Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 6.1.2005
Tři králové




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Globalizace jako pokrok či pohroma
 >POLITIKA: Otevřený dopis europoslanci Janu Zahradilovi
 >MÉDIA: Reakce České televize na článek Jana Stolára
 >RODINA A PŘÁTELÉ: No vida, a jde to
 >POLITIKA: Rovní a rovnější
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Organizovaná lůza a nedoceněný filozof
 >EVROPA: Rozhodnutí o zahájení jednání s Tureckem (2)
 >PSÍ PŘÍHODY: Pejskové utekli
 >POLITIKA: Ví ODS, co chce?
 >ZVĚROKRUH: Kozoroh
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: A nic se nestalo
 >USA: Pokoj lidem dobré vůle
 >SVĚT: V kaňonech Utahu (5)
 >KOMENTÁŘ: Abramovičův Jarošík
 >PENÍZE.CZ: Množme se a plaťme méně aneb daně a děti ve 2005

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
6.1. ZVĚROKRUH: Kozoroh
Petr Kersch

(dokončení, první část zde)

Po příchodu se ke mně vždycky přitiskla a dala mi obě ruce kolem krku; na okamžik jsem zase ucítil její vůni, pach podpaží smíšený s kolínskou vodou, poznal bych tak Agátu mezi stovkou žen. Letmo se rty dotkla mé tváře, pomohl jsem jí z kabátku (ty džentlmane), prohlédla si znovu pokojík (co tu máš novýho), přehlédla knihy na poličce, otevřela šatník, aby se podívala do zrcadla, neposlušný pramen vlasů zastrčila za ucho a vyladila na rádiu taneční hudbu. Na stole jsem připravil mísu jednohubek, na vařiči čaj, elektrická kamínka v koutě hřála. Alkohol? S tím jsem se nenamáhal, ze začátku jsem Agátě několikrát nabídnul víno nebo dokonce laciné šampaňské, vysmála se mi: Ty lumpe, ty mě chceš vožrat, abych byla povolnější... Sedla si na židli, zula střevíce a zvedla nohy tak, že mi položila chodidla do klína, díval jsem se, jak sklopila nárty a posunovala prsty v punčochách až k mému rozkroku a zase je táhla nazpět až ke kolenům, bylo příjemné představit si, že jsme při takové masáži nazí, ale seděl jsem tam v manšestrových dlouhých kalhotách a Agátina plizovaná sukně z červenomodře kostkované vlněné látky splývala po napjatých nohách až na parkety.

Poslouchali jsme muziku, učil jsem ji nové taneční figury (Teo, ty bys měl bejt taneční mistr), po tanci jsem nabídl rozehřáté Agátě, aby si mi sedla na klín. (Jsem ale těžká.) Nechala se laskat, malé prsy jí pořád trčely do stran, jako když jí bylo šestnáct. Podle starého scénáře dál moje ruce nesměly. Vyskočila, sáhla do police pro anatomický atlas, listovala a prohlížela barevné obrázky, řezy břišní dutinou, žasla nad srdcem, rozděleném na komory a síně, schema mužských genitálií si nechávala podrobně vysvětlit a zobrazení stojící ženské postavy, nahé a tak málo sexy jako biblická Eva z rytiny od Albrechta Dürera, přišlo Agátě k smíchu. Ta má blbý kozy, prohlásila s despektem; zesílila hlasitost rozhlasového přijimače, aby přehlušila vzdechy, o kterých se mohlo předpokládat, že za chvilku přijdou; skutečně, za pár minut, na posteli naznak, sukni vyhrnutou, nahá kolena do široka, nechávala mě, abych ji očichával a ochutnával - ne, tam ne - a zase naopak : ach, ano, takhle - všechny ty milostné vzlyky vydávala potichoučku - i v té intimní poloze nezapomněla na nic, držela mi hlavu a posunovala ji tak, abych zasahoval ty nejlepší partie - nakonec se vzepjala, chytla mě za vlasy a držela je v hrsti, náhle slabě vykřikla, přemožena slastí, kterou si vyvolala sama, já jsem byl jenom jejím nástrojem pro potěšení. Ne, říkávala, s tebou se chci akorát takhle muckat, zkazili bychom si to, takhle to bude nejlepší, ty seš Kozoroh a já Panna, ukaž mi ho, ten tvůj roh, (Agáta si pletla kozorožce s bájným jednorožcem), umím dávat kozlíčkovi pusinky, no vidíš, copak se ti to vod Panny nelíbí - a tak pěstovala dál náš poměr jako masožravá květina, která chycenou oběť k sobě přilepí a zvolna ji rozleptává a stravuje. Někdy se Agátě podařilo vznítit ve mně zášleh vzteku, v takové chvíli jsem myslel, že se pokusím ji znásilnit, vždyť by si to bývala zasloužila! Neuměl jsem se přetvařovat, poznala, že něco na ni chystám, včas uhnula, oblékla se, rozbolela se jí hlava (tadyhle vzadu, ty seš medik, že tam je malý mozek, že jo? ), snědla pět jednohubek se sardelovými očky, zapila je džusem, srovnala si na lýtkách punčocháče, přemalovala si pusu - a byla tatam.

Někdy naše schůzky měly odlišný harmonogram - hlavní položkou bylo poplakávání. S některým ženichem byly potíže - se mnou konzultovala jejich mužské choutky, považovala je za anomálie a nebylo jich málo. Měla dobrý pozorovací talent a. byla milenkou sice hříšnou, ale chladnou. V chování těchto pánů bylo leccos Agátě k smíchu a dokázala popsat podrobnosti, které byly zajímavé i z pohledu mediciny.

Posledním obšťastněným byl Paul, ten obchodník s francouzskými parfémy, o kterém Agáta nevěděla skoro nic, ale doufala, že přišel konečně ten pravý. Odkopla tehdy tu židličku ve Sněhurce a odešla ode mne s tím, že navždy. Ani já jsem tehdy nevěděl, že to neplatí.

Včera ráno jsem přišel do své ordinace a Sylva vzhlédla od evidence pacientů a řekla:

„Telefonovala nějaká žena, představila se pouze jako Agáta, prý tvoje známá, chtěla se objednat.“

Zarazil jsem se. „A objednala jsi ji?“

„Zeptala jsem se, zda to pospíchá, a když řekla ´Velmi´, tak jsem ji pozvala na dnes. Dneska odpoledne, ve čtrnáct čtyřicet, máš totiž okno, paní Bardová nemůže přijít na kontrolu.“

„Příjmení neuvedla?“

„Ale ano, jenomže jsem nerozuměla, něco jako Fetrisová nebo Fotrisová.“

Nikoho s takovým jménem neznám. Začal jsem si drhnout ruce nad umyvadlem. Sylva zavolala prvního pacienta a dali jsme se do práce.

Agáta seděla v čekárně od půldruhé a četla si v zdravotnických prospektech, které tam ležely rozházené na stolku. Blonďatou hřívu zkrátila, hezký obličejík za těch deset let pohubl a zešedl.

„Dlouho jsme se neviděli,“ řekl jsem, když mě políbila na obě tváře. „Co pro tebe můžu udělat?“

Seděla na židli pro pacienty, bílý jarní kostýmek, kabelku z imitace aligátorové kůže, jemné botky s páskem přes nárt, nervozní ruce s prsty bez prstýnku proplétala a hned zase uvolňovala.

S omluvami požádala, zda by mohla sestřička na chvíli odejít, že by potřebovala mluvit s panem doktorem mezi čtyřma očima.

Zůstali jsme v ordinaci sami, Agáta povstala a pomalu si začala rozepínat kabátek, pod kterým měla krajkovou podprsenku. Otočila se zády ke mně.

„Teo, prosím, pomoz mi.“ Zdvihl jsem se, že Gátě pomohu s rozepínáním jako kdysi. Ohlédla se a zaprotestovala:

„Ne, počkej, nejsem tady pro legraci - budu potřebovat vyšetření tady toho...“ Rozepnula háčky, bleskem se obrátila a dala ruce za hlavu: bílou hruď zdobilo pouze jedno ňadro, místo druhého se táhla po žebrech růžová jizva, která končila někde v podpaží.

„Mám strach, Teo,“ šeptala. Položila se na vyšetřovací stůl a zavřela oči, když moje prsty hnětly prs, centimetr po centimetru, zleva doprava a shora dolů a opět se vracely nazpět. Ptal jsem se po každém hmatu: bolí? Agáta, stále zavřené oči, naznačovala nepatrným pohybem, že ne, že nebolí.

„Máš pořád milé ruce, Teo.“

Zlehka jsem Gátičku políbil na zjizvené místo.

„Při pohmatu to vypadá dobře. Můžeš se zase oblíknout.“ Vytáhl jsem ze stolu láhev a dvě odlivky.

„Musíme si připít na setkání,“ zažertoval jsem a díval jsem se, jak rychle, na ex, do sebe hodila nahnědlou lihovinu.

„Koňak to není,“ poznamenala, „ale dám si ještě jednu.“

„Jak dlouho jseš po ablaci?“

„Tři roky. Hrůza, že jo? Byla jsem z toho na umření. Rozešla jsem se s Paulem, nemohl se na mě dívat. Zaplatil operaci, koupil mi byt, pořídil mi v bance konto - a zmizel.“

Chtěl jsem ji povzbudit. „Na tak závažnou diagnózu vypadáš skvěle.“

Se smutným úsměvem si stáhla paruku s hlavy. Pokožka na temeni a nad spánky byla zarudlá a krátké světlé chmýří rostlo v chumáčích na několika místech. Agáta jako kdyby zmizela. Proti mě seděla bíle oděná, bledá, neznámá kolombína, s nalíčenými umělými řasami a se rty, pokrytými perleťově lesklou rtěnkou.

„Musíš chodit na pravidelné kontroly - to ti snad Francouzi vysvětlili - to je základ.“

„Já už nežiju v Paříži, Teo. Nikoho tam nemám. Když jsem měla jít na ozářky, byla jsem těhotná, však víš, jak to chodí - doktoři řekli, že to musí pryč. Vrátila jsem se. Jsem ráda, že sis na mě udělal čas. A že říkáš, že tam nic není.“ Udělala posunek směrem k srdci. Nasadila si paruku a dívala se přitom do zasklené skříně s lékařskými nástroji.

„Napíšu ti pro jistotu kontrolu na mamografu,“ prohlásil jsem a zeptal jsem se na příjmení.

„Fauteur. Agáta Fauteurová. Teo? - Ty mě máš pořád rád?“.

„Proč si to o mě myslíš, Gátičko?“

„Protože...“ nadechla se a tím svým jemným sopránovým hlasem, který se nezměnil ani ozařováním ani chemickými dryáky, zarecitovala: „Protože muž Kozoroh je svědomitý, šlechetný, čestný, stálý citově i názorově.“

Doplnil jsem:

„Často budí dojem tvrdohlavého a neústupného.“

Zasmáli jsme se jako dva auguři, kteří se potkali na Forum Romanum.

„Dej mi svoje telefonní číslo, Gátičko,“ zaprosil jsem.

Hodila po mě očkem. „Jseš ženatej muž, Teo. Co tomu řekne tvá manželka?“ Vytáhla tužtičku z krokodýlí kabelky a na mém psacím stole rychle napsala řádku číslic.

„Zůstávám tvou dlužnicí,“ povzdechla.

„Napíšu to na pojišťovnu,“ ujistil jsem pacientku. Rozloučili jsme se v prázdné čekárně. V ordinaci zbyla Agátina vůně.

Zavolal jsem Sylvu. Rozhodli jsme se, že bychom šli - když obě děti včera odjely do školy v přírodě - někam do kavárny.

„Nebo do cukrárny,“ navrhla Sylva. „Dám si pařížský dort a zmrzlinový pohár. Poslyš - ty s tou Agátou něco máš?“

Neodpověděl jsem hned a Sylva poznamenala:

„Stará láska nerezaví, že jo.“

Na terase nebyl žádný stůl pro nás volný. Posadili nás k malému stolečku vedle dveří.

„Byla hezká?“ zvídala Sylva. Tak jsem své ženě vyprávěl o milé Agátě, všecko, i s těmi podrobnostmi. Skoro všecko. O tumoru, počínajícím se klubat asi pět milimetrů pod Agátinou mamillou, jsem neřekl nic.

© Petr Kersch, Děčín, listopad 2001 - září 2002

*********************************
Povídka je z dvanáctidílného cyklu, který Petr Kersch vydal vlastním nákladem v knize Zvěrokruh a jiné povídky roku 2003. O rok dříve vydal autor (rovněž vlastním nákladem) sbírku povídek Zlatý časy.




Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku