosáhlý dopad na další vývoj vztahů s USA. Okopírováním technologicky dokonalých prvků se dostala úroveň Sovětů o velký skok dopředu a to vše, a i to, o čem jsem psal v úvodu, pomohlo komunistickému SSSR k držení kroku v závodě o prvenství ve zbrojní technice a jiných technologií.

K zamyšlení může být i fakt, že SSSR, tehdy totalitní diktatura, dokázala zmobilizovat takové množství odborných sil k takovému nesporně velkému dílu, což bylo (a někdy i je) v naivních představách možné jen v demokraciích. Podobné dokázal před tím i Hitler a v dnešních dobách nám vyvstávají diktátoři v Severní Korei, Íránu, Kubě, Číně a v některých dalších zemích Asie. Nebyl třeba i Hussain v Iráku jedním takovým?




Další články tohoto autora:
Vlastimil Obereigner

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku