Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 24.12.2004
Svátek má Adam a Eva




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Opuštěné děti
 >MÉDIA: Choroba čivstva
 >SPOLEČNOST: Nová ikona svobodného životního stylu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Vánoce
 >POVÍDKA: Vykoupení ze samoty
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak je to s těmi rachejtlemi
 >SPOLEČNOST: Svezl jsem se aneb Jak se baví mladí
 >DOKUMENT: Chudí už nepatří do chléva
 >USA: Filibuster - co to je
 >GLOSA: N4K Tuneláři
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Dvacáté povídání v předvánoční nostalgii
 >VĚDA: Američan si pochutná a Evropan se ošklíbá
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dobrý obchodní nápad
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Kapří den

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politický cirkus  
 
24.12. Vánoce pana Povondry
(eff)

Pan Povondra, to je přece ona postava z Čapkova románu Válka s mloky. V závěru knihy, v níž se hroutí svět postupně likvidovaný armádami inteligentních mloků, pan Povondra, dosud ubezpečený, že do Čech se mloci nikdy nedostanou, spatří prvního mloka vystrkova hlavu z hladiny Vltavy. Neměl z toho dobrý pocit. Jeho potomek mohl možná mít podobné pocity, když spatřil v pražských ulicích v předvánočním světě Santa Clause, tedy člověka převlečeného do červeného kabátku s bílou čapkou z umělé kožešiny. Za dob dávno minulých jsme coby chlapečkové pozpěvovali: Děda Mráz není náš, je to ruský šmelinář, to vše v rytmu rock´n rollu. Svatý Mikuláš podnikl i letos invazi ve steré své podobě na Staroměstské náměstí, s podporou čet andělů a čertů. To je v pořádku. Ale Santa Claus, ten je též v pořádku? Třebaže není náš, a je to nepochybně americký šmelinář?

Uvidíme za deset, patnáct let. Zatím se mu nepodařilo živé jesličky vystrnadit ani z toho Staroměstského náměstí. Zatím je odtud strnadí aktivisté z řad ochránců zvířat. Živé jesličky, to není v jejich očích žádná poezie, to je mučení zvířat.

A mají svým způsobem pravdu.

Živý Santa Claus je mučení toho člověka, který šaškuje v mraze za pár šupů honoráře. Živý oslík v papírovém Betlému je utýraný živočich zbavený svobody pohybu. Naštěstí je tu naveskrz moderní řešení - místo živého světa nastupuje virtuální svět.

Virtuální poezie

Do kin vjel Polární expres, klasicky vánoční podívání původu amerického, z dílny Roberta Zemeckise, autora filmů Návrat do budoucnosti, Smrt jí sluší a Forrest Gump. Také v Expresu hraje Tom Hanks, dokonce tento herec byl jeden z iniciátorů filmu. Jenže Hanks ani ostatní herci nevystupují ve filmu "živí". Jejich osoby a herecký projev byly přetvořeny do počítačové animace. To usnadnilo Hanksovi úkol sehrát pět rolí ve filmu, počínaje průvodčím expresu a konče samotným Santa Clausem. Realita hereckého projevu ustoupila tlaku virtuality. Tvůrci filmu včetně Hankse a Zemecise vysvětlují, že právě počítačové zpracování umožnilo vystihnout pohádkovou atmosféru literární předlohy Chrise van Allsburga. Zároveň je to kapitulace reality před virtualitou.

Pokud ovšem chceme brát film se živými herci jako realitu! Před sto lety by se nám tehdejší estét a moralista vysmál. Divadlo, to je podle něho realita, divadlo a živí herci na scéně před živými diváky jsou jediný autentický způsob, jak se zmocnit poezie. Film, to není nic jiného, než stín fotografie vtisknuté do průhledného pásu.

Je to jen posun měřítek, ne změna podstaty.

Porod přes internet

V těsně předvánočním čase došlo k události u nás přelomové. Pražská Zemská porodnice u svatého apolináře umožnila, aby otec na internetu mohl sledovat porod svého dítěte. Porodník doktor Antonín Pařízek mu to umožnil, protože fyzicky se otec porodu účastnit nemohl z důvodů praktických, především zdravotních. Porod nebyl nijak roztrouben do světa pro potěchu čumilů, byla to skutečně jen exkluzivní virtuální přítomnost otce, spojení rodiny ve chvíli, kdy rodina má nejvíc držet při sobě. Bylo to poprvé, kdy se u nás něco takového stalo. Jak na to reagovat? Vidí pan Povondra zase nějakého mloka ve Vltavě? Budou rodiny sdílet svoje významné okamžiky přes internet? Nepatřilo tradiční čekání "jak to dopadne" k poezii otcovství? Tohle je dnes úplně pryč, a není ani třeba internetových přenosů. První fotografie potomka dnes rodiče mají dávno před porodem, díky technologii snímání obrazu ultrazvukem, nitroděložně.

Možná, že rozpaky pramení z toho, že poezii jaksi mimoděk spojujeme s čímsi klidným, stálým, navyklým. Dnes rádi nyjeme nad kouzlem parní lokomotivy. Současníci George Stephensona by v roce 1829 sotva sdíleli naše dojetí při pohledu na jeho první prakticky použitelnou lokomotivu Rocket. Možná, že je načase smířit se s myšlenkou, že koncept změny a vývoje se může dobře s poezií a obecně vzato s lidskostí dobře slučovat. Je v podstatě jedno, jestli otec sleduje porod přes internet, nebo jestli je porodu přítomen anebo jestli nervózně čeká někde v ústraní - to co je důležité je to, aby měl svoji ženu rád a měl rád i děťátko, které se mu narodí. Možná, že jednou už nebudeme říkat "pokoj lidem dobré vůle", ale "bystré tempo lidem dobré vůle".

Jen jedno nesmí zmizet, to je ta dobrá vůle.

Mějte ji v duši, co se do ní vejde.

Aston




Další články tohoto autora:
(eff)

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku