Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 23.12.2004
Svátek má Vlasta




  Výběr z vydání
 >USA: Filibuster - co to je
 >GLOSA: N4K Tuneláři
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Dvacáté povídání v předvánoční nostalgii
 >VĚDA: Američan si pochutná a Evropan se ošklíbá
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dobrý obchodní nápad
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Kapří den
 >ZAMYŠLENÍ: S cizí ženou v cizím pokoji
 >POLITIKA: Jak měl vypadat ten proletariát?
 >PSÍ PŘÍHODY: Psí Houdini
 >NÁZOR: "Pověsil medicínu na hřebík a šel prodávat čaj"
 >POLITIKA: Už zase nám ukradli vánoce
 >PENÍZE.CZ: Pozor na převody na konci roku
 >POLITIKA: Většinový volební systém? Zmanipulovaná a zmatená demokracie.
 >SPOLEČNOST: Problém nemocnosti je ke škodě nás všech

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
23.12. Z MÉHO PODKROVÍ: Dvacáté povídání v předvánoční nostalgii
Albert Salický

Tak, máme tady vánoce a já sedím nad svým dvacátým článkem. Tedy dvacátým, který podepisuji shora uvedeným jménem. Napsal jsem už dříve pár věcí, jejich objevování však ponechme budoucím literárním historikům. Rozhodl jsem se pojednat jubilejní článek ještě mnohem sentimentálněji, než jak jsem psal dosud. A k tomu se mi náramně hodí skutečnost, že to vyjde těsně před Štědrým dnem. Povídejme si tedy o Brně mého mládí. S ohledem na převahu nebrňáků mezi čtenáři však budu používat více méně klasickou češtinu a vysvětlivky.

V Brně mého dětství se vyskytovala řada míst, která měla pro nás, děti přelomu 50. a 60.let, pozdější teenagery let sedmdesátých, magickou přitažlivost. Většina jich byla samozřejmě ve štatlu, tedy ve středu města. Když se šlo do města na procházku, bylo nezbytně nutné tato místa obejít. Nejdřív to bylo hračkářství zvané neoficiálně U Onkla na rohu třídy Vítězství (pro později narozené uvádím současné názvy, zde Masarykova) a ulice Orlí. Původně se nejmenovalo oficiálně nijak, později tuším Cíl. A tam, přátelé, tam se prodávaly úplně první vláčky Piko ze spřátelené NDR (země, která dnes už skoro neexistuje). Já jsem míval už coby malý hoch plechový vlak Merkur, který jezdil po trojitých kolejích. S objevením pikovláčků však nastal modelářský boom, protože šestnáctimilimetrový rozchod se dal postavit i v malém bytě nastálo. A k Onklovi se pak chodilo dívat, co je nového, a vybírat, co si vlastně mám přát od Ježíška. Vzpomínaný dům je dnes zcela přestavěn, v poschodí však funguje modelářský obchod, nazvaný k mé velké radosti Vláčkárna U Onkla.

Dalším pevným bodem byl stánek s italskou zmrzlinou ze stroje Carpigiani na náměstí Svobody (svobody, ne stejnojmenného generála). Porce stála asi tak korunu, to jsme si coby děti směly dopřát. Ještě lepší ale bylo, když nás rodiče nebo babička vzali na koktejl. Nejčastěji do mlíčňáku u nádru. Mléčný bar naproti nádraží byla tenkrát nově otevřená a velmi moderně zařízená svatyně mlsných dětí a jejich babiček. Úžasná byla skleněná mezistěna s děsivou abstraktní vitráží, oddělující dětské umakartové stolky a židličky od pultové části, snad je tam dodnes. Alternativně bylo možno zajít i do spuťálu na svoboďáku (bufet Sputnik, dnes KFC).

Když jsme šli někdy do města s tatem a švycó (otcem a sestrou), měli jsme takový praštěný zvyk zpívat různé nápisy, které byly okolo, na melodii Suchého a Šlitrovy skladby Glory z filmu Kdyby tisíc klarinetů. Proto si některé texty pamatuji dodnes. Třeba:

Vozidlo bez průvodčího – glory haleluja

Jízdenky vydává řidič – glory gloria

Plaťte pouze drobnými – glory haleluja

Mince- mince- mincemi – glory gloria.

Pak ovšem přišly angličáky, tedy autíčka Matchbox. Ty byly těžce podpultovým zbožím, ale kolem let 67- 68 se občas objevily i v množství dostatečném pro tu rychlejší část prostého lidu, zejména před Vánocemi. To už jsem byl teenager a do města jsme chodili v partě. Tedy nechodili, my jsme běhali. Bylo totiž potřeba téměř denně oběhnout základní obchody, kde by ty angličáky eventuelně mohli mít. Zejména v Rozkvětu (později Prior, pak léta zavřeno, od nedávna opět Rozkvět), v dárkovém obchodě v Beta pasáži a pak ještě v Jiskře (dnes Vágner). Když jsme měli zvlášť kurážný den, chodili jsme kupovat bony k Tuzexu v Jalta pasáži (vedle hotelu International). To se samozřejmě nesmělo, ale občas jsme někoho ukecali, a pak se šly kupovat angličáky do tuzálu (princip Tuzexu nevysvětluji, kdo to neznal, nepochopí). Trik byl v tom, že v Rozkvětu dostali většinou jen jen jeden druh, navíc neatraktivní. Třeba ten všeobecně nenáviděný červený kombajn, pro znalce model 65C. My jsme jich koupili v Rozkvětu pět naráz, pokud tedy stačily peníze (ceny angličáků šly ze čtyř korun na počátku 60. let přes osm a dvanáct až na dvacet kolem roku 1970). Pak jsme za vylouděné bony koupili něco v Tuzexu, kde byl výběr relativně bohatý. S lístkem od pokladny jsme se posléze vrátili k pultu a prosili prodavačku o výměnu, protože jsme omylem koupili něco, co má být dárek a přítel už to čirou náhodou má. Potom se čekalo, až přijde jiná prodavačka, a výměna se opakovala. Tímto způsobem jsme postupně vyměnili kombajny za Jaguary a Fordy GT, z nichž některé dodnes zdobí vitrinu v mém podkroví. Jo, mít tenkrát Tuzex počítače, to by se nákupčí divili, jak se jim kombajny rozmnožily...

Na oběhnutí obchodů musela stačit volná hodina ve škole, která byla na Opuštěné, naproti dnešnímu autobusovému nádraží Zvonařka. Bylo to dost daleko, zvláště když jsme k obíhaným obchodům přidali časem ještě knihkupectví, kde jsme se čtvrtek co čtvrtek (nové knihy vycházely pouze jednou týdně, to bylo prozíravé) pídili po nesehnatelných bestsellerech. Zde jsem měl ale výhodu, můj otec, který byl stále na cestách, kupoval hitovky v Bratislavě, a tak jsem díky volnější vydavatelské politice slovenských bratří četl všechny podstatné trháky, od angloamerické sci-fi přes romány Haileyho nebo Puzova Krstného otca (The Godfather neboli Kmotr, samozřejmě) až po Tolkienova Hobita slovensky podstatně dřív, než to vyšlo, navíc nesehnatelné, česky.

Jiným oblíbeným místem bylo kino Čas. Promítala se tam nepřetržitá série krátkých filmů, tedy týdeník, pak nějaké zajímavosti, kreslená groteska, pak zase něco poučného a to pořád dokola. Program trval asi hodinu, vstupné bylo 60 haléřů, ovšem člověk mohl přijít a odejít kdy chtěl. Pouze spící opilci bývali vyvaděčkami občas odstraněni. Program se obměňoval každý týden a já jsem jen zřídka některou sérii vynechal.

Jiným významným bodem brněnského štatlování byl stánek u nádraží (na chodníku zhruba u již zmíněného Mléčného baru), ve kterém se prodávaly fotografie. Patřilo to nějakému družstvu. Byla to skutečně jen miniboudička, ale ta byla ověšená černobílými fotkami, vesměs přefocenými kopiemi z různých zahraničních časopisů, velmi nekvalitními, pro nás však naprosti fascinujícími. Začalo to obrázky z Vinetoua, už to byl hit, jenže potom přišla vlna Beatles a to už byl pro fotografy zlatý důl. Kdo totiž neměl sbírku batlů, neobstál.

A na stejném místě stál později neméně významný kiosk, ve kterém nějaký dobrák prodával různé pochutiny, ke kterým vyvěšoval kolem stánku papundeklové tabulky s ručně psanými reklamními texty vlastní produkce.

V létě: Mražená jahodová dřeň – nejlepčí masť je na žízeň !!!

Na podzim: Čerstvé buráky !!! Jak v Jihlavě je upraží, hned jdou do Brna, do stánku proti nádraží !!!

A před Vánocemi: Maminko !!! Nic jiného pod stromeček nechci, než zlatou nebo stříbrnou čokoládovou kolekci !!!

Mimo centra města byl pro nás nejdůležitějším místem kopec, na kterém jsme bydleli a kde jsme mohli celou zimu sáňkovat. Samozřejmě nejlepší to bylo na svahu pod Alumnátem (později Stavební fakulta VUT, dnes nevím) na kraji wilsoňáku (tenkrát Jiráskův les), tedy u konečné tehdejšího autobusu šestačtyřicítky, dnes trolejbusu, v Jiráskové čtvrti nahoře na Barvičové (o koncovkách jsem už psal, čtvrť je dnes rovněž Masarykova). Tam se sáňkovalo skvěle, bylo to však od našeho domu přece jen dost daleko, ale hlavně tam byla brzo tma. A tak jsme večer sjížděli kousek od domu ulici Bílého, od shora až dolů. To je ulice, která odbočuje z Barvičové v místě, kde má televize nebo kdo tu retranslační věž. Po Bílého se jezdilo až dolů, křižovaly se tedy prakticky tři příčné ulice, z nichž Lerchová byla hlavní. Že by se sníh odklidil, nebo alespoň posypal, taková pitomost nikoho ani nenapadla. A to prosím ještě ke konci 60. let. Auta tenkrát jezdila pomalu, řidiči se sáňkujícími dětmi počítali, a tak se kromě mého bratrance, který si při nárazu na plot natrhl ucho, nikdy nikdo nezranil. Bratránkovi se nakonec poraněné ucho vyplatilo, dostal totiž jako bolestné dvě nové vyhýbky k vláčkům. Škoda, že měl tétéčko zatímco já hánulku, takže nám koleje k sobě nepasovaly.

Když jsem o sáňkování na ulicích jednou vyprávěl svým dětem, které jezdí (na rozdíl od líného otce) pravidelně lyžovat do Alp (které mají za humny), zvedly hlavy od svých Play Station a oznámily mi, že jsem měl šťastné a záviděníhodné dětství. No,... když o tom teď tak přemýšlím... víte, že jo? Tak hezké vánoce...

Salzburg, prosinec 2004




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku