Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 22.12.2004
Svátek má Šimon




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Většinový volební systém? Zmanipulovaná a zmatená demokracie.
 >SPOLEČNOST: Problém nemocnosti je ke škodě nás všech
 >ZELENÍ: Špatná estráda Daniely Matějkové
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Utrácení peněz
 >MROŽOVINY: Kořeny válečnictví 3
 >ÚVAHA: Katolické myšlení na rozcestí
 >PSÍ PŘÍHODY: Už začaly rachejtle
 >NÁZOR: Sobecké Vánoce a šťastný nový rok
 >SPOLEČNOST: Kultura flexibilů a ekonomicky zajištěné chudiny?
 >CHTIP: Rodinné tajemství
 >PENÍZE.CZ: Dlužíme stále málo
 >USA: Nejvlivnější americká černoška Condoleezza
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Viktor Frankl, úzkost a Rumpelstilzchen
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Hrdinské manželství
 >MÉDIA: Plusy a mínusy návratu CME

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
22.12. ÚVAHA: Katolické myšlení na rozcestí
Lubomír Ptáček

To Bushovské kovbojské dobrodružství v Iráku rozhodně nepřispělo k potlačení terorismu, ale bohužel ho spíše povzbudilo.

Citát je z rozhovoru redaktorky Renaty Kalenské s katolickým knězem Tomášem Halíkem. Rozhovor vyšel v Lidových novinách dne 18. prosince 2004.

Tomáš Halík jistě patří k nejvýznamnějším osobnostem mezi českými katolíky. Je rovněž prezidentem České křesťanské akademie, což znamená, že jej uznávají i ostatní křesťané. Jeho názory nelze považovat za bezvýznamné a jsou určitě blízké oficiálním katolickým stanoviskům. Z obsahu rozhovoru si tedy můžeme udělat obrázek o současných myšlenkových proudech v katolické církvi.

Podobně, jako je tomu ve světové politice, nejzávažnějším tématem v celém rozhovoru byla otázka současného terorismu. Halík zdůvodňuje jeho kořeny velice ohleduplně k islámu jako frustraci určité vrstvy lidí s islámskými kořeny, kteří poznali západní civilizaci, avšak ta je nepřijala podle jejich představ a oni již nenalezli zpáteční cestu ke své původní společnosti. To je jistě přijatelné východisko k mezináboženskému dialogu, ve kterém se Halík, jak říká, angažuje už mnoho let, avšak je bohužel dost daleko od skutečnosti. Chybí totiž jakákoli zmínka o náboženském fundamentalismu, který je bezpochyby hlavní příčinou nejen současného terorismu, ale dlouhodobě i neštěstím celých národů. Příznačné je, že vedle fundamentalismu se v celém rozhovoru nevyskytuje ani opačný hodnotový postoj, jímž je náboženská tolerance. Chápu ovšem, že ani tak vysoce postavený hodnostář jako je Tomáš Halík není vybaven dostatečnými pravomocemi k tomu, aby mohl hlásat náboženskou toleranci katolíků.

Paní redaktorka se snažila přimět Tomáše Halíka k otevřenému pojmenování nejzávažnějších problémů spojených s terorismem, ale on dělal čest svému řemeslu mezináboženského vyjednavače a přímé odpovědi se důsledně vyhýbal. Na otázku, zda spolu mohou po 11. září koexistovat svět islámu a křesťansko-židovské kultury odpověděl, že už spolu koexistovaly. Věru odpověď přímo k věci.

Za jednu z účinných zbraní proti terorismu považuje Halík osvětu a dlouhodobý dialog s islámskými intelektuály, který byl podle něho "tvrdě narušen" válkou v Iráku - tedy nikoli 11. zářím, po němž zřejmě úspěšně pokračoval. Islámští intelekuálové prý se snaží (mezi svými souvěrci) rozrušit obraz nepřítele, kteří "znají Západ jen z odpadkových hollywoodských filmů". Nakonec Halík chápe, že se západní společnost někdy musí bránit i silou, ale "je třeba zvolit vhodnou dobu a vhodný cíl". To se asi v Iráku nepovedlo.

Odhlédneme-li od zjevné nepravdy v úvodním citátu, totiž že útok na Irák (dle Halíka kovbojské dobrodružství) nepřispěl k potlačení terorismu, nejvíc mě překvapuje, s jakým myšlenkovým proudem se Halík jako významný představitel katolíků ztotožňuje. Zastávají-li podobné názory někteří evropští intelektuálové zakládající si na své nezávislosti, chápu, že se chtějí nějak profilovat vůči Spojeným státům a být zajímaví. Příklon (evropských) katolíků k takovým postojům by ovšem zasluhoval hlubší analýzu.

Vraťme se však ke zmíněnému rozcestí katolického myšlení v souvislosti s náboženskou tolerancí, přičemž v tomto okamžiku půjde o vzájemnou toleranci mezi náboženstvími, nikoli toleranci státní moci k určitým náboženstvím. Pokud mne historická paměť neklame, tolerance k jiným náboženstvím nikdy nepatřila k silným stránkám žádné církve, a to ani církve katolické. Chce-li být katolická církev brána jako rovnocenný spoluhráč v moderní politice a podílet se na boji s terorismem resp. v širším měřítku na záchraně euroatlatických hodnot, měla by nejdříve začít sama u sebe, pokud v sobě nalezne tu sílu, a aktivně prosazovat program mezináboženské tolerance nejdříve například v evropských oblastech náboženského napětí jako jsou Irsko a Balkán. Pokud nebude program tolerance vycházet z Vatikánu a současně pokud poslední kněz v nejzapadlejší irské farnosti nebude upřímně hovořit o protestantech jako o svých bratrech, nemůže se katolická církev pohnout z místa a zbavit se nálepky falešného hráče. Jenomže takový úkol je zřejmě úkolem pro několik generací. Totiž až katolická církev přijme myšlenku tolerance za svoji, a to nikoli jako okamžitou taktickou variantu, nýbrž jako dlouhodobou strategii, teprve pak bude mít plné právo tvrdě a důsledně ji vyžadovat i na jiných náboženstvích včetně islámu. Řečeno náboženským jazykem, spasení spočívá jenom v toleranci. Jak řekl M. L. King: I had a dream.

Nevím, jak probíhá současný mezináboženský dialog, o němž se Halík v rozhovoru zmiňuje, nikdy jsem neměl možnost se seznámit s jeho závazností, tématy, účastníky, postoji stran ani s výsledky. Mám za to, že pokud by vůbec bylo nějakých výsledků dosaženo, určitě by s nimi byla veřejnost seznámena. Obávám se však, že výsledky takových jednání prostě neexistují a považovat mezináboženský dialog za jednu z možných terapií terorismu mně připadá přinejmenším jako zastírání reality a opovrhování zdravým rozumem.


Další články tohoto autora:
Lubomír Ptáček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku