Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 21.12.2004
Svátek má Natálie




  Výběr z vydání
 >USA: Nejvlivnější americká černoška Condoleezza
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Viktor Frankl, úzkost a Rumpelstilzchen
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Hrdinské manželství
 >MÉDIA: Plusy a mínusy návratu CME
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Vánoční shon, co je to?
 >ARCHITEKTURA: Vánoční tipy pro přátele architektury
 >POLITIKA: ODS a výzvy přítomnosti
 >SPOLEČNOST: Grog za grogem z pohledu Ptakopyska
 >PSÍ PŘÍHODY: Žárlivý Otylo
 >MEDICÍNA: Lékaři nebo dealeři? Pacienti nebo feťáci?
 >MÉDIA: Svoboda tištěného slova
 >POLITIKA: Jak na ten proletariát Marx přišel?
 >VZPOMÍNKA: Drogy v prohnilém Wall Streetu šířili běloši
 >POLITIKA: S rokem 2005 do nových ekonomických opatření
 >PENÍZE.CZ: S novomanželskou půjčkou do stavební spořitelny?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Šamanovo doupě  
 
21.12. ŠAMANOVO DOUPĚ: Hrdinské manželství
Jan Kovanic

Dnes není manželství příliš v módě, vyprávění o hrdinství zase unavuje, zejména o tom válečném. A navíc, když se nekonalo na poli bitevním, se samopalem nebo kniplem bojového letadla v ruce. Skutečně, on se může někdo stát hrdinou poněkud bezděčným, aniž by o to usiloval, z pouhé manželské lásky. O takovém nenápadném hrdinství, které ale zachraňovalo životy, chci dnes vypravovat.

Když jsem byl malej, ve zlatých letech šedesátých, hrávala si moje babička pasiáns. Použila k tomu vždy obě sady "žolíkových" karet - ale bez žolíků. Takhle odpoledne, po sobotním obědě, si uvařila kafe, zapálila jednu ze svých dvou denních cigaret, a začala vykládat sto čtyři karty. Hrávala čtyři různé hry: Jedna byla za Otíka, jedna za Milána a jedna za Jiříčka. A jedna za "tátu" - tedy za dědu. "Milán" byl můj táta. A Jiříček a Otík dva strejdové, které jsem ale nepoznal. Zabili je totiž na konci války v koncentráku.

Babička si pasiáns za své děti vykládala od března roku 1943. Hra vyjde - syn se jí vrátí. Hra nevyjde - pak se hraje, dokud se nevyhraje. Dva syni se babičce nevrátili, ale ona si "jejich" hry vykládala až do smrti.

Za svého muže hrála pasiáns až od února 1945. Děda se vrátil. Z transportu, kterým bylo spolu s ním do Terezína zavlečeno 762 lidí, se nevrátili jen dva. Osvětim a ostatní polské vyhlazovací tábory už byly v té době osvobozeny Rudou armádou. A obsah dědova transportu měl strávit ve zdech terezínského gheta necelé tři měsíce. Přičemž situace pro lidi, přišlé "zvenčí" začínala být kritická právě po těch třech měsících.

Kdežto z transportu, kterým přijel do Terezína táta s brášky, se z tisícovky dočkalo osvobození jen 238. Statistika je ještě o něco horší u "východních" transportů - tam je asi jen 5 % přeživších.

Má "árijská" babička pro své "židovské" děti nemohla dělat nic, ale pro svého muže ano - nerozvést se s ním. Německá okupační byrokracie byla totiž ve stručnosti tato: Nejdříve byli odtransportováni protektorátní občané "židovského vyznání", potom "židovští míšenci". "Židovští partneři ze smíšených manželství" šli až potom. "Nežidovští partneři ze smíšených manželství", převážně tedy muži, nastupovali nikoli do vyhlazovacích, ale "pouze" pracovních táborů.

Manželé židovských žen byli lifrováni od podzimu 1943 např. do "pracovního tábora" v Bystřici u Benešova. Zde byli i "míšenci". Všechno vesměs předválečná inteligence. V šest ráno pískli budíček, večerku ve 22:00. Noci byly zpestřovány různými druhy apelů. Trestalo se i za špatný pohyb. Trestalo se výpraskem holí, večerní hlídkou u brány či prací přesčas o nedělích. Vězňové stavěli nádraží, vykopávali jámy pro sklady pohonných hmot, skládali munici. Od sedmi ráno do sedmi večer. Ofiš. Neofiš i déle. Za svou práci dostávali výdělek. Za stravování a ubytování platili. "Služebně mladší" někdy prodělávali 300 Kč za měsíc, ale to se strhlo z platu "starších" - takže nikdo nedostal nic. Když někdo něco měl, mohl si dokupovat jídlo. Vylepšením byl zákaz práce v mrazech s rukavicemi a kabáty. Ne tedy, že by internovaní nesměli pracovat v mrazech - oni při té práci nesměli ty rukavice a kabáty mít na sobě. Útěkáře esesáci nezabíjeli, jenom jim namlátili před nastoupeným táborem.

Proti koncentráku lázně! Ale proti lázním koncentrák... Někdo se mu raději vyhnul rozvodem. Nerozvedení "židovští" partneři ze "smíšených" rodin šli ovšem do koncentráků později - a to jim často zachránilo život.

I ty české ženy, které se nerozvedly, a kterým se "nic nestalo" byly hrdinkami. Věděly, že příště už může být místo v transportu určeno pro ně. Naštěstí válka skončila dříve, než nastalo "příště". Pak přišla velká vlna zoufalství, když se zjistilo, že Terezín byl jen předpeklím holocaustu. Tehdy se při vzpomínkách na válečná hrdinství a při dekorování fronťáků a politických vězňů nějak zapomnělo na ty nenápadné hrdiny a hrdinky.

Myslím na ně nejen v tento předvánoční a pochanukový čas.

Psáno v Praze dne 19. prosince 2004, o 4. neděli adventní


Další články tohoto autora:
Jan Kovanic

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku