Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 24.12.2004
Svátek má Adam a Eva




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Opuštěné děti
 >MÉDIA: Choroba čivstva
 >SPOLEČNOST: Nová ikona svobodného životního stylu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Vánoce
 >POVÍDKA: Vykoupení ze samoty
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak je to s těmi rachejtlemi
 >SPOLEČNOST: Svezl jsem se aneb Jak se baví mladí
 >DOKUMENT: Chudí už nepatří do chléva
 >USA: Filibuster - co to je
 >GLOSA: N4K Tuneláři
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Dvacáté povídání v předvánoční nostalgii
 >VĚDA: Američan si pochutná a Evropan se ošklíbá
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dobrý obchodní nápad
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Kapří den

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
24.12. POVÍDKA: Vykoupení ze samoty
Jeanne Hornová

Stará paní seděla u okna a zamyšleně koukala na poletující sněhové pápěří. Pokolikáté již před vánocemi napekla mísu vanilkových rohlíčků, i když věděla, že sní nanejvýš jeden, dva kousky a zbytek skončí jako potrava pro nenasytné holuby! Slyšela, že ve městě je přísný zákaz krmení těchto všudypřítomných tvorů, ale probouzelo to v ní zvláštní pocit. Adrenalin stoupal. Zakázané ovoce chutnalo a alespoň někdo ocenil dozlatova upečené pečivo. Strávníkům bylo srdečně jedno, uvízla-li v nějakém kousku skořápka. Kolikrát, snad už začátkem února, se zapřísáhla, že letos už určitě péct nebude, vždyť nemá pro koho. Syn žil v Americe a jediné pohlazení, které od něj dostala, byl vánoční pohled. Manžel ji rovněž opustil, ale jinak. Jediné vánoční ozdoby snad použila na věnec, který dávala každého 24. prosince na hrob s jeho jménem.

Letos, jako ostatně každým rokem čekaly voňavé rohlíčky v dóze. V té plechové, ještě po její matce s nápisem "Šťastný domov". Proboha, jaký kýč, jaký šťastný domov? Vždyť to místo, kde žila, již byl svět bez živé duše, který jednou v roce provonělo vánoční cukroví.

Štědrý den proběhl jako obvykle, od rána sledovala televizi a večer automaticky prostřela pro tři, jako v dobách, kdy tu bydlel syn s manželem. Nostalgická vzpomínka, nic víc, další rána bolesti sama sobě. Zapálila svíčku a plamen sledovala skrz slzy. V tom někdo zazvonil.

Váhavě přistoupil ke dveřím a pootevřela. Dveře měla zajištěné řetízkem, vždyť po městě chodí různí lidé. Za dveřmi uviděla mladíka, který často přespával v nebytových prostorách otcovy dílny. Říkali o něm, že je flákač a feťák, ba dokonce zloděj. Ale co tu chce, zrovna dnes?

Škvírkou mezi dveřmi prostrčil ruku a měl v ní dětskou hračku - jojo. Nahoru dolů, nahoru dolů, štěstí smutek, štěstí smutek, tak fungoval její dosavadní život. Jenže teď bylo její štěstí stočené do klubíčka a ne a ne se rozvinout. Váhala. Pak otevřela dveře a pozvala zarostlého mladíka na večeři.

Byla to zvláštní večeře, celou dobu mlčeli a stará paní s úsměvem pozorovala, jak v chlapci mizí vanilkové rohlíčky. Letos mají holubi smůlu. S jojem se přímo mazlila, vždyť už tak dlouho nedostala žádný dárek. Mladík poděkoval za večeři. Vše probíhalo beze slov. Lidé prostě někdy slova nepotřebují, jsou zbytečná.

Blížila se půlnoc. Mladík se zvedal k odchodu. Není takový jaký říkají, násilník a budižkničemu, přehodnocovala informace stará paní. V tom však pocítila tlak kolem krku. Jak mohl, tak bezcitně a nelítostně?!

"Proč?" nestačila ani vykřiknout. Poslední, co viděla, byla šňůrka od joja. Tento rok ptáci marně čekali na své vánoční pečivo a dívali se, jak z domu vynášejí černou skříňku. V jejich holubí mysli jim nedošlo, že je to rakev a že už nikdy nepoletí na zakázanou hostinu k stařence, které kdysi sedali na ramena.


Další články tohoto autora:
Jeanne Hornová

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku