Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Sobota 1.1.2005
Nový Rok




  Výběr z vydání
 >EVROPA: Turecko do EU? Samozřejmě?
 >MOBY DICK: Protialkoholní léčba v Českých Textárnách
 >FEJETON: Máme co dát generaci našich vnuků?
 >ÚVAHA: Cena jména
 >W+H: Být či nebýt?
 >RECENZE: Jablkoň - CD Hovada boží / Animantes Dei
 >DOKUMENT: Aktualizace situace v oblastech zasažených zemětřesením
 >BAJKA: Podobenství o mravenci a kobylce
 >GLOSA: Zase se budou vyhazovat (naše) peníze
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Silvestr
 >SPOLEČNOST: „Tiše a ochotně péefka na plotně...“
 >JEDNOHUBKY: Pavouci, garáže a mučidla na Malé Straně
 >PSÍ PŘÍHODY: Pejskové přejí plodný Nový rok
 >HUMOR: Dva deníčky
 >DOKUMENT: Aktualizace situace v oblastech zasažených zemětřesením

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
1.1. FEJETON: Máme co dát generaci našich vnuků?
Lubomír Ptáček

Známe to všichni. Mladým jsme jenom pro smích, v tom lepším případě pro nás mají nanejvýš shovívavý úsměv. Počítače a mobilní telefony jejich generační převahu jenom zdůrazňují. Jsme rádi, když se naučíme zacházet s televizní ovládačkou. Člověk by si myslel, že pokoušet se předávat mladým životní zkušenosti je ztráta času.

Navzdory těmto holým faktům se mně dnes podařilo sehrát důstojnou roli v očích mého asi jedenáctiletého souseda z ulice. Známe se s Jirkou odmala (tedy pochopitelně od jeho mala) a je s ním legrace.

Včera dopoledne jsem obstarával běžný nákup v jedné z prodejen jistého řetězce supermarketů (dříve samošce), když tu se za mnou ozvalo slabé „ahoj“. Možná se mě Jirka, neboť on to byl, snažil pozdravit už poněkolikáté, co vím.

„No nazdar Jirko,“ povídám, „co tady děláš?“ zeptal jsem se hloupě.

„Ále,“ mávl rukou, „chodím tady po samošce už deset minut a nenašel jsem ani jednu věc, co mám koupit.“

„Poslala tě mamka?“

Jenom rezignovaně kývl hlavou, protože na stupidní otázky je zbytečné odpovídat.

„No tak já ti pomůžu,“ nabídl jsem se. „Co to má být?“

„Tak třeba zakysaná smetana. Fakt by mě zajímalo, kde ji mají,“ pravil otráveně.

„To nebude problém, ta bývá vedle jogurtů.“ Byla tam. „Co dál?“ Získával jsem respekt. Jirka si to uvědomoval a zbývající dvě položky vyklopil jedním vrzem:

„Okurky a knedlík.“

„Dobrý, to zvládneme,“ triumfoval jsem. „Okurky jsou mezi nakládanou zeleninou hned na začátku, vrať se tam. Asi bys měl vybrat ty nejlevnější, ne?“ radil jsem. „Pak se vrať a já na tebe počkám u knedlíků.“

Považoval jsem úkol za splněný a čekal jsem na Jirku s knedlíkem v ruce. Když se vrátil, okurky měl už ve vozíku. Knedlík mi opatrně vzal z ruky a k mému překvapení na něm začal hledat datum spotřeby, přesně jako moje manželka. V životě by mě to nenapadlo.

„Tady je 3.1.,“ řekl. „Musíme se podívat, jestli tam není čerstvější. Mamka by mně nadávala.“

Zavrtěl jsem obdivně hlavou a chtěl jsem navádět Jirku, že mamka stejně nemůže vědět, jaké je datum spotřeby na ostatních knedlících, takže klidně ten svůj může prohlásit za nejčerstvější. Bylo to ale zbytečné, Jirka pečlivě prohlédl ostatní zboží a pak se spokojil s 3. lednem. Jenom jsem podotknul, že do 3. ledna bude ten knedlík už stejně dávno snězenej, jak znám jeho taťku. Jirka se nenechal rušit ze svých zákaznických práv.

„Ostatní jsou 31. prosinec,“ řekl jakoby na svoji obhajobu.

„Tak jo, jdeme k pokladně,“ ukončil jsem chlapské dobrodružství.

Ve frontě u pokladny se ke mně Jirka otočil a řekl, že si doma pouštěl film na počítači, ale když ho přerušil a znovu spustil, přehrával se mu zase od začátku. A jestli nevím, co s tím.

„No, tys asi kliknul na ten čtvereček. Měl bys kliknout na ty dva obdélníčky, pak se to jenom přeruší,“ zkusil jsem uplatnit svoje útržkovité znalosti z ovládání počítače. „Tatínek ti to ukáže, určitě to zná,“ snažil jsem se ujistit Jirku. Vrhl na mě otrávený pohled.

„U nás nejlíp rozumím počítači já, strejdo,“ pravil důstojně. „Akorát mamka někdy k tomu sedne a kliká tak dlouho, až se tam něco stane. Pak tvrdí, že to s tím počítačem umí.“

„A mamka má počítač v práci? zeptal jsem se.

„Jo, má,“ řekl Jirka, „ale nějake úplně jinej. Dělají tam na tom nějaký blbosti,“ svěřoval se.

„A čím je vlastně mamka?“ ptal jsem se dál. „Co dělá za práci?“

„Ona je, myslím, účetní,“ řekl Jirka. Tím to bylo jasné. O pořádném počítači s hrami a s DVD nemohla mít ani páru.

Mezitím jsme zaplatili a šli vracet vozíky.

„Řeknu ti tajemství,“ sdělil jsem Jirkovi, neboť jsem měl v rukávu ještě jeden trumf. „Podívej se, co používám do vozíků místo desetikoruny.“

Vytáhl jsem z mechanismu na spojování vozíků kroužek na klíče o velikosti desetikoruny a Jirkovi jsem jej ukázal.

„Pasuje do všech typů košů jako pětikoruna i jako desetikoruna,“ ujistil jsem jej.

„Jé, to je senzační nápad,“ dostalo se mi ocenění od Jirky. „Zrovna včera jsem si vystřihoval takovej žeton z tvrdého papíru, ale nějak se mi nepovedl.“

Myslím, že jsem dosáhl dost laciného vítězství.




Další články tohoto autora:
Lubomír Ptáček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku