Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 1.1.2005
Nový Rok




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Turecko do EU? Samozřejmě?
 >MOBY DICK: Protialkoholní léčba v Českých Textárnách
 >FEJETON: Máme co dát generaci našich vnuků?
 >ÚVAHA: Cena jména
 >W+H: Být či nebýt?
 >RECENZE: Jablkoň - CD Hovada boží / Animantes Dei
 >DOKUMENT: Aktualizace situace v oblastech zasažených zemětřesením
 >BAJKA: Podobenství o mravenci a kobylce
 >GLOSA: Zase se budou vyhazovat (naše) peníze
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Silvestr
 >SPOLEČNOST: „Tiše a ochotně péefka na plotně...“
 >JEDNOHUBKY: Pavouci, garáže a mučidla na Malé Straně
 >PSÍ PŘÍHODY: Pejskové přejí plodný Nový rok
 >HUMOR: Dva deníčky
 >DOKUMENT: Aktualizace situace v oblastech zasažených zemětřesením

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
1.1. ÚVAHA: Cena jména
Michal Matoušek

Dovol, milý čtenáři, abych se Ti představil: jmenuji se Matoušek. V diskusích na ohlasových stránkách ke článkům se podepisuji i jako “autor”, ale nikdy Tě nespletu; pokaždé víš, o koho jde. – Často sčítáš, kolik ohlasů na článek jde za autorem a kolik proti němu, přestože odvozovat hodnotu textu od počtu čtenářů, kteří se s jeho obsahem ztotožní, je bláhovost; některé texty se píšou hlavně proto, aby čtenáře donutily naléhavě formulovat stanovisko vlastní. – Často z faktu, že článek říká něco jiného, než bys chtěl, vyvozuješ, že autor o tématu svého textu vůbec nic neví – aniž by ses byť náznakem pokusil to, co autor údajně neví, vyslovit sám a ukázat, jak absence téhož konkrétně poškodila autorův záměr. Někdy se prostě chováš jako v obchodě, v němž se cítíš být špatně obsloužen. – Potřebu představit se většinou nemáš a svou stížnost podepisuješ čímsi, čemu se říká nick. Zatímco jméno Ti někdo dal, podobu nicku sis vybral sám; v dnešních časech, které zase jednou přísahají na svobodu, je něco takového prý důležité. Jméno, pod nímž nás znají, je občas to jediné, co doopravdy máme.

Já si nepřipadám nesvobodný pod svým skutečným jménem. Dal mi je táta a já je dal zase synovi a nikdo z nás v tom nevidí újmu na čemkoli; je jen na nás, jaký svému jménu dáme obsah. Oprav mě, čtenáři, jestli se mýlím, ale v původní osnově internetu možná ležela i myšlenka, aby k sobě lidé měli blíž. Někteří nositelé nicků, soudě podle jejich ohlasů, nechtějí být k nikomu blíž. Chtějí jen být dost blízko, aby se mohli ke všemu vyjádřit, ale zároveň dostatečně daleko, aby z toho pro ně nevyplývala žádná odpovědnost. Sveřepě trvají na tom, že jsou si s autory ve všem rovni, aniž by vzali v úvahu, že už sama autorská ctižádost je trochu jiná než jejich: autor se snaží svému jménu dodat půvab ne tím, že je zatají nebo pozmění nebo znovu vymyslí. Nýbrž tím, že jím podepíše cosi, za čím chce a dokáže stát.

Ve vzduchu občas létají témata, o kterých opravdu víme velice málo, a přesto bychom nad nimi dokázali i chtěli vyslovit pár vět k zamyšlení: nyní se nabízí třeba sbormistr Kulínský. O té záležitosti neví valná většina z nás téměř nic, bohužel ani ti, kteří by víc vědět měli (protože se jedná o jejich dcery). – K čemu všemu v souboru docházelo, nevíme; my při tom nesvítili. Ale dá se celkem oprávněně předpokládat, že atmosféra tam panovala zhruba takováto: Povšimne-li si mne pan sbormistr... a zároveň je asi nesporné, že ta atmosféra byla pěstována záměrně. My se ptejme, o jaký záměr šlo: “perverzní”, či “umělecký”? – Ptejme se také, zda tyto dva záměry lze vždy jednoznačně rozlišit. – Ptejme se, zda ti, co jsou velmi nekompromisní vůči Kulínskému, jsou právě tak nekompromisní vůči zvrácenosti Salvadora Dalí, zřetelné pedofilii Lewise Carrolla (autora Alenky v říši divů) nebo vůči chladné vypočítavosti mého milovaného Franka Zappy, který přece také (jak o něm říká například dlouholetá spoluhráčka v kapele Ruth Underwoodová) “hrál na lidi”. – Co se stane s Kulínského jménem (ať už vyšetřování dopadne jakkoli), se snad ani ptát nemusíme.

Abychom si dobře rozuměli: žijeme podle jakýchsi zákonů a jmenovaný autor spolu s nositeli nicků trvá na tom, aby v případě porušení těch zákonů následoval trest, padni komu padni. A věty o široké umělcově duši nechť jsou v takové souvislosti vždy zodpovězeny slavnostní fanfárou kopanců do řiti. Při hlubším zamyšlení ale zkusme připustit, že kumšt je povolání špinavé a lidé kolem něj jsou převahou profesionální špinavci – a tak trochu s tím napříště i počítejme.

Je-li kumšt (a to podezření existuje!) ve své viditelné podobě především hrou se jmény... kněz Halík vypráví, jak si v dobách, kdy jeho kněžství bylo “neoficiální”, připadal občas při celebrování mše jen pro sebe sama jako podivín provozující víceméně soukromou hru, u níž je otázka po jejím smyslu zcela na místě. Snad každého “neoficiálního” autora napadne, zda se jeho psaní nepohybuje v podobném vzduchoprázdnu, ale já si pokaždé namítám: Dodává jménu jeho cenu jen výstupní úroveň a frekvence celebrování veřejného?

Někdy v osmadevadesátém jsem v Literárkách uveřejnil zamyšlení nad nejvíce konkrétními příklady nakladatelské praxe, a od takového zamyšlení nebývá daleko k myšlence ustanovit si nakladatelskou praxi vlastní. Čímž se, krom jiného, dost podstatně omezí nutnost jakkoli obcovat s komunitou, kterou jsem v závěru předchozího oddílu nazval “profesionální špinavci”. – Nikdy v historii neměly literární nebo třeba výtvarné ambice tolik možností pro jedince se sklony solitérními. Programové vybavení počítačů nabízí přehršle instantních polotovarů; přelijeme šálkem vroucí vody, co jsme nasypali do hrnku, a ono to tak trochu voní jako kumšt, tak trochu to i chutná jako kumšt... jsme si jisti, že to kumšt není? A když se někdo zeptá, jak nakládat s produkty instantní tvorby “nadšených laiků, horlivých diletantů i bezostyšných plagiátorů”, tu je na místě ihned se ohradit: jak u sta hromů tazatel všechny ty produkty laiků, diletantů a plagiátorů od echtovní tvůrčí ambice rozeznává? Ta pomyslná dělící čára přece nevznikla až možnostmi plynoucími z computerizace všeho.

Takže znovu: kdo vlastně jsme? A co s námi? Prošvihli jsme dobu, nebo doba prošvihla nás? Má žena je povoláním knihařka, nadto knihařka velice zručná; není pro nás neřešitelný problém vydat hotový titul ohromujícím nákladem pěti výtisků, z nichž si jeden ponechám, tři jednoduše rozdám a jeden věnuji místní knihovně, aby regionální věhlas autora utěšeně vzkvétal. (Autora ostatně čím dál víc fascinuje představa autorského výkonu, který bude jen a jen autorův: od textu přes jeho tisk a výběr knižního formátu, přes vazbu a přebal k veškerému doprovodu výtvarnému.) – Je pro hlupáky důvod k posmívání, když “nadšení laikové” po prvních prohrách s profesionálními špinavci neusednou zklamaně do koutka a naučí se, dejme tomu, napsat si webové stránky?

Naučil jsem se i já. Je na nich vše, čím jsem dnes schopen dát svému jménu obsah. Mám jeden důvod (a pozornější čtenář už ví, že kvůli tomu důvodu vznikl i dnešní text), proč své stránky do světové pavučiny zatím nevetkat. Mohu jimi ovšem jednotlivě obdarovávat; rozhodne-li se čtenář být obdarován (je zároveň třeba upozornit ho, že dar možná neobnáší nic, bez čeho by on, čtenář, nemohl být), bude muset ze své anonymity i zákaznických manýrů na okamžik vystoupit: dotázat se přes mail, kam poslat frankovanou obálku se zpáteční adresou a prázdným CD, na který mu stránky i s příslušnými přílohami rád vypálím. Mailovou adresu si na ohlasech k mým článkům najde snadno. Já bych ji mohl napsat rovnou sem, ale to by šlo proti smyslu celého našeho dnešního povídání. Chci zkrátka po čtenáři, aby svým jménem zaplatil za jméno moje; mají jména ještě takovou cenu?

Bylo to dnes obzvlášť nesrozumitelné, že? – Z mé strany, to nechť opatrný čtenář bedlivě uváží, může také jít jen o pramálo důmyslný způsob, jak zadarmo získat pár desetikorunových známek a čtyřkorunových cédéček...

Vše nejlepší do nového roku, milý čtenáři!


Další články tohoto autora:
Michal Matoušek

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku