Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 25.12.2004
Boží hod




  Výběr z vydání
 >VÁNOČNÍ REFLEXE: Vojna 1967
 >PROFIL: Úsměvy Zdeňka Bláhy
 >W+H: Račte si 'řát?
 >KNIHA: Kruhy v písku
 >SPOLEČNOST: Opuštěné děti
 >MÉDIA: Choroba čivstva
 >SPOLEČNOST: Nová ikona svobodného životního stylu
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Vánoce
 >POVÍDKA: Vykoupení ze samoty
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak je to s těmi rachejtlemi
 >SPOLEČNOST: Svezl jsem se aneb Jak se baví mladí
 >DOKUMENT: Chudí už nepatří do chléva
 >USA: Filibuster - co to je
 >GLOSA: N4K Tuneláři
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Dvacáté povídání v předvánoční nostalgii

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
25.12. VÁNOČNÍ REFLEXE: Vojna 1967
Bořek Volařík

Včera zemřel v Iráku americký voják, můj spoluobčan. Byl tam služebně, ve věci svobody mé, mé rodiny, mých přátel a vlastně všech občanů tohoto světa.

Seděl jsem za příjemně chladného kalifornského večera se sousedem R-J v jacuzzi. Voda byla horká, trysky nás masírovaly proudy bublin. Přišla řeč na zabité vojáky a odtud na vojančení.

R-J byl v roce 1967 na vojně v Německu. O Vánocích měl službu ve špandavské věznici. S ostře nabitou zbraní hlídal posledního vězněného nacistu, Rudolfa Hesse.

I já jsem byl v onom památném roce 1967 na vojně. Sloužil jsem druhým rokem, měl jsem to, jak se říká, “za pár”. Posádka byla v Klenčí pod Čerchovem. Do služby jsme jezdili skříňovou vétřieskou na kopec Čerchov. V těsné blízkosti západoněmeckých hranic jsme tam měli tzv. “bojové stanoviště” (dneska je tam věž, rozhledna pro turisty). Naším bojovým úkolem bylo “udržovat pasivní radiový kontakt s nepřítelem a každou ztrátu kontaktu neprodleně hlásit”. Přeloženo do češtiny: Odposlouchávali jsme radiový provoz leteckých sil NATO, nahrávali a zapisovali jednotlivé “provozy” a prováděli základní vyhodnocení odposlechnutého materiálu. Veškerý radiový provoz v rámci NATO se odehrával v angličtině.

Nemohu si pomoci, musím sem vpašovat pár perliček, které se mi přihodily v nynější minulosti, tehdy však v ještě dosti vzdálené budoucnosti….

Perlička první: V roce 1980 jsem byl v Římě (Italie) coby žadatel o politický asyl v USA vyslýchán americkým odborníkem, kteréhožto si tam pozvali až ze zámoří, neboť má vojenská spelializace přesahovala rámec znalostí běžného vojenského “vytěžovatele”, přidělence na ambasádě. Ten specialista ze zámoří byl bývalý vojenský pilot. Roku 1967 působil jako instruktor v letecké škole NATO ve Fürstenfeldbrucku.

Každý den, někdy i několikrát, vodil v roli velitele letky skupinu adeptů bojového létání na střelnici Siegenburg a maníci tam pak na FIATech G91 trénovali bombardování a přímou leteckou podporu. Vrhali na cvičné cíle betonové pumy a pozemáci jim pak hlásili výsledky a kvalitu zásahu. Bylo to docela zajímavé. Tehdy ještě nebyly “chytré bomby” ale studenti se těmi betonovými strefovali docela slušně. Běžně jsme slyšeli vyhodnocení jako třeba “60 stop 5 hodin”, což není zas tak špatné – plácnout s tím kusem betonu na nějakých 20 metrů od středu cíle…

(Dlužno podotknout, že občas se taky povedlo hodit to nějakému sedlákovi z blízké vesnice Siegenburg na dvoreček nebo na pole – o tom jsme se dočetli v novinách).

Já jsem na frekvenci Siegenburg Range seděl skoro každý den. Byl to můj oblíbený provoz. Frekvenci jsem měl předem nastavenou , co si zúčastnění mají povídat jsem znal celkem nazpaměť (bylo to pořád stejné, různé způsoby bombardování a nějaká ta střelba na pozemní cíle, v celku rutina) a často jsem tak zpaměti improvizoval a vypisoval průběh fiktivních provozů. Ono totiž na “bojovém stanovišti” nezřídka zbývalo jen málo času na “bojování” (k tomu se dostanu za chvilku). Když jsme to s tím bývalým pilotem, nyní zpravodajcem, dali dohromady, dospěli jsme k názoru, že je statisticky na 99.99% vyloučeno abych aspoň jednou neslyšel jeho hlas. On tam totiž vždycky navedl tu letku studentů, ohlásil pozemákům volací znaky a program cvičení. Sám pak zůstal kroužit nad střelnicí a po skončení akce si ty studentíky zase seřadil a vedl je domů. Po cestě občas ještě dostávali od některých pozemních stanic “nepřítele” pro vzdušný boj a procvičili si dog fight s chlapíky od jiných útvarů, hlavně od stíhacích perutí operujících v blízkém prostoru.

Rozesmáli jsme se, plácli si a prohlásili se za “stare známé nepřátele”. Bylo to docela příjemné zakončení jinak dost formálního pohovoru. Amík mi stiskl ruku, popřál mnoho úspěchů v mé nastávající nové vlasti a rozešli jsme se oba v docela dobré náladě.

Perlička druhá: O pár let později jsem jakožto profesionál v oboru hypoték na rodinné domky zařizoval půjčku v rámci vládního programu pro veterány jedné holce, která měla na tento druh půjčky nárok (na rozdíl ode mne – sloužil jsem ve špatné armádě). Slovo dalo slovo a začali jsme se bavit o vojně. Povyprávěli jsme a z ní vylezlo, že ji zase na vojně učili rusky a ona pak kousek od Čerchova, jenže na druhé straně hranice, odposlouchávala letecký radiový provoz vzdušných sil Varšavské Smlouvy. Ten byl veden zásadně v ruštině.

A teď tedy k tomu nedostatku času na válčení:

V našem “bojovém stanovišti” jsme měli velikánský pracovní stůl, plný radiopřijímačů na příjem super ultra krátkých vln, což bylo medium pro přenos letecké radiové komunikace. Jenže ty mašinky (vyrobené v CCCP a plné elektronek s hakenkrajcema) měly ve svém rozsahu taky normu CCIR. Na této normě vysílaly civilní rozhlasové stanice prohnilého Západu. Obyvatelé “mírového bloku” si mohli kupovat jen rádia vyrobená v CCCP a okolí (Těžkoslovensko nevyjímaje), vybavená pouze normou OIRT, takže příjem kvalitní muziky Západu byl vyloučen.

Taky jsme měli na stole asi pět magnetofonů Tesla B3 – tehdy zázrak čtvrtstopé technologie. Jedna z Bé Trojek byla pečlivě vyčištěna, promazána a pojmenována propiskou na KHAKIFON. KHAKIFONU se nesměl dotknout žádný pitomec, který by snad chtěl náš Khakič zneužít k nahrávání militaristických prkotin, jako třeba nějaké ty letecké radiové provozy! To by mu Lacko Aibeck, big beatový kytarista z Bratislavy a jinak velice hodný kluk, urazil ruce kytarou. KHAKIFON byl striktně vyhražen pro nahrávání hudby z Österreich Drei, zejména celonoční pořad Stereo Studio. Pro případ své nepřítomnosti mě Lacko pověřil dohledem na KHAKIFON s povinností za jakoukoli cenu zamezit jeho použití pro válečné účely. Mnozí z nás si odváželi z vojny domů krabice s nákladem patnácticentimetrových cívek pásků plných kvalitní muziky.

No, tak teda na ty Vánoce roku 1967 jsme se já a kolega Bohouš Šmerha dobrovolně přihlásili na štědrovečerní noční službu “na kopci”. Já jsem měl od příbuzných z Moravského Slovácka krásný flák špeku, báječně vyuzený a v paprice oválený. Bohouš dodal flašku vína, od kuchařů jsme si za cigarety vyhandlovali pikslu kafe a koření na výrobu svařeného vína. Plynové masky jsme uschovali ve skříňkách a uprázdněné futrály zaplnili proviantem. Taky jsme měli od svých rodin nějaké to cukroví; zkrátka, byli jsme patřičně vybaveni na dvanáctihodinovku v bojovém stanovišti. Těšili jsme se na klidnou šichtu, sami dva zamčení v místnosti (to se muselo zamykat kvůli utajení aby snad náhodou nějaký bigoš nezahlédl tu naši bolšuju těchniku). NATO o Vánocích zásadně neválčilo, o to jsme strach neměli. Chtěli jsme si v klidu pustit koledy z rakouského nebo německého rádia a udělat si mejdan. Taky jsme tím doufali uniknout oslavám v kasárnách. Na kopci jsme se mohli povalovat v pohodlných maskáčích, sundat bundu, řemen, zbraně ve stojanech a my v rozepnutých kalhotách a s bosýma nohama na stole, cigárko, kafe, svařáček, žvejkat špek, poslouchat koledy, no prostě idylka k pohledání.

Vše se vyvíjelo přesně podle bojového plánu. Měli jsme nohy na stole, teploučko z kamen se pěkně linulo, žvejkali jsme špek a čekali až začne vínko v ešusu bublat. A v tom se nám do zamčené boudy začne dobývat kluk ve službě dozorčího.

“Co je, vole, chceš cigáro? Co votravuješ?”

A dozorčí, ještě celý udýchaný, hlásí: “Volařík pojede dolů do kasáren. Posílají za něj džípem náhradníka!”

My koukáme, co to blekotá, co že se jako děje?

“Volařík musí do kasáren, je tam oslava, nikdo nechce pronést projev za řadové vojcly, všichni svádějí na Volaříka, že umí mluvit, že by měl pronést ten projev on, aby prej z toho nebyla ostuda!”

No, to byla rána! Za chvíli skutečně přijel džíp s náhradníkem, já se smutně rozloučil s Bohoušem a vrcholně nasratý se odebral nepohodlným a dobře vychlazeným gazíkem dolů do vesnice.

V kasárnách jsem se musel rychle učesat, obléknout do nepohodlné vycházkové uniformy (byli jsme poslední ročník, co nosil “kopřivy” – plstěné mundury) a mazat do jídelny.

Tam bylo malé podium, na něm velitel praporu, politický zástupce, předseda národního výboru a předseda JZD. Že ti blbci radši neseděli doma s rodinami!

Komunistickou češtinou promluvil předseda MNV o tom, jak je náš lid vděčný naší lidové armádě za neochvějnou obranu proti západním válečným štváčům, imperiálistům atd…

Pak něco podobného zopakoval předseda JZD. Velitel praporu zablábolil cosi na téma jak jsme pracujícím a zemědělcům naší socialistické vlasti zase my vděční za to, že nám dali zbraně a složili v nás důvěru atd, atd…ad nauseum.

Vojáčkové seděli v řadách u stolů vymydlení a ve svátečním, před každým byl talíř s pořádným řízkem a horou bramborového salátu a čekali až to přejde a nastane žranice. Přešlo to poměrně záhy a nastala moje chvíle. Povstal jsem od stolu, obhlédl kamarády a důkladně prozkoumal pohledem ty panduláky na podiu. Díval jsem se na ně dost dlouho, prohlížel si je jednoho po druhém. Myslím, že ve vzduchu začínalo být cosi cítit…

Začal jsem zvolna a rozvážně, dával jsem si záležet, projev jsem vychutnával.

Řekl jsem zhruba tohle: “ My, vojáci Československé lidové armády, slavíme tyto Vánoce daleko od svých rodin a přátel. Ale to nevadí. Jsme sice v uniformě, nicméně není válka a my si teď tady můžeme v klidu sednout se soudruhy ve zbrani a s představiteli našeho lidu a armády k prostřenému stolu a důstojně oslavit svátky míru. Měli bychom si však uvědomit, že ne každému je umožněno takové pohodlí a ne každý může takto oslavit Vánoce v míru, pohodě a u plného stolu. Měli bychom si připomenout i jiné vojáky, kteří tuto možnost nemají. Právě teď, kdy my v klidu a míru večeříme, sedí v zákopech ve Vietnamu američtí vojáci, v podstatě kluci jako my. Většina z nich tam asi není dobrovolně. Někteří z nich možná letošní Vánoce nepřežijí. Ať už je to vina kohokoli, ti kluci v zákopech jsou pořád jenom stejně mladí jako my a radši by asi slavili Vánoce doma. A proto my, kteří víme, že se za pár měsíců do svých domovů vrátíme, bychom měli chvilkou ticha uctít neblahý osud oněch mladých Američanů, daleko od domova a ve válce”.

Zůstal jsem ještě chvíli stat. Sálem zabouřilo hromové ticho…..Pak začali kluci u stolu tleskat.

Co dělali panáci na podiu už nevím. Sedl jsem si a s chutí do sebe nacpal ten řízek se salátem.

Brzo jsem byl převelen do vnitrozemí, na Zbiroh.

Za pár dní začalo Pražské jaro 1968, pak okupace, normalizace, exil................

Borek Volarik

Northridge, CA


Další články tohoto autora:
Bořek Volařík

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku