Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 17.12.2004
Svátek má Daniel




  Výběr z vydání
 >NÁZOR: Defraudace rozpočtu
 >GLOSA: Znáte to? Jde...
 >LETECTVÍ: Krádež století
 >EVROPA: Evropské „evet“ Turecku, turecké „ano“ Unii...
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Televize
 >ÚVAHA: Zimní slunovrat nebo Vánoce, ateismus vs. teismus
 >KNIHA: Mezi šutrem a tvrdou skálou
 >PSÍ PŘÍHODY: Zatracená zima
 >EKONOMIKA: Příští rok bude rokem fúzí
 >PENÍZE.CZ: Mobil na horách
 >EKONOMIKA: Sazby eurozóny ovlivní české sazby
 >SVĚT: Zpovídání moravského lékaře v Botswaně
 >DOPRAVA: Ohebný jak policejní paragraf...
 >POLITIKA: Jak snadno hoditi marxismus přes palubu
 >SVĚT: V kaňonech Utahu (4)

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
17.12. KNIHA: Mezi šutrem a tvrdou skálou
Vladislav Dolník

Někdy ve druhé třídě nám paní učitelka vyprávěla o tom, že liška tolik touží po svobodě, že když se chytí do želez, uhryže si pracku, jen aby se dostala na svobodu. A my žáčci se tehdy hrozili, jak je to strašné a jak bychom něco takového vůbec a nikdy nedokázali. Člověk se zas tak moc od zvířat neliší a Aron Ralston to dokázal minulý rok. Při sestupu do úzkého Blue John Canyonu (pár kilometrů za hranicí národního parku Canyonlands v americkém státě Utah) mu obrovský balvan skřípl ruku a on se nemohl dostat ven. Po pěti dnech strádání beze jídla, vody a spánku si nakonec uvězněnou ruku uřízl, slanil s výšky šestipatrového domu a ušel přes deset kilometrů, až narazil na holandskou rodinu, která mu přivolala záchrannou helikoptéru. O události tehdy krátce referovala i Bláznivá Markéta. Aron se stal okamžitě celebritou. Teď o své zkušenosti napsal knihu Between a Rock and a Hard Place.

Kniha je napsaná nesmírně svěžím stylem a je neuvěřitelně čtivá. V knize Aron líčí svých 28 let života. Do dvanácti let žil na Středozápadě. Pak jeho táta dostal práci v Coloradu a rodina se přestěhovala z roviny k horám. Chvíli to trvalo, a najednou Aron zjistil, že si hory zamiloval. Ve svém volném čase chodil stale víc po horách. Usmyslel si dokonce, že sleze zimním sólo výstupem všechny čtrnáctitisícovky v Coloradu. (Ty čtrnáctitisícovky jsou pochopitelně ve stopách, takže v metrech jsou to hory přes 4 270 m.) Vystudoval strojní inženýrství a vedle toho ještě francouzštinu a hru na klavír. Po promoci nastoupil ve firmě Intel. Dobře prosperující firma by mu asi dokázala zajistit živobytí na celý život. Aron však zjistil, že mu pro samou práci nezbývá moc času na hory a z firmy odešel. Na chléb vezdejší si začal vydělávat jako prodavač v obchodě s turistickými a horolezeckými potřebami v coloradském Aspenu. Moc nevydělával, ale měl víc času. V dubnu 2003 se vydal na výlet do Utahu, nejprve na túru do Blue John Canyon. A tady se to stalo. Při sestupu do úzkého kaňonu Aron zkusí, jestli může stoupnout na balvan, ten povolí, a jako padá, přimáčkne Aronovi ruku ke stěně. Protože průměr balvanu je větší než šířka kaňonu, balvan se zaklínil a nedá se jednoduše odvalit.

Kdyby Aron Ralston napsal knihu kronikářským způsobem s přísnou chronologií, asi by se četla hůř. Aron (anebo editor knihy) však rozsekal text na menší úseky, takže se vždy střídá kapitola ze šesti dnů v Blue John Canyon a kapitoly z jeho předchozích dnů a let. Tímto trikem se zvýši napětí a čtivost knihy. Aron je skvělý vypravěč. Skoro jsem byl občas na rozpacích, jestli náhodou někde trochu nepřibarvuje. Třeba jak si ho na túře v Grand Tetonu ve Wyomingu vyčíhl medvěd a sebral mu ranec s potravinami. Aron řval na medvěda tak, že ten nakonec ruksak s potravinami pustil. Když Aron batoh sebral, medvěd šel pořád za ním a někdy jen na pár metrů. Anebo jak Aron urval lavinu a ta ho i s jeho kamarády zasypala. Člověk zvyklý neustále pochybovat váhá, má-ĺi uvěřit. Jenže tohle všechno je jenom čajíček oproti šesti dnům stráveným v kaňonu pojmenovaném po Johnu Griffithovi, druhdy členu gangu Butche Cassidyho. (Protože Griffith měl jedno oko modré a druhé hnědé, začali mu říkat Blue John. A pak po něm pojmenovali i jeden kaňon v Utahu.)

Čtenář tedy nakonec po úvodním zaváhání začne přijímat Aronovo vyprávění bez výhrad. Není divu: Aron by měl možnost exhibovat a předvádět se. A on místo toho upřímně vypráví o svých pocitech v krizové situaci. Jak si přál, aby zapršelo a on se utopil v proudu vody, která by se hnal kaňonem. Že by si mohl uříznout ruku, to ho napadlo už po dvou dnech. Dokonce se i o to pokusil, ale nůž ani pořádně neprořízl kůži. Aron se pokusil použít svoje horolezecká lana a udělat z nich improvizovaný kladkostroj. Čtenář bez horolezeckého výcviku čte tyto pasáže s jitým sebezapřením, protože horolezecká terminologie je mu zcela cizí. Jen zaregistruje termín “Prusíkův uzel” a vzpomene na Zdeňka Prusíka z Akademie věd a jeho slavného strýce-internistu, neměli v rodině náhodou nějakého horolezce průkopníka? Nefunguje však nic a Aron má na začátku jen asi litr vody, zbytek se mu při pádu vylil. S pomocí lan si udělá jakousi sedačku, takže nemusí stále stát a může aspoň trochu ulevit svým nohám. Na spánek však není ani pomyšlení a noční chlad není vůbec příjemný. Aron je technik a má s sebou digitální videokameru. Nezapomíná na fotodokumentaci. (Fotografii v upoutávce k článku zachytil Aron 48 hodin po svém uvěznění.) Uvědomuje si však, že při odchodu neřekl nikomu, kam má namířeno, a poslední nákupy platil v hotovosti, takže nikoho nenasměrují jeho platby kreditkou. Lidé ho budou postrádat až po pěti dnech, kdy nepřijde na party a do práce. Jenže člověk vydrží bez vody tři dny, takže v té době on už nebude. Proto nahraje na video instrukce pro svou rodinu, jak mají naložit s jeho věcmi a kde je najdou.

Když Aron nepřijde do práce, je to hodně neobvyklé a rodina a přátelé po něm začnou pátrat. Jenže nikdo neví kde. Aron může být v Utahu, ale i v Coloradu. V této chvíli kniha ve mně vyvolala vzpomínku na starý film “Kdyby všichni chlapi světa”: všichni se snaží pomoct a informace se postupně šíří, I když to není bez problémů. Značka Aronova auta, tak jak si ji všichni přibližně pamatují, neexistuje. Dá hodně úsilí a námahy, než počítačová evidence najde správnou značku a potvrdí existence auta. S detailní informací o autu se pak pátrání dostane dál: rangeři si všimli opuštěného auta na parkovišti a když zkontrolují značku, je to auto Aronovo. Kruh se zúžil.

Šestý den v kaňonu je Aron dávno bez vody. Zkouší pít svou moč. Moc to nejde. Ale asi je to lepší než nic. Snaží se pracovat nožem na balvanu a když se nechtěně trefí do uvězněné ruky, zjistí, že odumřelá tkáň je mnohem méně kompaktní než byla před pár dny. A znovu v něm ožije plán na amputaci. Postupně si páčením o balvan zlomí obě kosti a pak nožem zpracuje měkké tkáně. Jestliže jsem měl jinde pochybnosti o přehánění, pak tyto části knihy jsou naopak zcela emocionálně podhodnocené. Prostě se uřízne kus masa (arterie až nakonec) a osvobození je na dosah ruky. Jenže Aron řeže vlastní ruku a čtenář, jehož zdravé ruce drží knihu, by na tohle snadno zapomenul. Pak přijde poslední řez a Aron je zase volný. Technický mozek nezapomene na fotodokumentaci a Aron vyrazí na cestu. Vracet se, kudy přišel, by bylo velmi obtížné, tak se pokračuje směrem dolů. Když dojde k římse, odkud se dá pokračovat pouze po laně, lano se začne odmotávat a padat do hlubiny. Aron ještě tak tak ho stihne přišlápnout. Pak se spustí po laně dolů. Zde po několika dnech zase pije vodu, třebaže je to voda z větší louže. A vydá se dál. Po deseti kilometrech potká holandskou rodinu na výletě. Rangeři Holanďanům řekli, že Aron může být někde poblíž a že by bylo dobře se po něm trochu poohlídnout. Ale Aron se jim hlasitě přihlásil sám. Holanďané mu zavolali vrtulník a ten dopravil Arona do nemocnice v Moabu. Když anestezioložka chtěla dát Aronovi injekci morfia, Aron jí řekl, že by ho měla nechat si lehnout. Ano, drsňák Aron, který šest dní a nocí nespal, byl bez vody a pil vlastní moč, uřízl si ruku, o jedné ruce slanil dolů a pak šel dobrých deset kilometrů rozpáleným kaňonem, přiznal, že nesnáší injekce a že při nich občas omdlívá.

Nebylo však ještě vyhráno, infekce v kosti si vyžádala velmi intenzivní terapii antibiotiky, ale podařilo se. Dneska Aron zase lozí s protézou po horách a ke svému seznamu přidal další čtrnáctitisícovky. V lyžařském závodě Elk Mointains Grand Traverse z Crested Butte do Aspenu zajel Aron spolu se svým kamarádem čas o 6 hodin kratší než minulý rok, kdy měl obě ruce. Kniha se čte jedním dechem a bezpochyby by si našla dost příznivců i mezi českými čtenáři. Možná, že už je někde podepsaná smlouva a někdo už usilovně pracuje na překladu. Pokud ne, tak se přimlouvám, aby si některý český nakladatel nejprve knihu přečetl a pak ji vydal.

Pokud se chcete podívat na krátké video stanice NBC s Aronem a Tomem Brokawem z Kaňonu Modrého Johna, pak klikněte zde. Reklama na začátku je jen nutné zlo.

(Psáno pro Bláznivou Markétu a Neviditelného psa.)




Další články tohoto autora:
Vladislav Dolník

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku