Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 4.1.2005
Svátek má Diana




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Evropa a Amerika - blízké či vzdálené světy
 >MÉDIA: Ekologické pořady ČT manipulují lobbysté nátlakových skupin
 >USA: Školství ve Spojených státech
 >POLITIKA: Co je vlastně komunismus?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Dannyho parťáci 2
 >EVROPA: Nezávislá sjednocená Evropa závislá na Rusku
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Nový rok na salzburských mostech
 >PSÍ PŘÍHODY: Také Iris dovede kulhat
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Havel opět prezidentem
 >SPOLEČNOST: Vivat multikultura!
 >ZVĚROKRUH: Kozoroh
 >EVROPA: Rozhodnutí o zahájení jednání s Tureckem (1)
 >POLITIKA: Novoroční projev pana Klause
 >NÁZOR: Kdo nechápe demokracii
 >PENÍZE.CZ: Než koupíte byt nebo dům

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
4.1. Z MÉHO PODKROVÍ: Nový rok na salzburských mostech
Albert Salický

Letos (vlastně to bylo už vloni) jsem se rozhodl strávit silvestrovskou půlnoc v salzburském centru. Vypravil jsem se tam pěšky, protože autem jsem jet nechtěl, kolo má půjčené syn a trolejbusem jezdit prostě neumím. Takže jsem se navlékl do teplého prádla, do kapsy bundy strčil termosku se svařeným vínem a vyrazil. Počasí bylo již tradiční – nula a mrholení.

Vzpomínal jsem na rok 1986, když jsme so Salzburgu přistěhovali a prožívali zde první Vánoce a Silvestra. Bylo kolem -18 stupňů a vše bylo zapadlé nádherným bílým sněhem. V noci jsme šli do města, padaly obrovské vločky, mezi nimi zářily paprsky různých reflektorů, o půlnoci pak přišel ohromný ohňostroj. Bylo to nádherné a mělo to jen jedinou drobnou vadu. Byly to totiž poslední Vánoce a Nový rok, kdy byl Salzburg zasněžen. Od té doby je zde černo a mokro, rok co rok.

Letos pršelo naštěstí jen trošku, lidé byli mokří spíše uvnitř. A černo být ani nemohlo, protože celou noc probíhaly soukromé ohňostrojové orgie. Když německý kancléř Schröder a po něm i rakouští politici vyzvali občany, aby na Silvestra nekupovali rachejtle a takto ušetřený peníz věnovali obětem asijských záplav, zatrnulo mi. Především proto, že jsem si zkusil představit ty stovky a tisíce lidí, kteří si na konci roku zachraňují stav konta prodejem pyrotechniky, kteří se zásobili artiklem a teď na něm zůstanou sedět. Jen si to zkuste představit, jaké škody taková pitomá poznámka nadělá. A to u zcela ohraničené skupiny lidí. Schrödera by samozřejmě nikdy ani nenapadlo říct třeba, ať lidé posunou koupi nového auta o půl roku, a pomohou zaplaveným za ušetřené splátky! Že by to bylo tím, že se rachejtle v Německu nevyrábějí? Nebo mu už zase křivdím?

Každopádně, dav se podobnými úlety nenechal ovlivnit a nakoupil bohatě. Rakušané stejně jako Němci a Italové, kterých bylo ve městě požehnaně, a rovněž tak i neméně početní turisté asijského vzezření. Zatímco na Kapitelplatzu (tam, co stávají fiakry) jela diskotéka místního rádia a ve stáncích, zbylých po Christkindlmarktu, se prodávalo jídlo a pití jen to svištělo, na nábřeží řeky se už od jedenácti rozpoutalo peklo. Skupinky nadšenců zaujaly strategické pozice, složily na zem těžké ruksaky plné výbušnin a daly se zvolna do díla.

Kromě tradičních raket a dělbuchů se objevila řada nových vynálezů – tedy alespoň pro mě, který jsem to šílenství posledních pár let pozoroval z nedalekého vršku, už kvůli bezpečnosti dětí. Zaujaly mě především dvě věci. Jednak krabice, ze kterých po zapálení vylétaly desítky raket za sebou, což celé připomínalo slavné ruské kaťuše neboli Stalinovy varhany. Myslím, že silou se to těm kaťuším docela blížilo. Každopádně to byl nářez. Druhou nádhernou věcí byly létající talíře. Ono to svítí a prská jako raketa, ale přitom se to točí a jen pomalu stoupá. Po technické stránce primitivní, vlastně jen raketová verze těch vrtulí, co jsme vymršťovali takovou tou šňůrkou, ale na pohled nádherné. Bohužel, duševní obzor některých ohněstrůjců neumožnil pochopení faktu, že se věc musí točit ve směru respektujícím stoupání vrtule, a tak se řada těchto hraček točila zoufale na zemi, provázena výkřiky podivu, proč prý to neletí...

S blížící se půlnocí to bouchalo a prskalo už úplně všude, přestal jsem reagovat na dělbuchy pod nohama a došel k Fisch Kriegu, to je takový žlutý domeček na nábřeží u lávky Makart Steg. Na jedné straně je tam obchod s rybami, na druhé straně (což si budou turisté pamatovat jistě lépe) jsou záchodky. Kombinace vůní z obou provozů bývá okouzlující, a aby si to lidé užili, zřídil tam místní dopravní podnik zastávku trolejbusu. Tentokrát tam ale tradiční zápachy neměly šanci, protože skupina extremistů proměnila okolí zmíněného domečku v živý obraz bombardování Drážďan. To bylo samo o sobě zajímavé, posadil jsem se tedy na lavičku u zastávky, popíjel svařák a sledoval vše, dokud jsem měl co dýchat. Pak jsem spolu s ostatními musel hodně rychle pryč, protože několik krabic kaťuší za sebou zakrylo ulici dýmovou clonou. Šel jsem na most, tam to foukalo a tak byl přísun kyslíku zajištěn.

Úžasné na všem bylo, že celé to veselí sledovala z bezprostřední blízkosti skupina policistů, kteří se sice pozorně dívali, ale neřekli ani slovo. Dělbuchy lítaly mezi těsně namačkanými lidmi, rakety měnily nečekaně směr a občas spadly ještě hořící na zem, ale ani policie, ani uniformovaní saniťáci Červeného kříže se nedali vyvést z klidu. Hasiči stáli opodál a tvářili se vážně jako vždy, ale ani oni neměli snahu lidem kazit legraci.

S blížící se půlnocí přibylo raket všude okolo, hluk se proměnil v jednolitou stěnu a když začaly bít zvony, nikdo je neslyšel. Spustil se ohňostroj oficiální a amatéři mu zdatně konkurovali. Byl to nádherný chaos. Dav vyrukoval s lahvemi, připilo se a měli jsme Nový rok. Stál jsem uprostřed mostu, fičel ledový vítr, takže jsem si s několika dobráky přiťukl svým svařákem a chystal se jít někam do závětří. Jenže ouha, na mostech byla taková zácpa, že jsem tam ještě dobrých dvacet minut mrznul, než se mi podařilo dojít na konec a mezi domy.

To už dav prořídl a jeho zmizení odhalilo stav silnice. Ta byla pokrytá kombinovanou vrstvou střepů skla a odpadků pyrotechniky, stejně tak vypadaly oba mosty. Sotva však lidé poodešli, vynořila se za hasičskými vozy zaparkovaná armáda zametacích a vysávacích vozů a pustila se do úklidu. Vše probíhalo v naprostém klidu, bez jakýchkoliv komentářů, nikdo nic neříkal, prostě lidé odešli a uklízeči to po nich uklidili.

Vracel jsem se domů mírně nahluchlý, ale spokojený, dopil jsem cestou svařák a přemýšlel nad nelogičností cest, kterými dnešní společnost chrání své občany. Ty rakety opravdu občas létaly mezi lidi, bouchaly v davu a policie s úsměvem přihlížela. Byl jsem jim za to vděčný. Ach, kéž by se takhle usmívali, až mě zase chytí s radarem na silnici...

Salzburg, leden 2005




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku