Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 3.1.2005
Svátek má Radmila




  Výběr z vydání
 >VZPOMÍNKA: Silvestr byl a kdo na to měl se veselil
 >KNIHA: Zabíjení lidí jako vědecká otázka
 >PIG BEAT: ...a zase ta Prasárna
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Na Nový rok na Řípu
 >SPOLEČNOST: Trpká zkušenost se Záchrannou službou
 >VĚDA: Zprávy, které by neměly čtenáři uniknout
 >PSÍ PŘÍHODY: Útěk před ohňostrojem
 >BAJKA: O neobyčejně chytrém pejskovi
 >SPOLEČNOST: Štěstí přeje připravenému
 >JEDNOHUBKY: Když to v Praze na člověka přijde
 >PENÍZE.CZ: Co vám neřekli o kapitálovém životním pojištění IV.
 >EVROPA: Turecko do EU? Samozřejmě?
 >MOBY DICK: Protialkoholní léčba v Českých Textárnách
 >FEJETON: Máme co dát generaci našich vnuků?
 >ÚVAHA: Cena jména

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
3.1. VZPOMÍNKA: Silvestr byl a kdo na to měl se veselil
Jan Beneš

O této noci poslední v roce přišla na mne vzpomínka dávná, leč při pohledu na dění současná zařaditelná už na mou věru do spisů jichž titul znít by mohl Nové pověsti české. Neb vše co se stalo, ať jakéhokoli vrhu nezdá se být důležité, ba ani co se děje, vlastně nestojí za řeč a stále více lidí vrhu našeho, připomíná neprávem z písemnictví jaksi vyňatého pana Humbla, geniálně zachyceného panem Neffem starším. Onen prototyp ohebnosti, jehož duchovní i mravní sféra končí u otevřeného okna z něhož vítězně a naplněn těmi nejlepšími pocity vyřvává: „My máme peníze a celá tahle ulice nám může políbit prdel.“

Pan Humbl byl prostě za vodou, jak se dnes říkává. Prošel, podoben tolika svým rodákům i z těch nejlepších kruhů, složitým vnitřním vývojem a tak mu pocit býti za vodou zajišťovala nejprve církev katolická (ještě v době hrůzovlády presidenta Masaryka, jak té době říkával politruk Adámek) k níž se přimknul neb jeho šéf byl osobou věřící, když však moci se chopila ideologie německého dělnického a národního socialismu, správně pochopil realitu a V-manem, čili donašečem Gestapa se stal a osvědčil i v prostorech vězeňských. Tuto určitou pomýlenost pak napravil ve službě myšlének komunistických, když se německý dělnický a národní socialismus neukázal hodnotou přetrvávající. Kredit vězně a utrpení v nacistickém žaláři, který s jakýmsi komunistou sdílel, posloužilo. Atd. atp. Pochopil vždy dobu pan Humbl a neváhal připojit svá svědectví o nesprávnostech a úchylkách od správného bolševického přesvědčení svého válečného spoluvězně, když se strana rozhodla vyřadit ho a to natrvalo, z procesu budování lepšího příští. Tak to sepsal pan Neff senior a tak to opravdu bylo.

Leč do Nových pověstí českých o tom všem co bylo a nebylo vůbec důležité patří i příběhy malé, až nejmenší.

Tyto silvestrovské zprávy (věříte, že pamatuji, jak se jméno Silvestr psalo jako Sylvestr?) neopomenuly informovat populaci, že jistý sbormistr světově proslulého pěveckého sboru bude ponechán v prostorách vězeňských, neb osahávání svých více než mladistvých pěvkyň se dopustil a jiných aktů pod pojem pedofile skrytých. Což přineslo mi vzpomínku na básníka, jehož za tyto zločiny sice nezavřeli, ale dostal za příznaky pedofile nafackováno, ačkoli zásadně nebyl pedofil, ale jen alkoholik a navzdory tomu dostal se do okolností, kdy na jeho tvář za příznaky pedofilního činu dopadly ty podotknuté facky. (Nemluvě o dozvucích na poli stranickém i profesním). Z nichž mu tentokrát nepomohly ani inciály J.V.S. shodné s inciálami samého Josefa Vissarionoviče, což se až do té doby počítalo za kádrové plus.

Žil byl, jistý básník jehož alkoholismu byl ukázněný, taktéž nepostrádal byrokratické způsobilosti. Členem strany komunistické též byl, neb místa šéfredaktorská byla spojena s tímto členstvím a nebyly to básně, ale šéfredaktorská židle, jež mu chléb s máslem a bytí za vodou zajišťovala. Jeho hobby i potřebou však nebyla ideologie, či nebylo to na něm znát, ale alkohol. I při tehdejší láci nápojové však zpravidla jeho finanční zdroje k uspokojování této potřeby nedostačovaly a tudíž si vypůjčoval. Byl však vzorným dlužníkem (to už u nás dnes nenajdete). Podle vlastního pečlivého záznamu svých půjček stálých i občasných, věřitelům svým peníze vypůjčeného vždy po výplatách vracel, by si ho o tři až pět dnů později zase vypůjčil. Takže to byly takové sem a tam permanentně putující stokoruny. Neb býval šéfredaktorem jistého dětského časopisu, mohli si být věřitelé každého prvého a patnáctého návratem své stovky jisti, tak jako si mohli být jisti tím, že někdy kolem desátého, či dvaadvacátého o ni budou opět požádáni..

Samozřejmě stále, díky své potřebě alkoholové inspirace, pokud jde o hotovost potřebný básník český, vítal příležitostné výdělky. A ty Svaz československých spisovatelů, člen Národní fronty Čechů a Slováků, poskytoval i „služebními cestami“. Tu na besedu se čtenáři, tu účastí kdesi. A tak jednou na básníka vybyla representace SČSS na oslavách 1. máje v Pardubicích, kdež tedy měl representovat sepjetí kultury s lidem.

Potíž byla v tom, že vlakové spojení z Masarykova (tehdy Praha-střed) nádraží nebylo nejlepší a chtěl-li básník chytit nějaký ten brzký vlak, by svůj úkol nástupem na tribunu již v časných hodinných ranních mohl splnit, musel se tam vypravit už v noci. Pohostinství tam bylo otevřeno již v dobách nesvobody někdy do 24.00 hodin, ale navazovaly na ně služby putyky U mariánského obrazu naproti v Hybernské; takže básník se stihl ožrat. Což on rád a zůstával funkční. Se svou opilostí dovedl zacházet jako profík. Musel ovšem svou míru profesionality doplňovat. Po dvou hodinách stával se neklidným a po třech už mimo společenskou funkci.

K vlaku někdy ve 04.10 ráno dostavila se i další delegovaná a tehdy mladá básnická tvář, které se podařilo staršího a zasloužilejšího kolegu naložit a do Pardubic dopravit. I mladá básnická tvář samozřejmě přijala svůj úkol representace pro těch Kč 160 + cestovné. Nezapomínejme, že láhev Mavrudu bývala za onoho času za Kč 18 a lístek na tramku stál 0.60.

Potíž nastala tehdy, když na nádraží v Pardubicích měli před šestou ráno v hospodě dosud zavřeno a životabudič básníka seniora nebylo čím doplnit.

Nicméně posléze dospěli i na tribunu, kdež před obstárlejšího poetu umístěna dosti vyvinutá pionýrka. Básník byl unaven a oči se mu klížily, sil se nedostávalo. I opřel se o dívku a kalným zrakem sledoval jásající průvod pracujících, roztrpčen však tím, že k občerstvení podávána jen minerálka. Únava proklatců ho tížila, až jak tak opřen, nechal poklesnout svou ruku a polaskal vyvinuté pionýrce prs, nejprve přes textilii a když se mu nedostalo odporu od dívky asi hlavně zmrtvělé, pud pohlavní přehlušil čivy chtivé nápitku, rozepnul jí bluzičku a částečně skryt pionýrským šátkem, činil dále laskáním na nahém mase.

Tuto idylu sepjetí kultury a lidu přerušil jakýsi major československé lidové armády, který se tam z okraje tribuny prodral a jal se básníka fackovat. Ona ta pionýrka (jak později zjištěno ze stížnosti SČSS zaslané) byla jeho dcera.

Leč básník pravil:

„Nechte mne, já jsem šéfredaktor Mateřídoušky, já vím, co takové dítě potřebuje!“

Major se s tím nespokojil a důstojný průběh májových oslav v Pardubicích byl tehdy narušen. Leč básník nebyl uvržen do žaláře, výjimečnost umělecká (po níž ad vocem toho sbormistra nedávno volal v LN Ludvík Vaculík, převážila) Avšak stranický výbor SČSS záležitost řešil a básník provedl sebekritiku. Kde mimo jiné (údajně, doneslo se mu, autor u toho nebyl) pronesl, že vše co se stalo, stalo se jen proto, že si nemohl dát ráno pivo a panáka; ta proklatá hospoda na pardubickém nádraží měla zavřeno, díky čemuž poklesla jeho schopnost rozlišovací mezi správným a nesprávným, pro komunistu a básníka. Srovnalo se to stra-nickou důtkou a sestupem z židle šéfredaktorské na židli šéfredaktoru podřízenou, neb doba si dovedla tvůrců vážit a ne jako dnes.


Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku