Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 30.12.2004
Svátek má David




  Výběr z vydání
 >OSOBNOST: Ladislav Štoll - titán zašlých časů
 >POLITIKA: Škromachova hozená rukavice
 >FEJETON: Novoroční předsevzetí
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Jak jsem byl Samaritánem
 >POLITIKA: Vnitřní logika marxismu
 >ŠAMANŮV KALENDÁŘ: O ženitbě
 >PRÁVO: Kam až smí sáhnout ministr
 >PSÍ PŘÍHODY: Jak bylo letos na Mrázovce
 >SPOLEČNOST: Novináři vyhlásili válku zdravému rozumu
 >ÚVAHA: Moralisté? Pozor na ně! Nebezpečí na dohled!
 >DOKUMENT: Aktualizace situace v oblastech zasažených zemětřesením
 >PENÍZE.CZ: Ledy stavebního spoření se (snad) pohnou
 >EVROPA: Turecko a Hitler v nás
 >POLITIKA: Terminátor v roli guvernéra
 >SPOLEČNOST: Rovnost před zákonem

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
30.12. PRÁVO: Kam až smí sáhnout ministr
Martin Stín

Ohlížejíce se za odcházejícím rokem, patrně se snadno shodneme na názoru, že k nejvýznamnějším politickým událostem, které se v něm přihodily, patří vystřídání Špidlovy vlády jen částečně obměněným Grossovým týmem. Změna nemá jen kosmetický charakter. Dle mého soukromého názoru, který samozřejmě nepovažuji za absolutní pravdu, se vládní koalice jejím uskutečněním dostala z blátíčka do bezvýchodně hluboké louže. Dosavadní vývoj nasvědčuje tomu, že nahrazením Vladimíra Špidly, pro sofistikovanost myšlení a uzavřenost někdy nesrozumitelného jak širší veřejnosti, tak zejména části funkcionářského aktivu ČSSD, lacině pozlátkovým Stanislavem Grossem učinila vedoucí strana koalice rozhodující krok k prohře příštích parlamentních voleb. Do propasti potáhne i obě partnerské strany. Zákony gravitace zde neplatí: rychlost a hloubka předvídaného pádu Unie svobody bude nepřímo úměrná její současné již beztak malé váze, zatímco KDU-ČSL zřejmě dále popluje na své obvyklé hladině vlivu.

Za zvláštní pozornost stojí v této souvislosti dopad výměny vlády na resort spravedlnosti. Pokračuje zvláštní chování sociální demokracie k tomuto odvětví, jež z hlediska svého významu pro vytváření pocitu životní pohody obyvatelstva má daleko větší politický význam než leckteré hospodářské ministerstvo. Je příznačné, že z pěti ministrů spravedlnosti, kteří se vystřídali v úřadě od vstupu sociálních demokratů do Strakovy akademie, byl členem ČSSD pouze krátkou dobu úřadující Pavel Rychetský. Stojí za zamyšlení, zda tato okolnost svědčí jen o podcenění významu vytváření zdravého právního prostředí vedením sociální demokracie, či zda prozrazuje její povážlivou personální nemohoucnost. Ať je důvodem nezájmu sociálních demokratů o ovládání právě tohoto resortu cokoli, uvolnil cestu k dalšímu neobvyklému úkazu, za který lze právem považovat jmenování Pavla Němce do jeho čela.

Pavel Němec se od ostatních souputníků sociální demokracie, kteří se vystřídali v úřadě ministra spravedlnosti, liší hned v několika ohledech. Po prvé jím sociální demokraté řeší jejich nezpůsobilost kvalitně obsadit resort svým příslušníkem tak, že ministerské křeslo svěřují předsedovi jiné koaliční strany. Je ale současně nejmladším správcem resortu za panování sociálních demokratů a jako jediný z nich nemá průpravu z působení ve významné funkci v oboru, ať již jako soudce, prokurátor, státní zástupce či zkušený advokát. Tím je ale přímo předurčen k tomu, aby to mezi ním a resortním společenstvím občas zajiskřilo. Příslušníci profesí, patnáct let hýčkaných v pocitu kastovní nadřazenosti, kteří byli společností všemožně hýčkáni, aniž by se od nich příliš požadovala odpovědnost za odváděné dílo, nemohou vítat vpád štiky do rybníka, která své postavení vrcholného představitele státní správy justice bere úplně vážně a projevuje nepříjemný sklon razantně dělat pořádek.

K významnému zajiskření došlo ve spojitosti se soubojem mezi ministrem a předsedou Krajského soudu v Ústí n.L. kvůli odvolání trestně stíhaného znalce. Postoj soudcovského stavu k této celkem nevýznamné záležitosti se promítl do novinářských komentářů, které ministrův postup hodnotily jako nepatřičný zásah do soudcovské nezávislosti. Ty jsou výrazem filozofie, která vidí soudcovský stav jako kastu, jež se řídí svými pravidly, svými orgány a sama rozhoduje, kdo může být jejím příslušníkem, přičemž z výsledků své činnosti skládá účty opět jen sama sobě, pokud vůbec. Tato filozofie popírá základní principy demokracie, jimiž je volitelnost a odvolatelnost ústavních činitelů a přímé nebo nepřímé odvozování všech vykonávaných pravomocí ve státní správě od vůle lidu. Zanedbává také základní zásady správného řízení, k nimž patří prvořadá povinnost svěřený úřad skutečně vykonávat a dát mu obsah, dále závaznost vyváženého souladu odpovědnosti a pravomoci a nástrojů k jejímu uplatnění. Ministrův požadavek na odvolání znalce, stíhaného pro podezření ze závažné trestné činnosti, nebyl o nic větším domnělým prohřeškem proti presumpci neviny, než uvalení vazby na nedopatřením trestně stíhanou osobu. Při zdlouhavosti našeho soudního řízení by pan znalec měl možnost v krajním případě nerušeně pokračovat v trestné činnosti ještě i několik let. Jako preventivní zásah bylo jeho odvolání na místě a v podstatě neškodné ve srovnání s poměrně často se vyskytujícím uvalováním nedostatečně odůvodněné vazby, nad kterým se většinou novináři vůbec nepozastavují, ač jde o brutální zásah do základních lidských práv a svobod. Znalec v důsledku ministrova zákroku utrpí finanční ztrátu, která v případě jeho osvobození bude hodnocena jako neoprávněně způsobená. Podezřelý, který strávil rok ve vazbě a byl nakonec soudem zproštěn viny, přichází nejen o peníze, ale o možnost v době vazby svobodně nakládat se svým osudem, obvykle utrpí psychickou újmu, jsou narušeny jeho rodinné a společenské vztahy, rozpadne se mu firma, apod. Ve srovnání s tím je možná křivda, způsobená znalci, pouze „malina.“

Lze se ovšem divit, že novináři pana ministra nekamenují ještě více, protože podle náhodně sesbíraných poznatků je zřejmé, že se dopouští daleko více „nepřístojností“, o nichž veřejnost mnoho neví. Nejen že se chce domoci toho, aby soudci museli za nějaký čas po ustanovení do funkce znova prokazovat způsobilost soudit, také odvolal pár významných úředníků ministerstva, poměrně ochotně přijímá kárné stížnosti na soudce a státní zástupce a dbá o jejich důsledné projednání. Pružnější je i vyřizování podnětů ke stížnostem pro porušení zákona. K tomu ovšem přispěla také legislativní úprava, připravená Němcovými předchůdci, která zbavila proceduru těžkopádné omezující lhůty. Jako náhodnému pozorovateli zvenčí se mi zdá, že chod ministerstva je hladší než dříve. Např. za působnosti pana ministra Rychetského jsem s odvoláním na ustanovení zákona o svobodném přístupu k informacím požádal o vysvětlení určitého administrativního detailu případu, který mě tehdy zajímal. Věci se zmocnil ředitel odboru, který nebyl příslušný pro vyřizování dotazů podle zmíněného zákona. Nastalo přetahování, které trvalo tři čtvrtě roku a postupně do něj zasáhli tři ministři, z nich jednoznačně kladně pouze „dočasný“ ministr Špidla. V průběhu korespondenční války mi sice bylo oficielně potvrzeno, že výše zmíněný ředitel odboru zasahoval do věci neoprávněně, a později mi odbor generální inspekce písemně sdělil, že mi ten pán poskytl určitou nepravdivou informaci. Nicméně odpovědi na otázku jsem se nedočkal a za panování pana ministra Čermáka věc vyšuměla do ztracena. Úřad byl v odmítání vytrvalejší než já v jejím vymáhání. Zmíněného ředitele odboru, jenž ve své praxi houževnatě udržoval normalizační návyky, odvolal až Pavel Němec. Před krátkým časem jsem se otázal na jinou, podstatně choulostivější věc a – světe div se – přesná odpověď přišla v zákonem stanovené lhůtě, jak to má být.

V době, kdy jsem vůbec netušil, že by se ministrem spravedlnosti někdy mohl stát JUDr. Pavel Němec, jsem v dopise jednomu z vysokých představitelů ministerstva napsal, že pro zlepšení situace v resortu je nutné, aby se stal ministrem mladý, energický člověk, se silnou politickou podporou, který nemá ruce svázané spojením s některou z resortních lobby či profesních kast, a bezohledně vymete lidi, kteří nejsou na svém místě, zejména přežívající kádry s normalizační minulostí. Ministr Němec bývá dosti často „pohlavkován“ silnějším koaličním partnerem, takže se v jeho případě nedá hovořit o tom, že by měl silnou politickou podporu. O jeho ministraně se také jako o politické podpoře hovořit nedá. Přesto nevrlá reakce médií na některé jeho zákroky působí dojmem, že v rámci daných možností se snaží zametat v resortu správné smetí správným způsobem. Jistě si už stačil nadělat mezi soudci, státními zástupci a úředníky svého resortu dosti nepřátel, kteří patrně čekají na příležitost, kdy si přiloží polínko, až se proti nepohodlnému ministrovi ožene někdo hodně mocný. Ochota dělat si nepřátele zasluhuje ocenění: vzhledem k pravděpodobné krátké době, která byla Pavlu Němcovi pro výkon jeho mandátu vyměřena, téměř nestojí za námahu snažit se vychýlit z rovnováhy těžkopádný stroj justice, který se v případě obsazení úřadu po volbách ministrem tradičního typu opět vrátí do rovnovážného stavu, takže Němcova námaha se mine účinkem a jako odměna mu zůstanou jen snadno získaná nepřátelství.

Samozřejmě, ne vše, co se ministerstvu spravedlnosti daří, je přímou osobní zásluhou mladého ministra. Některé legislativní změny, které prosazuje, byly připraveny jeho předchůdci. Jiná zlepšení jsou výsledkem umu pracovníků ministerstva, které Pavel Němec sice zdědil po předchůdcích, jimž však vytvořil podmínky, aby se jejich profesionalita uplatnila naplno a ve správném směru.

Martin Stín, Praha
Psáno pro Politikon 30.12.2004


Další články tohoto autora:
Martin Stín

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku