Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 4.1.2005
Svátek má Diana




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Evropa a Amerika - blízké či vzdálené světy
 >MÉDIA: Ekologické pořady ČT manipulují lobbysté nátlakových skupin
 >USA: Školství ve Spojených státech
 >POLITIKA: Co je vlastně komunismus?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Dannyho parťáci 2
 >EVROPA: Nezávislá sjednocená Evropa závislá na Rusku
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Nový rok na salzburských mostech
 >PSÍ PŘÍHODY: Také Iris dovede kulhat
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Havel opět prezidentem
 >SPOLEČNOST: Vivat multikultura!
 >ZVĚROKRUH: Kozoroh
 >EVROPA: Rozhodnutí o zahájení jednání s Tureckem (1)
 >POLITIKA: Novoroční projev pana Klause
 >NÁZOR: Kdo nechápe demokracii
 >PENÍZE.CZ: Než koupíte byt nebo dům

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
4.1. ZVĚROKRUH: Kozoroh
Petr Kersch

Na té schůzce s Agátou - pamatuji si to odpoledne jako kdyby bylo včera - jsme seděli v zahrádce cukrárny Sněhurka na Matyášově náměstí a bylo vedro k zalknutí. Byly prázdniny a měl jsem složené všechny zkoušky za třetí ročník medicíny, bylo mi dvaadvacet a měl jsem Agátu rád, jak jen můžete mít ve dvaadvaceti rád děvče, které je taky jako z cukrárny: vlasy - zlatý vodopád, souměrný obličej s výrazným rovným nosem, téměř zelené oči pod obloučky nejnádhernějšího obočí pod sluncem, dlouhý štíhlý krk a odhalená ramena, poprsí pod průsvitnou halenkou se začínalo právě žensky zakulacovat, zato v pase Agáta byla úzká jako nějaký vzácný hmyzí exemplář, seděla naproti mně s nohou přes nohu, naboso v sandálech, ze kterých vykukovaly prsty s nalakovanými nehtíky... tak dost, říkal jsem si tehdy, našly by se na ní také chyby; ovšem, ty chybičky dělaly Agátu ještě žádoucnější. Třeba její větší zadek: měla pěkně masitou zadnici, se kterou při chůzi kroutila se strany na stranu, a když jste šli vedle ní, mohli jste slyšet při každém kroku, jak její baculatá stehna se o sebe třou.

Tak jsme tenkrát seděli v zahrádce u Sněhurky pod slunečníkem, Agáta oblizovala růžovou špičkou jazyku hliníkovou lžičku, se kterou nabírala ze zmrzlinového poháru, a řekla, že se pravděpodobně vidíme naposledy, protože se bude vdávat.

„A za koho zase, prosím tě?“ posmíval jsem se jí, protože Agáta - kdybyste ji znali tak dlouho jako já - se vdávala celou tu dobu, co jsme se znali, totiž od první třídy, kde jsme seděli vedle sebe přes uličku. Už tehdy byla Agátka krásné blonďaté dítě, které kluci rádi tahali za dlouhý cop s mašlí, a když jsem jí po několika měsících tajného a mlčenlivého obdivování nabídl, že s ní po vyučování půjdu a ponesu jí školní brašnu až k nim domů, ohrnula rty a prohlásila, že můžu, klidně, ale že je zasnoubená. Ukázala mi také svého nastávajícího, který chodil o dvě třídy výš; pěkný, svalnatý hošík, s černými kučerami kolem odstálých uší, vystupoval každé ráno ze stříbřitě metalizovaného renolta, jeho tatínek, takový sportovní týpek, mu podal stáhnutým okénkem baťůžek s učením, zlehka ťuknul do klaksonu a odfrčel, kluk se zařadil u vchodu do školní budovy mezi ostatní děti, Agáty si ani nevšiml, prošel kolem nás, prváků, jako kdybychom byli vzduch. Jediné oslovení, které Agátka v té době mohla zaslechnout na svou adresu, padlo jednou na schodišti, když třeťáci se hrnuli dolů do šatny, protože měli odjezd na plavání; Vilda odstrčil Agátu se slovy - uhni, smrade - no, a od té doby moje zbožňovaná se považovala za Vildovu zaslíbenou a o mne a o moji lásku se zajímala jako filatelista, který při hledání unikátní známky se musí zatím spokojit s nějakým levnějším šuntem.

„Tentokrát ho neznáš,“ pravila nad zmrzlinou Agáta, „protože není vodsuď. Francouz, víš? Bezvadnej, vtipnej, pracuje ve voňavkách, jezdí sem každej měsíc.“

„A proto ty tak dneska krásně voníš. Ty umíš francouzsky?“ zapochyboval jsem. Zasmála se a odkryla svoji další chybičku - trochu velké přední zuby.

„ Líbat jo. Mluvit se naučím, až budu žít v Paříži.“

„ Na francouzštině je pro Češku nejtěžší rozumět.“

„Však si s Paulem rozumíme docela dobře,“ odsekla Agáta.

„ Říkáš to tak sebejistě... kdy bude svatba?“

Odmlčela se a rozhlédla se kolem. U vedlejšího stolku seděli mladí manželé a krmili batole, žena měla děcko na klíně a muž usrkával z kelímku horkou kávu.

„Až pro nás Paul najde vhodný bydlení. A taky se musí napřed rozvíst. No, co koukáš ? Rozvádí se už dva roky. Kvůli majetku, víš? Lítají v tom taky jeho děti. Ptáš se, jak sou starý... eště sem je neviděla, holce je dvacet, taky študuje medinu, klukovi snad šestnáct... “

Počítal jsem... Paulovi bude chybět něco málo k padesátce... To znamenalo určitou změnu v Agátině nárocích. Doposud se zaměřovala na své vrstevníky a měl jsem tedy stále naději, že si začne vážit mých citů - ale muž o pětadvacet roků starší...

„Co tomu říká Vodnář?“ řekl jsem zasvěceně.

„Jakej Vodnář? Jo, Lubor... ten je pasé, můj milej, dávno pasé.“

„Počítala jsi vždycky do manželství Vodnáře jako nejvhodnějšího partnera.“

„Tss. To není pravda,“ zasyčela Agáta, „pro mě je nejlepší Paul, protože je Blíženec. Muž Blíženec je jemný, předvídavý, zdatný v lásce, mnohdy majetný a štědrý...“ Astrologický text deklamovala zpaměti!

Měl jsem si uvědomit, že zasáhnu milou Agátu na citlivém místě. Přisuzovala Zvířetníku velikou moc. Vlastnila příručku, kde se vysvětlovalo, když je žena zrozena v tom a tom nebeském znamení, pak se pro ni hodí životní partner zrozený v takovém a takovém znamení. A co se stane - bylo tam taky napsáno - když se žena podvolí milenci, narozenému v jiném znamení než doporučeném. Podle této astrologické prognózy jsem byl Agátě naprosto k ničemu, protože Agáta byla zrozena ve znamení Panny a já - já jsem byl Kozoroh.

Ještě v květnu bývalý spolužák Lubor - zrozen jako Vodnář - byl pro Agátu mužem snů. Nedovedu si bez Lubora představit svůj další život, vyprávěla mi Agáta před těmi prázdninami v někdejší Slovanské kavárně, kde jsem směl pod stolem držet Agátinu ruku. - Pak se chodívalo přes most do vinárny a končilo se v noci před domem Agátiných rodičů. Tam jsem slýchal provinilé výmluvy:

„Dnes ne, moc sem pila, bolí mě strašně malej mozek, tadyhle vzádu, polepším se, uvidíš, děkuju ti za všecko, Teo, ty seš tak hodnej na zlou Gátičku, sem hnusná, řekni, že se ti hnusim...“

A takhle jsem dopadl s Agátou pokaždé.

Vrátím se zpátky k té Sněhurce; seděli jsme pod slunečníkem a půlhodinová přednáška o božském Paulovi skončila a začínali jsme se hádat.

„Tak Paul je v Blíženci,“ podotkl jsem nakonec. „Blíženec... aby ti nakonec neublížil. Je pro tebe moc starý.“

„Nemusíš si dělat starosti. Mě nebudeš dirigovat.“

„Já vím, milá Gáto. Zapomněla jsi dodat: je to přeci můj život.“

Agáta vstala. „Jo, je to můj život. A neříkej mi milá Gáto!“ Odstrčila prudce kovové křesílko za sebe, až se převrátilo. „Děkuju za ty dva zmrzlinový kopečky. Pudu sama, nenamáhej se. Víckrát se neuvidíme. Uvědomuješ si to?“

Zíral jsem na ni, jak obchází náš stůl a jde po vrzající prkenné podlaze pryč, jak jí to sluší, když se naštve. Věděl jsem, že čeká na zavolání - vždycky při takové příležitosti čekala... Gáto! Slyšíš? Vrať se! Nemyslel jsem to tak! Tentokrát jsem byl zticha. Po několika krocích se vrátila, naklonila se ke mně, vjela mi prsty do vlasů.a zašeptala:

„Promiň, Teo, jsem hnusná. Nevzpomínej na mě ve zlém.“

Rodinka od vedlejšího stolku se také zdvihla. Vložili holčičku v košilce a plenkových kalhotkách do kočárku, tatínek zaplatil útratu, několika rychlými kroky se přidal ke své ženě a vzal ji kolem pasu.

Zůstal jsem v cukrárně sám, sám se vzpomínkami na Agátu.

g

Agáta nesnášela, když jsem jí říkal „Gáto“, protože takto ji směl oslovit jen milenec a na toho mě nikdy nepovýšila. Nejblíže této hodnosti jsem se ocitl v septimě. Bylo nás dvacet septimánů a zbývajících deset septimánek si rozdělilo pánskou část sedmé třídy gymnázia na „zájmové oblasti“; jinými slovy, osazenstvo bylo pěkně spárované. Přirozeně, deset kluků zbývalo na ocet a mezi nimi jsem byl i já. Proč - to mi nikdo nevysvětlil, ale pamatuji si, že jsem svůj úděl nechtěl trpně snášet.

Ne že by mi Agáta nedávala naděje, to ne. Na svých sedmnáct let byla pěkně mazaná: věděla, kdy se má zamilovaného kluka jakoby náhodou dotknout nebo co mu má ukázat. Ale těch doprovodů a nanicovatých pus před domem za všechnu tu napovídací službu jsem začínal mít dost. Taky jsem nenáviděl ty její známosti: vždycky starší kluk než já, vždycky pohlednější - a když mi o nich vyprávěla - taky zkušenější, majetnější, větší o hlavu.

„Ovšem, žádný z nich není tak chytrý, jako ty, Teo,“ lísala se Agáta, když jsme se loučili před knihovnou, kde jsem jí celé odpoledne vysvětloval principy aritmetických a geometrických posloupností.

Matematika v tehdejší septimě byla dosti těžká. Například goniometrické rovnice byly nad Agátinými možnostmi a tak, jako vždy, i při pololetní písemce signalizovala, že potřebuje pomoc. Zavedeným tajným způsobem dostala ode mne řešení a po týdnu - když se ukázalo, že má ve své písemce správně jenom jediný příklad, totiž ten ode mne - kývla na psaníčko, zvoucí do kina. Pozvání sice ihned roztrhala na kousíčky a až do konce vyučování na mě nepromluvila, ale to nic u Agáty neznamenalo, to byla součást její koketní hry, tajnosti zbožňovala a navíc, v té době měla přece vážnou známost, nějakého Celdu z oktávy, který měřil skoro dva metry a hrál za gymnázium basket.

„Musíš pochopit, že nás nesmí Celda vidět a z jeho mančaftu taky nikdo,“ prohlásila.

„A co by se stalo ?“ vyzvídal jsem.

„Dostala bych přes držku.“

V setmělém kině Sevastopol se uvelebila na koženkovém křesílku v zadní lóži, přehodila přes opěradlo zimní kožíšek, urovnala si minisukni a schovala si dlaň v mé zkřehlé ruce.

Nápad koupit v předprodeji celou lóži měla ona. Asi tam neseděla s klukem poprvé... Opravdu, nevzpomenu si na název filmu, vím jenom, že se promítal film s titulky, a protože jsme se bez ustání s Agátou líbali, ani ona ani já jsme neměli ponětí, o čem se tam jednalo. Sál byl poloprázdný a dvojice milenců si vybíraly ve tmě taková volná místa, aby alespoň vzdálenost mezi nimi a ostatními diváky zaručovala trochu soukromí.

Moje ruce Agáta vytrvale odstrkovala, polibky však přijímala stále ochotněji. Když jsem se při takové jedné dlouhé puse odvážil na knoflíčky, kterými se rozepínal svetřík, udělala gesto, na které jsem dodnes nezapomněl: vzala tu drzou, stále smrtelně ledovou ruku a sevřela ji mezi kolena. Se rty až u mého ucha špitla: „Máš moc studený prsty, víš...“

Následovala chvilka, kdy jsem poprvé vnímal jemnost a horkost ženské pleti. Agáta se svezla v křesle níž, nechala mé prsty hledat, hladit, hmatat, dívala se přímo před sebe, ale příběh na plátně přitom neviděla, vypadalo to, jako kdyby snila s otevřenýma očima. Uvědomil jsem si, že mi ruku drží za zápěstí, ale bez odporu, spíš se mi zdálo, že ji zlehka vede, jako ruku vzpurného dítěte, kterému je třeba tu a tam něco povolit a dávat přitom pozor, aby nic špatného neprovedlo.

g

Potřebovala-li Agáta pomoc nebo radu nebo nejčastěji obojí najednou - vyhledala mě, tvářila se jako zoufalá mladá žena, která se obrací s důvěrou na svého nejlepšího přítele: Ale, Teo... říkal si posledně, že mě máš rád - počkej, ne, takhle jsem to nemyslela, nesahej na mě, prosím tě, aspoň ne teď... bolí mě hlava, víš? Heleď, potřebuju, abys... A hned vyrukovala se svými požadavky, jednou šlo o peníze, které měla někomu vrátit příští den, podruhé zase nutně potřebovala přeložit do němčiny „... pár řádek - ale mělo to být do včerejška.“ Vyklubal se z toho pětistránkový milostný dopis nějakému němčourovi do Drážďan, který ji vylákal do Zwingeru a s výsledkem prohlídky byl zřejmě spokojen, alespoň podle nadšeného Agátinina vyznání: měl jsem sto chutí na první řádek napsat Du Schweinigel místo Mein Liebling, pisatelka by to bývala stejně nepoznala.

Po maturitě mne přijali na lékařskou fakultu. Agátě se zkouška dospělosti nějak nepodařila a při rozloučení na školní chodbě jsem jí musel slíbit, že zůstaneme přáteli. Nic jiného jsem pro tebe nikdy neznamenal, řekl jsem, když odcházela; ohlédla se a povzdechla: „Když myslíš...“

V Hradci jsem bydlel v laciném podnájmu na periferii. Za pár týdnů si mě Agáta našla. „Bydlím taky v Hradci, u tety, budu prodávat v její parfumerii. Mohla bych tě navštívit, kdybys ovšem chtěl.“

(dokončení příště)

*********************************
Povídka je z dvanáctidílného cyklu, který Petr Kersch vydal vlastním nákladem v knize Zvěrokruh a jiné povídky roku 2003. O rok dříve vydal autor (rovněž vlastním nákladem) sbírku povídek Zlatý časy.


Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku