Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 21.12.2004
Svátek má Natálie




  Výběr z vydání
 >USA: Nejvlivnější americká černoška Condoleezza
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Viktor Frankl, úzkost a Rumpelstilzchen
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Hrdinské manželství
 >MÉDIA: Plusy a mínusy návratu CME
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vánoční shon, co je to?
 >ARCHITEKTURA: Vánoční tipy pro přátele architektury
 >POLITIKA: ODS a výzvy přítomnosti
 >SPOLEČNOST: Grog za grogem z pohledu Ptakopyska
 >PSÍ PŘÍHODY: Žárlivý Otylo
 >MEDICÍNA: Lékaři nebo dealeři? Pacienti nebo feťáci?
 >MÉDIA: Svoboda tištěného slova
 >POLITIKA: Jak na ten proletariát Marx přišel?
 >VZPOMÍNKA: Drogy v prohnilém Wall Streetu šířili běloši
 >POLITIKA: S rokem 2005 do nových ekonomických opatření
 >PENÍZE.CZ: S novomanželskou půjčkou do stavební spořitelny?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
21.12. Z MÉHO PODKROVÍ: Viktor Frankl, úzkost a Rumpelstilzchen
Albert Salický

Nedávno jsem v rámci zvyšování své profesionální kvalifikace absovoval sérii školení. Musel jsem se po létech zase dost intenzivně učit a tak jsem mohl posoudit, jak obtížně si člověk přes padesát ukládá do paměti fakta, která je třeba přesně reprodukovat. Naštěstí obsahovalo školení i řadu příspěvků, které člověka spíše povzbudí než stresují. Jedním z nich byl seminář s pracovníkem zdejšího Institutu pro logoterapii a existenční analýzu.

Logoterapie je druh psychoanalýzy, který se koncentruje na smysl toho, co člověk dělá. Viktor Frankl, zakladatel směru, vyšel původně z klasického modelu Freuda a Adlera. Tedy člověk jako jednota těla a duše, přičemž je to právě některá ze sil duše (u Freuda touha po rozkoši, u Adlera touha po moci), která celý systém uvádí v pohyb. Dnes bychom mohli použít metaforu z oblasti počítačů. Tělo člověka je hardware. Jeho psychika je software. Je jasné, že je obojí nutné, ale že je to software, čím je počítač řízen. Viktor Frankl považoval tento model za neúplný. K čemu PC se sebelepším programem, když chybí uživatel, tedy ta síla, která mlátí do klávesnice a rejdí s myší. Takže k tělu a psychice přidává Frankl ještě něco, čemu lze říkat duch. To je ta nejintimnější složka člověka, jeho vlastní já. Určuje, co s počítačem udělat a jaký program použít.

Tento duch dokáže, i když si to málokdy neuvědomujeme, řídit nejen tělesné funkce, ale stejně tak ovládat i psychiku. Někdy si člověk dovede jen stěží představit, že by mohlo jeho vnitřní já úspěšně kontrolovat na první pohled beznadějné trable vlastního duševna. Touto cestou však lze porazit leckterého vnitřního nepřítele, například úzkost a strach.

Franklova doktrína říká dále, že smysl života a veškerého činění musíme hledat vně naší osoby. Dveře k sebepoznání se otevírají směrem ven, říká. Ne tedy sedět a meditovat, ale jít a udělat něco. V naší činnosti a v lidech kolem nás, tam máme hledat sami sebe. A podobně je to i s psychickými problémy. Strach si můžeme představit jako něco mimo nás. Něco nejasného, temného, co nám sedí za krkem. Nevidíme to, nevíme přesně, co v tom je, a tak to sebou vláčíme a nedovedeme si představit, jak snadno bychom se toho mohli zbavit.

K ilustraci vhodného procesu lze použít pohádku bratří Grimmů o trpaslíkovi jménem Rumpelstilzchen. Je mi samozřejmě známo, že existuje celá věda o smyslu pohádek. Nechci se plést do řemesla ani literárním teoretikům, ani badatelům v oblasti mytologie, natož pak psychologům. Příběh o Rumpelstilzchen mě však upozornil na několik neprávem zapomínaných poznatků a tak se o něj chci s čtenáři rozdělit. Nuže, slovy nelíčenými a prostými, jak to již my, drsní Kansasané, ani jinak neumíme, vylíčím vám ten příběh. (Kdo ví, z čeho je to citát?)

Chudý mlynář měl dceru, kterou zamýšlel dobře provdat. Jednou jel kolem mlýna princ a dcera se mu zalíbila, ovšem na to, aby si chudou dívku skutečně vzal, byl princ nedostatečně levicově orientovaný. Mlynář mu tedy namluvil, že dívka umí příst zlatou nit. Tímto reklamním trikem prince zblbnul natolik, že skutečně došlo ke svatbě. Novomanželka se ovšem vzápětí ocitla v trablech, protože princ po ní tu zlatou nit vyžadoval. (Samozřejmě až po svatbě, jako tenkrát všechno.) Pod hrozbou popravy jako trestu za svatební podvod dívka propadla zoufalství, když tu se jí zjevil malý mužíček a nabídl jí deal. Za licenci na technologii předení zlata požadoval platbu v naturáliích, konkrétně za to chtěl její první dítě. Vystresovaná novomanželka souhlasila, a tak mohla princi ráno předložit požadovaný výrobek.

Po narození dítěte se jí samozřejmě opět zjevil onen mužíček, rozhodnutý inkasovat svoji prémii. Mladá matka ho zapřísahala, bědovala a slibovala, až mužíček nakonec svolil, že jí dá ještě jednu šanci. Prý si může dítě ponechat, když uhodne mužíčkovo jméno. Matka zkoušela to i ono, jednu noc, druhou noc. Třetí noc měla ovšem lhůta splatnosti vypršet.

Ráno přijel do zámku místní lovec s dodávkou divočiny, a jak tak na princeznu kouká, připadla mu nějaká povadlá. Aby ji rozveselil, vyprávěl jí zajímavou příhodu. Byl prý onehdy v noci na lovu, a co nevidí, na malé pasece poskakuje ještě menší mužíček a prozpěvuje si: das ist gut das niemand weiss, dass ich Rumpelstilzchen heiss´... Že bych to zkusil česky? Rumpelstilzchen, moje jméno, musí zůstat utajeno...

Vzápětí následuje poslední noc a, jak jinak, přichází trpaslík. Princezna má ještě tři pokusy. Jmenuješ se Hinz? Jmenuješ se Kunz? A nebo se jmenuješ (princezna poodstoupila v očekávání neočekávaného)...Rumpelstilzchen! Princezna udělala dobře, že držela bezpečný ostup, protože po vyslovení skutečného jména se mužíček pekelně rozčílil, nafoukl a rozletěl na kusy, které se posléze roztekly, vsákly do podlahy a zanechaly v místnosti jen nevábný puch. Tolik autentická reportáž bratří Grimmů.

Nechme teď stranou chování padoucha trpaslíka. Ten se stal samozřejmě vzorem pro všechny gaunery akčních filmů, kteří jsou si natolik jistí svým triumfem, že oddalují závěrečnou ránu donekonečna, netušíce, že se Superman mezitím zregeneroval nebo James Bond osvobodil, aby padoucha vzápětí zlikvidoval tak rychle, že se nebude stačit ani podivit. Podívejme se spíše na to, co z příběhu plyne pro ty z nás, kteří obvykle bojují (pokud to jde) na straně dobra.

Pohádka nabízí tři základní závěry. Za prvé, do většiny velkých průšvihů se člověk vmanévruje sám, protože nemá odvahu řešit průšvih malý (v tomto případě měla dívka říct otci, že příst zlaté vlákno je nesmysl, nebo oznámit princi, dokud byl ještě čas, že to fakt neumí). Druhý poznatek je ten, že je to obvykle někdo z vnějšku, kdo nám pomůže problém rozlousknout. A že tou pomocí může být třeba i jen ta nejjednodušší informace.

Třetím a nejdůležitějším závěrem je potom samozřejmě fakt, že každé zlo ztrácí na své síle, když se nám podaří ho přesně pojmenovat, zařadit, definovat či označit nálepkou. A proto, když cítíme za krkem nejasné obrysy něčeho, co nás děsí, se máme otočit, podívat se na to pořádně, zblízka a říct aha, tak tohle je toto a támhleto zase něco jiného, už vím, dobrá... Další kroky jsou pak už jen čirou technologií řešení problémů. Samozřejmě je to dřina, ale už to tak nesvírá a nedusí...

Podíváme-li se na věc s odstupem a bez brýlí jakékoliv věrouky, uvidíme, že na stejném principu fungují i modlitby. V podstatě je citovaná pohádka jen jinou variantou známého hesla pojmenuj ďábla a on ztratí svou moc. Přiznám se, že ač znám tuto moudrost minimálně třicet let, obvykle se mi nevybaví, když ji nutně potřebuji. Pohádka o Rumpelstilzchen je však i v mé telegrafické verzi dostatěčně barvitá, snad se tedy nevykouří z hlavy tak rychle jako prostá věta o ďáblovi. A pokud si na ni alespoň občas někdo vzpomene, když mu poteče do bot, nechť je to nejen bratrům Grimmům a Viktoru Franklovi, ale i mně připsáno na závěrečném účtu k dobru.

Salzburg, prosinec 2004




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku