Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 24.12.2004
Svátek má Adam a Eva




  Výběr z vydání
 >SPOLEČNOST: Opuštěné děti
 >MÉDIA: Choroba čivstva
 >SPOLEČNOST: Nová ikona svobodného životního stylu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Vánoce
 >POVÍDKA: Vykoupení ze samoty
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak je to s těmi rachejtlemi
 >SPOLEČNOST: Svezl jsem se aneb Jak se baví mladí
 >DOKUMENT: Chudí už nepatří do chléva
 >USA: Filibuster - co to je
 >GLOSA: N4K Tuneláři
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Dvacáté povídání v předvánoční nostalgii
 >VĚDA: Američan si pochutná a Evropan se ošklíbá
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Dobrý obchodní nápad
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Kapří den

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
24.12. SPOLEČNOST: Opuštěné děti
Martin Stín

Vánoce nejcitlivěji prožívají děti. Proto pojem "spokojené prožití vánoc" splývá s představou úplné rodiny u společného štědrovečerního stolu a dychtivých očí dětí u rozsvíceného vánočního stromku. Kde toto není, na vánocích leží stín smutku.

I.
Saboritovi

Snad právě proto přitáhl velkou pozornost nedávno znova zveřejněný příběh mladých kubánských exulantů Liuvera a Maydy, kteří získali azyl v naší zemi a nyní s napětím čekají, kdy a zda vůbec kubánská vláda dovolí, aby za nimi přicestovaly také jejich dvě malé děti. Již dnes je jasné, že vánoce opět stráví bez nich.

Článek, který jsem na toto téma uveřejnil před týdnem na tomto místě, měl velký ohlas. Někteří čtenáři psali komentáře přímo pod něj, jiní poslali e-maily. Ozvali se také Češi, usazení v Australii, Kanadě, U.S.A., kteří vyprávěli o dobrých i špatných osudech dětí, kterým se podařilo po delší nebo kratší odluce následovat do exilu své rodiče. Ze zahraničí přišly také postřehy o životě na Kubě, psané lidmi, kteří tam nějaký čas pracovali. Dlužno podotknout, že jejich vyjadřování o Castrově režimu je podstatně přívětivější než fanatické výkřiky jeho tuzemských kritiků, kteří všechny své znalosti čerpají pouze ze zdrojů proticastrovské propagandy. Napsali mi rozhněvaní komunisté, krajní pravičáci i matky, jimž se nelíbilo, že manželé odcestovali z Kuby bez dětí, spoléhajíce se na jakési neurčité sliby rychlého sjednocení rodiny po získání azylu. S politováním zjišťuji, že většina pisatelů promítla do svého vnímání obsahu článku svou vlastní životní zkušenost a postoje k režimu Fidela Castra a nezajímala se příliš o to, jakou naději mají Liuver a Mayda na brzké shledání s dětmi, a zda způsob, jímž se jejich vydání domáhají, je účelný. Chci proto zopakovat, že považuji za nepraktické zabývat se strázněmi mladé rodiny jako dílčím příběhem boje za svržení Fidela Castra. Vidím věc tak, že není tak důležité, jak dlouho bude ještě vládnout na Kubě charismatický vousáč, jako co nejrychlejší spojení mladé rodiny. Pro volbu účelných kroků na urychlení příjezdu dětí do ČR je nutná především střízlivá orientace ve stavu administrativního řízení, jehož zvládnutí je nezbytnou podmínkou jejich shledání s rodiči v nové vlasti. Proto jsem rozpitval postup úkonů, jež proběhly, a dospěl jsem k poněkud jinému pohledu, než mají postižení manželé: je zřejmé, že kubánská strana si zatím nevede v tomto řízení hůře než česká. Pro přesnější znalost současného stavu řízení by bylo třeba mít přístup k oficielním kubánským informacím. Hledal jsem proto vysvětlení na kubánském vyslanectví, které se však v této věci chová jako tajemný hrad v Karpatech. Pro jeho chování nemám zatím vysvětlení. Pouze odhaduji, že slečna vyslankyně nedostala instrukce z Havany a nemá tedy co sdělit. Jako diplomatka nemůže v tak citlivé věci improvizovat, natož si něco vymýšlet. Nemění to nic na tom, že mlčení oficielních míst škodí beztak pošramocené pověsti castrovské Kuby. V zemi, z které ve dvacátém století odešly do exilu desetitíce lidí, z nichž mnozí pak prodělali stejné trápení, které sužuje Liuvera a Maydu, by bylo svévolné prodlužování odloučení dětí od rodičů vnímáno veřejností jako ošklivá skvrna na obraze režimu. Dát těmto mladým manželům děti je totéž jako vzít jim nejúčinnější argument, s kterým pracují, stavíce se do postavení zapálených bojovníků za svržení Fidela Castra. Naproti tomu mám pochybnost o tom, že se nejrychleji dosáhne sjednocení rodiny tak, že tuzemští stateční castrobijci budou používat Saboritovy a jejich příběh jako ikonu proticastrovského odboje, přičemž jejich agitace se bude opírat o vyprávění příběhu, který je v detailech věcně nesprávně popsaný. Chce to méně hysterie a více trpělivé práce.

Otázky, které si většina diskutujících klade, jsou nesprávně položeny. Místo, aby se ptali "co udělat, aby co nejrychleji přiletěly děti Saboritových?", táží se "jak co nejrychleji svrhnout Fidela Castra?" Otázky sice spolu souvisejí, ale existenciální problém mladé rodiny je naléhavější než budoucí politický vývoj na Kubě.

Někteří čtenáři mě napadají za to, že jsem neučinil ústředním tématem článku skutečnost, že Kuba nesdílí naše pojetí lidských práv a nepovoluje volné opuštění země rodinám s dětmi. To je skutečnost, kterou nepopírám. Ale na druhé straně to je danost, s kterou se musí vyrovnat každý, kdo se rozhodne, že zemi za každou cenu opustí. A ať už mají kritici zlost: pokud kubánská vláda už jednou navodila situaci, kdy rodiče odcházejí bez dětí, v dalším postupu řízení si ve vztahu k dětem vede odpovědně, když nepřijímá žádosti o výjezdní doložky pro děti, jejichž rodiče dosud nezískali azyl. Omezuje tak nebezpečí, že by se děti dostaly do špatných životních podmínek ve společenství lidí bez domova. Saboritovy děti nepoznají otřesné poměry našich utečeneckých táborů. Budou od začátku svého pobytu u nás žít ve standardní domácnosti.

Některé výhrady k článku jsou poněkud kuriozní, takže stojí jednotlivě za zaznamenání. Dokládají, že čtenáři čtou nepozorně, podsouvají do textu své názory a útočí pak na přetvořený obsah. Tak se mi např. podsouvá zlý úmysl kvůli tomu, že zmiňuji finančně významnou zpronevěru poštovních známek na Liuverově pracovišti před zahájením policejního vyšetřování, na které manželé reagovali urychleným opuštěním Kuby. Jenže jsem převzal naprosto přesně Liuverův výklad příčin jejich spěšného odchodu do exilu, a dále jsem z něho vyvodil, že motivem vystěhování nebyl útěk před stíháním pro kriminální trestnou činnost. Humorně působí podezírání, že bych snad mohl chtít nechat mladé manžele trestně stíhat kvůli opuštění dětí, a po odpykání trestu je vypovědět na Kubu. Mluvit o opuštění dětí jsou ale silácká slova. Rodiče děti neopustili, nýbrž je na přechodnou dobu svěřili milujícím prarodičům. Takto "opuštěným" dětem se obvykle vede docela dobře a citově nestrádají, pokud se ovšem dočasnost nezmění téměř v nekonečno. Mimo to, když už bychom připustili, že jednání Saboritových má povahu trestného činu, pak z hlediska našeho práva je stejně nelze stíhat, protože v tomto směru podléhají jurisdikci své staré vlasti.

Někteří diskutující vytkli mému článku nihilismus, někdo právní, jiný morální. Nepochopil jsem, v čem spočívá mravní nihilismus článku. Snad v tom, že jsem nezaujal jednoznačný postoj k rozhodnutí mladých manželů odjet bez dětí ? Ale zná snad někdo z nás přesné motivy jejich rozhodnutí, ví, jak velké nebezpečí by jim v případě setrvání hrozilo? Protože to nevím, nemohu soudit. Nebo je nemravnost mého postoje v tom, že nevyužívám neštěstí Saboritových k útokům na režim Fidela Castra. Nebudu zastírat, že v názoru na tuto významnou osobnost třetího světa se s mými pravicovými kritiky neshodnu, byť jsem nikdy nebyl komunista a má obecná orientace je spíše pravicová, nicméně mi nezbývá než opakovat, že sjednocení rodiny Saboritových mě zajímá více než politické poměry na vzdálené Kubě. Mluvit o právním nihilismu nelze vůbec. Můj přístup je pragmatický, právně pozitivistický. Beru na vědomí právní systém Kuby jako konstantu, s kterou je třeba počítat se znalostí věci, bez patosu a frází, ať si o ní myslíme cokoli. Lapidárně řečeno: až budou mít Saboritovi děti v Brně, nechť bojují třeba přímo proti Satanovi, pokud jim ovšem děti neodeberou všechnu energii a čas. Pokud začnou od boje proti Satanovi, může se jim stát, že si na oplátku ponechá děti hezky dlouho.

II.
Ukradené děti

Smutek bude ležet na vánocích dětí, které jeden z rozvedených rodičů zneužívá jako trestající nástroj proti svému zavrženému protějšku a nedovoluje, aby se s ním dítě stýkalo. Zneužité dítě časem začne zaujímat k zavrženému rodiči odmítavý postoj, protože budujíc si postavení v domácnosti rodiče, jemuž je svěřeno, přejímá jeho názory a postoje, aby se vyhnulo konfliktům a naopak získávalo výhody. Psychologové tento zjednodušeně popsaný úkaz nazývají syndromem zavrženého rodiče a tvrdí, že jej dokáží s určitou námahou léčit. Je možné, že některé z těchto polovičních sirot po žijících rodičích si tíhu svého postavení nepřipustí, nedají její vnímání najevo, nebo si je ani neuvědomí. Nemění to nic na tom, že budou surově okradeny nejen proti dětem ze spořádaných úplných rodin, ale i ve srovnání s těmi, jejichž rodiče se po rozchodu dokázali dohodnout na kulturním uspořádání vztahů s dětem.

Znemožnění styku s dítětem je pro odstrčené rodiče traumatizující. Mnozí se s ním neumí smířit a vedou celá léta obtížný, často beznadějný zápas o docílení přiměřeného styku. Poznamenáni opakovanými neúspěchy, stávají se posedlými touhou po dítěti a nenávistí vůči všem, kdo je od něj odlučují. Časem začínají být útoční. Mylně se soudí, že takto trpí nejčastěji otcové, jimž bývalé manželky v součinnosti se zfeminizovanou justicí zavile odpírají potěšení z dětí. Ve skutečnosti bývají stejně a spíše hůře postiženy i ženy, které jsou odtržením od dítěte patrně zraňovány více než zavržení otcové. U nich vedle bolesti z odloučení od dítěte působí i pocit společenského ponížení: každá "šlapka" smí vychovávat své dítě, jen ony ne. Zavržení rodiče pak v důsledku vedení permanentní války o dítě nakonec ztrácejí soudnost. Nejsou schopni přesně se orientovat v situaci a v zápasu o dítě dělají jednu chybu za druhou, což dále zhoršuje vztah dítěte k nim. Pohybují se pak po vzestupované spirále zesilování ničivých účinků odloučení od dítěte. Koncovka takového vývoje bývá někdy tragická.

Východiskem smutných příběhů dětí se zavrženým rodičem je rozpad manželství. Promítnutí rozbitých manželských vztahů do války o děti, v které jsou samy děti cílem i zneužívaným ničivým nástrojem, je drsným důsledkem nízké kultury mezilidských vztahů. K vyhrocení situace bohužel zhusta přispívá stát prostřednictvím justice, policie, orgánů sociálněprávní ochrany dětí, výchovných zařízení pro děti, někdy i státem podporovaných společenských organizací. Kromě toho, že poručenské soudy někdy upravují vztahy dětí k rodičům způsobem, nad nímž zůstává rozum stát, velmi často podporují vznik a prohlubování nerovného postavení "zavrženého" rodiče tím, že celé roky mlčky přihlížejí k svévolnému omezování nejen jeho práva na styk s dítětem, ale i práva dítěte na styk s oběma rodiči. Také ostatní orgány, jež do vztahů mezi dětmi a "zavrženými" rodiči zasahují, někdy nadělají více škod než užitku, zaujímajíce podjatý postoj v neprospěch "zavrženého" rodiče. Ve výsledku může dojít ke konfliktům zavrženého rodiče se státní mocí. Poškozený rodič začne útočit stížnostmi a jinými opravnými prostředky na toho, kdo dle jeho úsudku svou nečinností nebo jemu nevyhovujícími rozhodnutími podporuje "nepřátelskou" stranu. Opakované prohry v zápase s "dobře obutou" státní mocí na jejím vlastním hřišti mohou zvyšovat útočnost trpícího rodiče. Začínají padat ostrá slova, přibývá projevů neúcty k příslušnému orgánu. Jenže postižení si v zápalu boje neuvědomují, že jimi napadené orgány nejsou bezzubé a umí se bránit nástroji své moci. Zavržený rodič se tak může dostat před přestupkový úřad nebo dokonce před soud. Z poškozeného na začátku spirály se na jejím opačném konci stává obžalovaný. Nepovažuji za správné nekulturní útoky na důstojnost soudců a úředníků exekutivy, kteří neblaze zasáhli do uspořádání vztahů v rozvádějící se rodině. Nicméně když už poškozený zaútočí, protože psychicky nezvládl trápení, způsobené dlouhodobým odloučením od dítěte, příslušné orgány by jeho poklesek měly posuzovat shovívavě a případné provinění posuzovat podobně jako nutnou obranu. Mnohdy jsou totiž skutečnými původci konfliktu a zasluhují potrestání.

III.
Děti odsouzených

Několik tisíc dětí bude mít smutné vánoce, neboť jeden nebo oba z rodičů jsou ve vězení. Je mezi nimi obtížně měřitelný podíl dětí vězňů, o jejichž vině, přiměřenosti trestu či odůvodněnosti vazby lze úspěšně pochybovat. Nejhůře jsou na tom děti, které mají ve "státním zaopatření" oba rodiče. Často si jsou vědomy svého postavení, a jejich vrstevníci jim je zlomyslně připomínají. Tyto děti trpí, ač se ničeho nedopustily, jen se narodily nesprávným rodičům. To je vedlejší účinek velké chuti našich soudů používat trest odnětí svobody až lehkovážně štědře a zajišťovat nám tím slušný náskok proti jiným evropským státům aspoň v jednotkovém počtu vězňů.

Právě dnes má prezident republiky mimořádnou příležitost udělat dobrý skutek. A páchání dobrých skutků o vánocích je téměř morální povinností dobrého vládce. Mezi žádostmi o milost prezidenta republiky se určitě najde několik, které podali právě rodiče malých dětí, jimž byla vina "prokázána" pochybnosti vzbuzujícím způsobem, a kteří už stejně část trestu odpykali, a neodpykanou část lze změnit na podmíněný trest. Kdyby tedy chtěl pan prezident využít vánoc k prokazování dobrodiní, nenajde lepší způsob než začíst se právě dnes do žádostí o milost všech, kdo se odvolávají na potřebu pečovat o děti, vybrat těch několik, u nichž se zdá, že se k nim justice nezachovala dobře, a udělit jim milost. Pokud by takových případů bylo více, než je pro prezidentovu pečlivě pěstovanou pověst opatrného hospodáře s milostmi únosné, dostaly by přednost matky dětí, jejichž rodiče jsou ve vězení oba. Žádným jiným darem, jenž by mohl položit pod stromeček dětí vězňů, by nedokázal rozzářit jejich oči více, než vrácením táty nebo mámy právě na Štědrý den.

Martin Stín, Praha
Psáno pro Politikon 23.12.2004




Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku