Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 29.12.2004
Svátek má Judita




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Turecko a Hitler v nás
 >POLITIKA: Terminátor v roli guvernéra
 >SPOLEČNOST: Rovnost před zákonem
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Milenium, Silvestr a Suvenýr
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak bylo o Vánocích 3.
 >MÍSTO RECENZE: Utajené dějiny Čech
 >VZPOMÍNKA: Stalo se před 80 lety - dvě výročí
 >PSÍ PŘÍHODY: O tečení času
 >POLITIKA: Platy našich zákonodárců
 >PENÍZE.CZ: Podmínky bezúročného období kreditek se výrazně liší
 >SVĚT: Věčný antiamerikanismus ještě jednou
 >MÉDIA: Vánoční veselice
 >GLOSA: Proč nežalovat rovnou samotného Boha?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak bylo o Vánocích 2.
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Můj Štědrý den

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
29.12. SPOLEČNOST: Rovnost před zákonem
Jan Beneš

Bylo to za onoho času, kdy soudruha presidenta Novotného napadlo, že by vzrůsta-jící popularita Evy Pilarové a Waldemara Matušky mohla ohrozit jeho oblibu mezi mládeží, co už tak docela neexistovala v duchu hesla, že jest nová a to Gottwaldova (ano, to si soudruh president opravdu myslel a byl v tom utvrzován) a tak StB čmuchala, až se dočmuchala a oba pěkně zkrouhla. Řádně přizemněni byli.

Nicméně zkrouhnut nebyl Karel Gott a i kdyby byl, mohlo mu to být jedno. Neb tehdy, počátkem let šedesátých, právě Nikita z Moskvy (když zrovna nevyhlašoval dohnání a předehnání USA, či nemlátil v OSN botou do řečnického pultíku) tlačil poslušné satelitní soudruhy k destalinisaci. Což se u nás projevilo třeba bouráním pomníku Vissarionovičova na Letné a taktéž pokynem krejčovskému salonu Diplomat, že si soudruh Bruno Koehler (jakož i jiní soudruzi) neodebere oděvy objednané pro něj z ÚV KSČ a mají to prodat. Takže u Di-plomata věděli předem, že partajní kariéra soudruha Koehlera (a jiných soudruhů) došla svého konce.

Jak se to dotýká Karla Gotta? Nejen tím, že šil také u Diplomata, případně Adama (o moc víc takových salonů tehdy v Praze nebylo) ale tím, že díky rozkymácení všech ideo-logických hodnot v režimu nastalo tak zvané milostivé léto, smělo se spousta z toho, co se ještě nedávno nesmělo. Například také zpívat, co se ještě nedávno nesmělo, ba přímo ideolo-gickou diversí zavánělo. (Což už bylo ale vlastně pozdě pro Rudolfa Cortéze a jiné, neb stihli obstárnout za produkce odpalováků typu Krystýnko, či Španělskou zemi mám tak rád).

V jiné oblasti se pak milostivý čas projevil třeba též tím, že montérky přestaly být považovány za úplně vhodný oděv i k návštěvě Národního divadla. (I to totiž bylo. Kdo nad montérky se vyvyšoval, dělnickou třídu ponižoval). Soudruh ministr Barák taktéž (než ho zavřeli) osobně dohlédl na to, aby mládež měla Semafor a kavárnu Luxor a dal je nejen vy-pustit do světa, ale i vybavit tehdy nedostupnou zvukovou technikou. Navzdory tomu každý 1. máj i Majáles, včetně těch pod patronací ČSM, končil potyčkou s esenbáky.

Takže gramofonky prodávaly hity a nám vznikaly osobnosti. V Praze pak navíc i Čínská restaurace. Žádná láce, však naráz populární mezi těmi, kdo na ni měli.

I pocítil jednou, právě v té Čínské restauraci, už obecně známý umělec Karel Gott za vhodné upozornit na svou existenci dívku, jež ho zaujala pojídáním oběda u sousedního stolu, a jako slušně vychovaný mladík se k ní přiblížil, podával jí ruku a pravil:

„Dobrý den, já jsem Karel Gott.“

„Ano,“ odpověděla ta dáma. „A čím se živíte, pane Gotte?“ Ačkoli to zcela určitě velice dobře věděla. To už u nás věděl tehdy asi každý. Právě tak jako zase nikdo dost dobře nevěděl, čím se vlastně živí tehdejší československý ministr zahraničí Václav David. Jen prostě měla za správné nepřistoupit na hru skromného umělce. On už jistý Benvenuto Cellini, dvorní výtvarník francouzského krále Františka I. soudil, že umělec je tvor tak zvláštní, že má právo i na vraždu. Proslul zejména slánkou pro svého chlebodárce, osobně si však myslím, že mnohem lepší je jeho socha Persea ve Florencii, navíc naprosto unikátně a geniálně odlitá. Král mu opravdu kázal pár mordů odpustit. Nezabil Benvenuto Cellini lidi dost zvláštní a dů-ležité. Karel Gott nikoho nezabil, jen usoudil, že může vyrušovat při obědě.

U nás se umělcům mnohé odpouští, na to, aby se odpouštělo také jiným, přinejmen-ším jim samým, si dohlédli vytvořením své kasty doživotně imunních svobodně zvolení zá-stupci svrchovaného lidu.

A představte si, ono to neplatí všude. Žil – byl, však dosud žije, takový českosloven-ský (tehdy ještě) filmový režisér, který opravdu víc než jiní dokázal; po okupaci roku 1968 se ocitl v exilu, ale brzy to tak přestal brát (ač se v říjnu 68 ještě za exulanta prohlásil) a pak če-kal v USA, až mu uběhne čas k nabytí občanství země. Mezitím si však dojednal natáčení v Praze, ale bez US pasu se tam bál odjet. Takže to spěchalo.

I našel se přítel z amerických kruhů zákonodárných, který ho navrhl k mimořádnému udělení občanství země. Což může provést americký Kongres zvláštním zá-konem. (Tak se například staly občankami USA některé československé lyžařky, jichž bylo Spojeným státům třeba na olympijské hry 1972). Zdálo se, že rutinní záležitost i v případě režisérově.

Leč povstal mezi zákonodárci USA ctihodný senátor za stát Pennsylvania a otázal se, jaké že jsou to mimořádné důvody vedoucí k udělení občanství Spojených států amerických aktem kongresu?

Je mu sděleno, že dotyčný natočil film, jemuž uděleno sedm Oscarů. (Či kolik, kdo si to má pamatovat).

I otáže se, a to doslova, zástupce onoho svrchovaného lidu, jaké, že jest řemeslo to-ho pána a dozví se, že je filmovým režisérem.

Načež sdělí, že v tom případě by přednostním udělení občanství znamenalo prece-dent pro jeho udílení každému, kdo prostě dělá dobře svou práci. A zmíní se o výrobě kartáčů.

I nezbylo umělci, než s občanstvím počkat pět let, tak jako jiní nikoli tak vě-hlasní čekali a čekají.

Čemuž se říká rovnost před zákonem.




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku