Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 29.12.2004
Svátek má Judita




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Turecko a Hitler v nás
 >POLITIKA: Terminátor v roli guvernéra
 >SPOLEČNOST: Rovnost před zákonem
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Milenium, Silvestr a Suvenýr
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak bylo o Vánocích 3.
 >MÍSTO RECENZE: Utajené dějiny Čech
 >VZPOMÍNKA: Stalo se před 80 lety - dvě výročí
 >PSÍ PŘÍHODY: O tečení času
 >POLITIKA: Platy našich zákonodárců
 >PENÍZE.CZ: Podmínky bezúročného období kreditek se výrazně liší
 >SVĚT: Věčný antiamerikanismus ještě jednou
 >MÉDIA: Vánoční veselice
 >GLOSA: Proč nežalovat rovnou samotného Boha?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak bylo o Vánocích 2.
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Můj Štědrý den

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
29.12. EVROPA: Turecko a Hitler v nás
Antonín Hrbek

Diskuse o vstupu Turecka do Evropské unie dala podnět k často demagogickým argumentům všeho druhu, ať již pro vstup nebo proti vstupu a odhalila pro nás určité, ne zrovna příjemné skutečnosti. Podívejme se na některé z nich.

1. Turecko leží jen z nepatrné části v Evropě.

Jak správně upozornil Václav Klaus, nelze směšovat pojmy. Evropa je konvenční zeměpisný pojem, kdežto Evropská unie je zvolený název společenství. Členy EU jsou státy, jejichž území neleží jen v Evropě. Podobně členy NATO nejsou jen státy, které leží na severním Atlantiku (včetně ČR). Je tedy zcela v pravomoci členů EU koho do svého společenství přijmou a koho ne, tak jako bylo zcela v pravomoci členů NATO vzít do svého společenství Českou republiku. Samozřejmě za předpokladu, že žadatel splňuje stanovené podmínky.

2. Evropské hodnoty a evropská kultura jsou založeny na „křesťansko-židovské“ tradici, které „islámské“ Turecko nesdílí.

Tento problém je již mnohem složitější, protože se zde operuje s obtížně definovatelnými pojmy.

Stávající evropské hodnoty a evropská kultura byly vytvářeny staletým pronikáním mnoha ideologií i kultur. Až do začátku našeho letopočtu byla Evropa zcela pohanská. Revolučnost Kristova učení spočívala v tom, že se postavil proti židovské nacionalistické ideologii vyvoleného národa a hlásal rovnost všech bez ohledu na jazyk, příslušnost k etnické nebo společenské skupině. Požadavek „jděte do celého světa a učte všechny národy“ je ve své podstatě vyjádřením globalizační ideologie. Není proto divu, že byl Židy zavržen.

Světské i náboženské kruhy poměrně brzy pochopily užitečnost Kristova učení a zdeformovaly je pro svou potřebu. Z původních dokumentů byly vybrány jen některé – kanonické. Současně byly jako „tradice“ zavedeny další nové prvky, které s původním učením jen málo souvisejí. Protože pro šíření světské a nyní i církevní moci byly jiné ideologie překážkou, byly buď částečně v upravené formě převzaty nebo vyhubeny. Je proto třeba velmi striktně od sebe odlišovat takto vzniklé „křesťanství“ a původní Kristovo učení.

Nepochybným přínosem křesťanství byla snaha prosadit v Evropě určité globální hodnoty a unifikovat kulturu i vědomosti. První trhlina nastala po odtržení východní „pravoslavné“ církve od západní „katolické“ církve. Vznikly tak dvě „křesťanské“ církve, avšak s poněkud odlišným systémem hodnot a odlišnou kulturou. Tyto rozdíly se pak v průběhu staletí jen prohlubovaly.

Původní biblická řečtina byla v katolické církvi nahrazena „vulgární“ biblickou latinou, která se v průběhu staletí stala universálním jazykem vzdělaných vrstev. Zatímco východní křesťanství se postupně klidnou cestou „nacionalizovalo“ a tím tříštilo, snažilo se katolické křesťanství zachovávat určitou universalitu, byť za cenu často násilného obracení na „pravou“ víru. Tak se podařilo církvi katolické dostat pod svůj vliv střední Evropu a omezit vliv pravoslaví jen na její skutečný východ.

Paralelně s rozštěpením křesťanských církví došlo i k rozštěpení mocenských císařských struktur, a to na říši východořímskou (později byzantskou) a říši západořímskou (později franckou a ještě později Svatou říši římskou jazyka německého) a to se všemi důsledky.

Nelze tedy ztotožňovat západoevropské hodnoty a západoevropskou kulturu s evropskými hodnotami a evropskou kulturou. Ty jsou podstatně širší.

K dalšímu obohacení západoevropské kultury a západoevropských hodnot došlo v období křižáckých válek stykem s pravoslavným i islámským světem, ve kterých zůstal do určité míry uchován odkaz antiky. Západoevropské školství, lékařství, matematika, astronomie, chemie, filozofie, ale i technika, způsob života, atd. zakládají svůj rozvoj ze značné části právě na islámské kultuře a z části i na islámských hodnotách. Kdo si dnes ještě vzpomene, komu za takové „maličkosti“, jako jsou např. arabské číslovky, vlastně vděčíme!

V období renesance došlo v západní i střední Evropě k prohloubení poznání antického světa a začaly se postupně vytvářet jednotlivé vědecké discipliny založené na kritickém zkoumání. To samozřejmě nemohlo zůstat bez vlivu na systém hodnot a zejména na kulturu. Katolická církev se s tím snažila vyrovnávat osvědčeným způsobem – značnou, „neškodnou“ část převzala, ostatní části (zejména kritické zkoumání) se snažila všemi prostředky potlačit.

Kritické zkoumání katolické ideologie a zejména snaha „očistit“ křesťanství od pozdějších nánosů vedla ke vzniku reformace a k odtržení „protestantských“ církví od církve katolické, později pak i ke vzniku nejrůznějších „křesťanských“ sekt. Samozřejmě tím vznikla celá škála odlišných „křesťanských“ hodnot a „křesťanských“ kultur. Celý tento proces dospěl až k rozbití původního katolického universalismu a k úzkému propojení církví se státy pod heslem „čí vláda, toho náboženství“. Křesťanskou hodnotou se stalo to, co si přál panovník, křesťanskou kulturou to, s čím panovník souhlasil nebo co podporoval. A když bylo například třeba požehnat zbraně a nadchnout vojáky do boje, tak jakákoliv státní nebo polostátní „křesťanská“ církev nelenila a dosud nelení.

Další zlom nastal koncem osmnáctého století, a to vlivem francouzské revoluce podnícené rozvojem řemesel a obchodu. Ta v boji proti feudálním strukturám rozdmýchala doutnající ohýnek nacionalismu na celoevropský požár. Namísto jednoznačné vůle a zcela otevřených zájmů panovníka z „Boží milosti“ nastolila snadno manipulovatelnou „vůli národa“ a notně zamlžené „národní zájmy“. Namísto aby vojáci umírali za lokální „zájmy a slávu mocnáře“, umírali nyní vojáci na bojištích celé Evropy za „zájmy a slávu národa“.

I když se do roku 1848 podařilo načas nacionalizaci pozastavit, koncem devatenáctého století byly v Evropě prakticky jen tři multinacionální státy – Rakousko-Uhersko, Velká Britanie a Rusko. I ty se však v průběhu času ze značné části znacionalizovaly. S nacionalismem úzce souvisí i kolonialismus, při kterém se „vyvolené křesťanské národy“ ve jménu „civilizace“ násilně zmocňovaly území obývaných „méněcennými“ obyvateli, ze kterých dělali otroky.

Formující se „národy“ začaly hledat odůvodnění své existence a svého nadřazeného postavení v dávných, často i pohanských dobách. Horečně se pídilo po všech „národních“ památkách a když nebyly, tak se vytvářely falsifikáty. V každém „národu“ byly nastoleny zcela nové, rozhodně ne zcela „křesťanské“ hodnoty a vznikala i zcela nová, rozhodně ne zcela „křesťanská“ kultura. Kdo o tom pochybuje, ať se podívá například do Národního divadla, které postavil „národ sobě“, přičemž „národ“ skromně zamlčuje, že na jeho výstavbu přispěla i šlechta a výrazně dokonce i císař František Josef I.

Spíše než Kristovo učení se začal uplatňovat Starý zákon se svými tvrdými pravidly, tezí o vyvoleném národu a s návody jak „vyhubit nepřátelské plémě“. Základním cílem již nebylo „rozmnožení mocnářství“ o nová území a nové poddané, ale ekonomické, případně i fyzické zničení jiných národů. A tomu bylo vše podřízeno. Prvotní snaha rozhodnout válečná tažení jedinou bitvou se postupně měnila na série bitev, až se v první světové válce přešlo k válkám vyhlazovacím.

S rostoucí nacionalizací klesal i vliv všech „křesťanských“ církví, zejména když se ještě prohloubila jejich služebnost státní moci. Proti vraždění v první a druhé světové válce, které do značné míry představovaly výsměch Kristovu učení, se ani jedna z význačnějších „křesťanských“ církví rozhodně nepostavila. Své počínání hromadně odůvodňovaly tím, že by pohněváním vládnoucích vrstev ztratily i to málo, co jim ještě zbylo. Přibít na kříž se rozhodně nechtěly nechat. Teprve díky Janovi XXIII začala mírná obnova církve katolické a byla nastartována i snaha překonávat vzájemné rozpory některých křesťanských církví a později byly hledány kontakty i na církve nekřesťanské. Počáteční rozmach byl však dosti rychle utlumen.

Původní Kristovo učení přitom nese v sobě obrovský hodnotový potenciál, který, bohužel, nebyl dosud různými „křesťanstvími“ využit.

Již v druhé polovině devatenáctého století, ale zejména v období mezi světovými válkami a po druhé světové válce měla západní a střední Evropa plnou možnost se podrobněji seznámit i s jinými kulturami, zejména z blízkého i dálného Orientu a trochu i kulturami africkými. Ukázalo se, že i jiné hodnotové systémy a jiné kultury mají nejen po formální, ale i po ideové strance hodně společného s původním Kristovým učením a že mohou evropský hodnotový i kulturní svět dále obohatit. Má nějaký současný „křesťan“ např. zásadní námitky proti pěti základním zásadám islámu – věřit v jediného Boha, každodenně se modlit, postit se, podporovat chudé a alespoň jednou za život navštívit svatá místa?

Nejhrůznějším, ale zcela logickým důsledkem nacionalismu byl nacismus, který zcela otevřeně dovedl nacionalismus do ideologie jediného vyvoleného a tudíž vládnoucího národa, vyhubení méněcenných ras (podobných zvířatům) a germánské kultury. Na důsledky této ideologie má řada z nás ještě stále živé vzpomínky.

Jestliže nyní v českých zemích opět ožívá nacionalismus, považující náš hodnotový systém i naši kulturu za něco nadřazeného a jiné národy, jejich hodnotové systémy a jejich kulturu za něco méněcenného, jestliže se ozývají hlasy hlásající diskriminaci některých ras, národností a národů, náboženství, nebo dokonce jejich vyhubení, tak se v nás nebezpečně ozývá sám Hitler.

V souhrnu lze říci, že dosud neexistuje jeden „evropský“ systém hodnot a jedna „evropská“ kultura, ale že Evropa i EU mají více hodnotových systémů a jsou multikulturní. Každá ze zemí má celou řadu různých, často specifických hodnot a každá má i svou, do značné míry specifickou kulturu. Cílem EU by mělo být vzájemným poznáním a tím obohacováním tyto hodnoty i kultury sbližovat. Avšak nikoliv násilným potlačováním jejich specifičnosti.

Lze tedy říci, že současné evropské hodnoty a evropské kultury mají skutečně své kořeny v křesťanství, ale zamlčovat že mají současně své hluboké kořeny i v antice, pohanství, islámu, atd., je buď velká, ale skutečně velká nevědomost nebo zlý úmysl.

Svůj vliv ovšem mělo i židovství, a to nepřímo prostřednictví křesťanství, ale i přímo. V některých případech by ovšem bylo lépe mluvit o semitském nebo chaldejském vlivu než o vlivu židovství. Jako celek je však za základní kořen, srovnatelný s křesťanstvím, dost dobře pokládat nelze. To je již skutečně poněkud přehnané.

Konec konců, ať se to někomu nelíbí, je islám již více než 600 let trvalou a pevnou součástí Evropy. A ve zcela nedávné době některé „křesťanské“ státy vehementně politicky, finančně a (otevřeně či skrytě) i zbraněmi podporovaly „islámské hodnoty a kultury“ Bosny, Hercegoviny a Kosova proti „křesťanským hodnotám a kulturám“ Srbska a Makedonie.

3. Turecko nedodržuje lidská práva, porušuje rovnost mezi mužem a ženou, omezuje základní svobody, včetně svobody vyznání.

Mluvit v České republice o nedodržování lidských práv, porušování rovnosti mezi mužem a ženou i o omezování základních svobod je jako mluvit o provazu v domě oběšence. Máme to nejmenší právo z těchto hledisek Turecko kritizovat, snad jen z hlediska míry.

Lidská práva v naši ústavě jsou považována za plevel, kterého je nutno se buď zbavit nebo ho nedbat. Příkladů jejich neustálého beztrestného porušovaní jsou plná média, na ochranu proti zvůli úřadů bylo nutno zřídit úřad ombudsmana, rovnost mezi muži a ženami je často jen formální. Policie i soudy, které by měly zabezpečit ochranu našich práv, nejeví o to přílišnou snahu, nebo jsou dokonce úplatné. Tomu, že by poslanci měli podle svého slibu rozhodovat v souladu se svým svědomím, se lze jen zasmát.

V korupci jsme se „čestně“ zařadili mezi „výtečníky“. Pouliční kriminalita je celosvětově proslulá, v četných městech vládnou zahraniční mafie, drogovým dealerům se podařilo infikovat převážnou část mladé generace. Úspěšně jsme rozbili tradiční rodinu a v rozvodovosti i počtu dětí narozených mimo manželství jsme blízko světové špičky. Svět jsme obohatili o pojem „tunelování“, památky včetně památek církevních jsou systematicky vykrádány a zašantročovány, atd., atd.

Přesto všechno byla ČR přijata do EU jako rovnoprávný člen.

Pokud někdo Turecku vytýká omezení svobody vyznání, tak patrně neví, že tam od samého začátku tureckého panství bez větších potíží existují křesťanské komunity, že papež Jan XXIII strávil značnou část svého života jako papežský nuncius právě v Turecku, že na rozdíl od ČR není v Turecku problém postavit pro menšinovou víru svatyni. Tak například světově proslulý klášter Svaté Kateřiny (ve kterém byl nalezen jeden z nejstarších a nejúplnějších rukopisů Nového zákona - Codex Sinaiticus) fungoval a funguje pod „islámským“ panstvím nepřetržitě po mnohá staletí.

Poté co ve dvacátých letech vznikla v Turecku republika, byla provedena taková odluka státu od církví (včetně islámské), o jaké si můžeme nechat jen snít.

Pokud jde o zákonná práva žen, tak jsou v Turecku prakticky stejná jako v řadě zemí EU. Někteří „křesťané“ a některé „křesťanské“ církve se však, jak potvrdil v jedné nejmenované zemi jeden nejmenovaný místopředseda vlády, stále drží pavlovovského „ženy mužům poddány buďte (Ef 5.22), žena ať se bojí muže (Ef 5.33), ženy vaše v shromáždění ať mlčí (1Kor 14,34)“, církevní rozvod je u nich prakticky nemožný nebo je možný jen za použití různých triků a velkých finančních výdajů - „žena přivázána jest zákonem dotud, dokud její muž živ jest (1Kor 7,39)“. V islámu může žena sama požádat o rozvod a po rozvodu je finančně zajištěna. Dokonce zahalování žen šátkem, které je vytýkáno islámu, lze jako příkaz nalézt v 1Kor 11.

A směšovat státní zřízení s v této zemi převládající náboženskou ideologií, kterou mohou všichni občané svobodně uznávat, pokud nenaruší zákonná práva ostatních, je naprosto zavádějící. V Turecku skutečně převládá islám, v České republice však nepřevládají „křesťané“ (jako je tomu například v Polsku) ale nevěřící. Byl kvůli tomu blokován vstup ČR do EU? Nebo jsou islámští věřící také uznávající jediného boha (a na rozdíl od židovských věřících i Krista a Marii) pro „křesťany“ skutečně méněcenní a horší než nevěřící?

Je ovšem pravdou, že stupeň porušování toho co považujeme za lidská práva je v Turecku podstatně větší než v ČR i jiných zemích EU. Turecko však zatím není za člena EU přijímáno a o přijmutí musí ještě bojovat. Co je však lepší – farizejsky poukazovat na to, že jsou někde porušovaná lidská práva a nedělat nic, nebo se všemi dostupnými prostředky snažit o nápravu?

4. Přijetím Turecka by se náš vliv stal menší a s rostoucí tureckou populací se Evropa nedokáže vyrovnat.

A mohlo by se dokonce stát, že by u nás žijící imigrantští Turci mohli založit politickou stranu, být zvoleni do parlamentu a bojovat tam demokraticky za svá práva!

To je právě úder na hlavičku hřebíku. Některé mocenské struktury, které nedokázaly vytvořit takové podmínky, aby jednou ze základních hodnot naši společnosti byla rodina a děti, se již předem bojí o svou pozici, a to jak v evropském parlamentu, tak i v parlamentu našem. Bojí se apriori jiných názorů než svých vlastních, bojí se o moc a tučně placená koryta.

Jestliže se samy nedokáží důstojně vypořádat s cikánskou problematikou, myslí si, že je tak tomu na celém světě. Češi se např. stali výraznou menšinou v USA a tamní společnost se s tím bez potíží a diskriminace vyrovnala. A nikdo tam nevykřikoval, že Hitler měl pravdu a že by Češi měli být posláni na Sibiř nebo dokonce do plynu.

A kdo nebo co brání tomu, aby česká populace rostla nejrychleji na světě? Nedáváme přednost majetku a pohodlnému životu před rodinou s dětmi? Nezvykli jsme si příliš žít jen ze dne na den a nemyslet na budoucnost? Nezávidíme těm, pro které je rodina v nejširším slova smyslu jednou ze základních hodnot a celoživotní oporou?

5. Turecko je ekonomicky zaostalé a ostatní členové EU budou na ně doplácet

Je pozoruhodné, že tato námitka se ozývá právě v ČR, která je oproti většině dosavadních států EU ekonomicky zaostalá a která dnes natahuje ruce na všechny možné dotace z EU.

Ano, turecká ekonomika je na nižším stupni vývoje a je založena především na zemědělství a lehkém průmyslu. Ano, po přijetí Turecka do EU by řada členů, patrně včetně ČR, musela na její rozvoj přispívat. Ale to je přece obecný princip každé demokratické společnosti, že jedna její část přispívá na druhou. A je to zcela v souladu s Kristovým učením, na které se odpůrci vstupu Turecka tak odvolávají. Nebude to pro nás příjemné, ale je třeba zvážit, zda takováto investice je či není jinak výhodná. Tak jako to zvažovali členové EU před přijetím ekonomicky zaostalých a dotace vyžadujících států bývalého východního bloku.

6. Přijetím Turecka by se rázem posunuly hranice EU do nestabilního regionu. V samotném Turecku operují teroristé

Ale hranice EU přece již dnes sousedí s nestabilními regiony a na území EU (včetně ČR) již dnes operují teroristé všeho druhu.

Je tu však ještě jeden, většinou zamlčovaný argument. Turecko jako most mezi Evropou a Blízkým východem má vysoce významnou strategickou polohu. Turecko může také úspěšně kontrolovat vstup a výstup do Černého moře, Tureckem může bezpečně protékat nafta z blízkého východu. V celé zemi je velké množství základen NATO, Turecko bylo východiskem pro leteckou a rádiovou špionáž, Turecko přispělo podstatnou měrou k „obraně lidských práv“ v Iráku atd. A Turecko teď za své členství v NATO a poskytnuté služby žádá rovné politicko-ekonomické postavení, ne-li odměnu.

Ve světle tohoto faktu blednou všechna ostatní pro a proti a celá záležitost přijetí se posouvá do mocensko-strategických poloh. Je to boj o to, zda v Turecku budou vojensky a ekonomicky rozhodovat USA nebo EU.

Tudy vede základní linie mezi příznivci a odpůrci vstupu Turecka do EU. Všechno ostatní jsou jen nepodstatné problémy nebo zamlžovací manévry.

Ještě štěstí, že „třetí vzadu“ má dost svých problémů.




Další články tohoto autora:
Antonín Hrbek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku