Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 30.12.2004
Svátek má David




  Výběr z vydání
 >OSOBNOST: Ladislav Štoll - titán zašlých časů
 >POLITIKA: Škromachova hozená rukavice
 >FEJETON: Novoroční předsevzetí
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem byl Samaritánem
 >POLITIKA: Vnitřní logika marxismu
 >ŠAMANŮV KALENDÁŘ: O ženitbě
 >PRÁVO: Kam až smí sáhnout ministr
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak bylo letos na Mrázovce
 >SPOLEČNOST: Novináři vyhlásili válku zdravému rozumu
 >ÚVAHA: Moralisté? Pozor na ně! Nebezpečí na dohled!
 >DOKUMENT: Aktualizace situace v oblastech zasažených zemětřesením
 >PENÍZE.CZ: Ledy stavebního spoření se (snad) pohnou
 >EVROPA: Turecko a Hitler v nás
 >POLITIKA: Terminátor v roli guvernéra
 >SPOLEČNOST: Rovnost před zákonem

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
30.12. OSOBNOST: Ladislav Štoll - titán zašlých časů
Ota Ulč

Časopis s názvem ZÁPAD jsme v Kanadě vytvářeli od roku 1979. Každý druhý měsíc jsme se sjeli zkritizovat poslední číslo a dohodnout se na obsahu toho příštího. Do každého jsem něco napsal, občas pod pseudonymem Josefa Urválková. V červnu 1984 tam vyšel příspěvek s dlouhým titulem Příkrok k parciální rehabilitaci obchodního akademika Ladislava Štolla, neboť se zasloužil o letectví.

Teď po dvaceti letech, pro předpokládanou potěchu zájemců o absurdno, se k tomu vracím. Kdysi – už si ani nevzpomínám na okolnosti – jsem získal knížku ČLOVĚK V AEROPLÁNU, vydalo ji v září 1927 nakladatelství Průlom Pavla Prokopa, Praha II, Vladislavova 8. Napsal Ladislav Štoll. Tento výtisk v mé držbě navíc obsahoval autorovo věnování Egonu Hostovskému, později legendárním exulantovi, také prvnímu člověku, s nímž jsem po příletu do New Yorku a tím pro mě i do Nového světa šel popíjet. Svědek toho nejzajímavějšího z dob první republiky, zdroj unikátních skazek (například přiznání Hugo Haase, že nerad chodí do lesa, poněvadž ho tam nikdo nezná).

Tolik úvodem. Dávám teď slovo Josefě Urválkové, pár úryvků z jejího pera.

Začala citací z Pamětí IV (68 Publishers) Václava Černého.Ten Štolla definoval jako „giganta univerzální nevědomosti, človíčka, jenž přežil válku v teplém zápecí arizované německé firmy, jehož veřejná kulturní váha odpovídala ještě jeho pravému významu, přibližně rovna nule. Netalentovaný ctižádostivec, ukájený titulárními hodnostmi, všech národních rychlokvášek model a král.“

Z turnovského maturanta pražský univerzitní profesor, ministr, rektor, akademik, šéf Ústavu dějin české literatury. Nejedlý, Kopecký, Kolman a Štoll, to byl náš stalinský čtyřlístek největší. V Evangeliu dle Ladislava – „Třicet let bojů za socialistickou poesii“ – čteme kapitolu a verš „úchvatná logika ztělesněná v osobnosti Stalinově“. Čeští spisovatelé pochodovali v májovém průvodu pod portrétem věrozvěsta, neboť „Štoll strhl z české poesie svěrací kazajku, svalil nám kámen ze srdce, aby se básníkům volně dýchalo a tvořilo“ (Literární noviny, ročník I, číslo 21).

Václav Černý též prozrazuje, že Štoll se za první republiky pokusil proniknout do literatury v měšťácké branži detektivek, a to pod pseudonymem. Co Černý zřejmě nevěděl, že Štoll pod vlastním jménem napsal tento opus o letectví a ani slovem se v něm nezmínil o Stalinovi, zakladateli všeho, tedy i aviatiky. Štoll sděloval:

Oproti balonům letadlo je těžší vzduchu a bývá též nazýváno letadlem drakovitým. Proč? Protože je to v podstatě drak právě takový, jakých užívají kluci.

Drak, jak známo, sestává ze tří hlavních částí: 1.motouzu, 2.papírové plochy, 3.ocasu.

Čím je vítr rychlejší, tím lépe a jistěji sedí drak ve vzduchu.

Letadlo, produkt básnického a ekonomického úsilí lidstva, naplněné benzinem a olejem, lesklé a svěží , přechází do rukou letců. Ačkoliv je v něm spoutáno sta HP, poslouchá bezvadně, ovšem jen tehdy, je-li řízeno rukama dovedného a zkušeného řidiče.

Jací jsou vlastně letci? Brzy po nějakých zkušenostech, překonavše romanticko-idealistní počátky, vyvíjejí se ve zdravé, velmi sympatické cyniky.“

Jenže pověrčivost proniká mezi letce a aviatický analytik Štoll vyhlašuje prověrku, neboť někteří „létají s různými talismany, šilháčky, dívčími podvazky, punčochami a pod. U víře, že tyto hloupůstky chrání je před možným pádem. Takový fatalism dodává jim nesporně nutný klid při jejich počínání a jistotu v závažných okamžicích jejich rozhodování. Nelze jej však schvalovati, protože jakákoliv pověrčivost je pro moderního člověka nedůstojná a propagaci letectví neprospěje.“

O nouzovém přistání se vyjádřil takto:

Každý let má končiti na letišti. Letec dobře ví, že dole na lukách a polích je mnoho zrádných jam, příkopů, keřů, stromů, balvanů, telefonních tyčí, drátů a jiných překážek.“

Štoll se rozepsal o nouzovém přistání na hnojišti: „Letec, zapáliv si cigaretu, opřel se o křídlo a přemýšlel o tom, jak se odtamtud dostati, neboť hromady hnoje, jimiž bylo celé pole pokryto, znemožňovaly rozjezd a tím vzlet.“

Informace o padáku: „Čím je záchranný pás pro mořeplavce, tím má být padák letci. Skládání padáku musí se díti velmi obezřetně, hlavně kuželovitý trs motouzu musí se opatrně sklásti a několikráte v prstech pročísnouti, aby se při prudkém rozevření nezadrhl nebo nezauzlil. Tu hlasitě vzplanuvši bílým plamenem, vzdula se průsvitná plocha padáku a ostré bolestné škubnutí si chlapce přidrželo a zavěsilo pod oblaky nad širokostí kraje. Teplá země se zvolna blíží a stín běží pod padajícího stále rychleji. Přitiskl se k zemi na svůj stín hodně blizoučko, s koleny rozedřenými.“

Autor též pluje na oblacích poesie: „Jsme na pomezí metafysických oblastí, chráněných mrazivými chomáči vod, unavených z řečišť a příbojů, které tu na svých vysokých cestách odpočívají, sluní se a bělí jako odložené prádlo, aby za několik dní opět tryskly v koncentrovaných zemních pramenech, nasycených a čistých.“

Ano, toto jsou slova budoucího stalinissima Ladislava Štolla. Kapitola o plachtění končí větou: „Jako sport blíží se nejvíce ptačím radostem.“ A tím končí celá kniha.

Josefa Urválková dodává: „Jak tohle vůbec kdy mohl napsat? Otázka mě trápila, pustila jsem se do práce, a myslím, že jsem našla vysvětlení: Turnovský maturant, dříve než se stal spektábilisem, nejmagnificentnějším rektorem a ještě víc a výš se stal, zabsolvoval totiž roční obchodně-dopravní kurs. Třeba právě proto se stal zdolávatelem výšin, byťne duchovních – zde tedy socrealistický stratosférista, předastronaut. V době, kdy Stalin ještě nepopravil své spolupracovníky, Bucharinovi ještě mávaly nadšené davy, Trocký řešil bolení hlavy aspirinem a odborníci hodnotili Hitlera jako vegetariánského potrhlíka se šmouhou pod nosem. V těchto všech souvislostech tvrdím, že Ladislav Štoll si zaslouží trošku té rehabilitace, jako že se Josefa Urválková jmenuji.“

Soudružský epitaf jednou větou:

„Štoll byl k tomu osobností nad jiné povolanou a vykonal tolik pozitivní práce nejen proto, že dobře znal marxistickou teorii, spoluvytvářel naši marxistickou kritiku v meziválečných letech a osobně se přátelil a spolupracoval s jejími čelnými představiteli, ale proto, že byl celým svým založením antidogmatický a že mu byl stejně cizí vulgární sociologismus, ukvapené, zjednodušující ultraradikální soudy i jakékoli projevy revisionismu a oportunismu, že dokázal rozpoznat omyly provázející poctivé hledání od vědomého zatemňování a zkreslování skutečnosti, že rozlišoval lidi, které je třeba získat, od těch, které je třeba porazit.“ (Z pera Jaroslavy Heřtové,“Vědec komunista Ladislav Štoll“, Rudé právo, 28.června 1982, str.5).

K O N E C


Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku