Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 3.1.2005
Svátek má Radmila




  Výběr z vydání
 >VZPOMÍNKA: Silvestr byl a kdo na to měl se veselil
 >KNIHA: Zabíjení lidí jako vědecká otázka
 >PIG BEAT: ...a zase ta Prasárna
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Na Nový rok na Řípu
 >SPOLEČNOST: Trpká zkušenost se Záchrannou službou
 >VĚDA: Zprávy, které by neměly čtenáři uniknout
 >PSÍ PŘÍHODY: Útěk před ohňostrojem
 >BAJKA: O neobyčejně chytrém pejskovi
 >SPOLEČNOST: Štěstí přeje připravenému
 >JEDNOHUBKY: Když to v Praze na člověka přijde
 >PENÍZE.CZ: Co vám neřekli o kapitálovém životním pojištění IV.
 >EVROPA: Turecko do EU? Samozřejmě?
 >MOBY DICK: Protialkoholní léčba v Českých Textárnách
 >FEJETON: Máme co dát generaci našich vnuků?
 >ÚVAHA: Cena jména

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Společnost  
 
3.1. SPOLEČNOST: Trpká zkušenost se Záchrannou službou
Libuše Kosinerová

Reakce na zprávu Rodina rozbila záchranářům sanitku z 2. ledna 2005.
Jakou má naše rodina zkušenost se Záchranou službou: Potřebovali jsme ji pro syna někdy koncem července 2004. Synovi je 23 let, bydlí s přítelkyní ve vlastním bytě ve Vršovicích, my rodiče jsme byli na chalupě. Je plnoletý, svéprávný, nicméně nezkušený.

V pondělí před ránem, ještě v noci, se ozval telefon. Byl to syn, jestli přijedeme do Prahy, že má přes čtyřicet horečku, zimnici, strašně ho bolí hlava, zvrací a neví co má dělat. Nemohla jsem udělat nic jiného, než mu poradit, ať si zavolá pohotovost. Protože byl před 14 dny léčen antibiotiky na údajně anginu, byl takovýto návrat nemoci hodně podezřelý. Jeli jsme okamžitě do Prahy, telefonicky konsultovali vše s jeho ošetřující lékařkou a ta jen potvrdila, ať okamžitě voláme pohotovost s vážným podezřením na encefalitidu. Udělali jsme to. Záchranka přijela docela brzy, syn sjel výtahem a námi jen podepírán došel do záchranky. Tam ho lékař vyšetřoval a rozhodoval o tom, co bude dál. A teď jsme u toho, proč dovedu pochopit, když temperamentnější a zoufalejší rodinný příslušník nemocného reaguje demolováním sanitky. Lékaři jsme stačili říci, o jakou diagnosu nejspíš půjde, a že nám paní doktorka doporučila, ať jedeme rovnou na Bulovku. Ale nereagoval, asi 5 minut s ním byl zavřený v záchrance, potom otevřel, že odjíždějí a že zavolá, kam. Doprovázet syna v sanitce jsem nesměla. Sanitka odjela a my s manželem zůstali bezmocní na ulici s pocity opravdu všelijakými.

Za nějakou dobu se syn ozval mobilem, že je na Vinohradech. Jeli jsme za ním, našli ho na ambulanci sedět na vozítku, hlavu si opíral o zeď a čekal na příjem. Nečekal sám, nakonec po zhruba 15 až 20 minutách dostal přednost. Následovalo vyšetření a rozhodnutí o převozu na Bulovku s potvrzenou pravděpodobnou diagnosou. To znamenalo další čekání na sanitku, paní doktorka nám doporučila, že rychlejší bude, když ho na Bulovku odvezeme sami. Stalo se.
Na Bulovce opět následovalo čekání na příjem, vyšetření a příjem a nám se ulevilo, že je konečně v dobrých rukou. Víc se už udělat nedalo.
Jak dlouho to celé trvalo, od doby, kdy dorazila záchranka před osmou hodinou, do doby, než se dostal na lůžko téměř ve dvanáct hodin, si můžete spočítat. Stalo se v Praze, v pracovní den.

Ano, udělali jsme chybu: Pohotovost si měl jednoznačně zavolat syn sám, už v neděli v noci s nástupem horečky. Také jsme mohli být razantnější a trvat na převozu rovnou na Bulovku (za cenu demolice sanitky?). A co bych udělala dnes ve stejné situaci: Žádnou záchranku bych nevolala a se synem jela na Bulovku přímo, tak jak mi lékařka doporučila. Tuto možnost ale všichni nemají. Od čeho tu pak ale Záchranné služby jsou?

A protože „na každém šprochu je pravdy trochu“, ptám se: o čem vlastně byla nedávná mediální kampaň s panem ředitelem Záchranné služby? Kdo je jejím zřizovatelem, komu podléhá a jakými předpisy se řídí? A je-li ustanoveno, že doprovod v sanitce za žádných okolností jet nesmí, pak je to špatně. Dříve jsem doprovázela své rodiče do nemocnice vždy a bez problémů. Odjíždí-li pacient v sanitce sám, má strach, může být dezorientovaný, může reagovat i agresí. Přitom stačí málo, obyčejný lidský přístup, slušné a neformální, přesto profesionální zacházení. To je jistě těžké, schováno za předpisy nás každé rozhodnutí zodpovědnosti zbavuje.

Konec dobrý, všechno dobré. Syn si pobyl v nemocnici asi 14 dní, byla to opravdu klíšťová encefalitida (i když žádné klíště neměl), pak měsíc rekonvalescence, teď už je v pořádku a zatím bez následků.
Do budoucna doufám, že si dokážeme pomoci bez Záchranné služby.


Další články tohoto autora:
Libuše Kosinerová

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku