Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 4.1.2005
Svátek má Diana




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Evropa a Amerika - blízké či vzdálené světy
 >MÉDIA: Ekologické pořady ČT manipulují lobbysté nátlakových skupin
 >USA: Školství ve Spojených státech
 >POLITIKA: Co je vlastně komunismus?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Do kina - Dannyho parťáci 2
 >EVROPA: Nezávislá sjednocená Evropa závislá na Rusku
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Nový rok na salzburských mostech
 >PSÍ PŘÍHODY: Také Iris dovede kulhat
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Havel opět prezidentem
 >SPOLEČNOST: Vivat multikultura!
 >ZVĚROKRUH: Kozoroh
 >EVROPA: Rozhodnutí o zahájení jednání s Tureckem (1)
 >POLITIKA: Novoroční projev pana Klause
 >NÁZOR: Kdo nechápe demokracii
 >PENÍZE.CZ: Než koupíte byt nebo dům

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kronika dne  
 
4.1. Polemika dle Kojzara
(eff)

Kojzar je v komunistické publicistice asi to, co bylo jméno Moravec v publicistice nacistické. Rozdíl je v tom, že se Moravec po krachu nacistické okupace zastřelil, jinak by ho pověsili, kdežto Kojzar dál píše do Haló novin. Včera se opřel do mne, do mého komentáře v Lidových novinách z 13. prosince. Psal jsem tam, že to minimální, co mohou komunisté udělat pro získání důvěry a politického mandátu coby strany, kterou lze snad brát vážně, je zřeknutí se názvu, který je "s nezměrným utrpením, s násilím, zločiny a lhaním, k němuž těžko najdeme v dějinách obdoby". Tento citát cituje i soudruh Kojzar ve svém komentáři.
Mele v něm páté přes deváté, neopomněl jeden argument, který slýcháme od soudruhů od listopadu 1989. Vždyť ti katolíci pálili čarodějnice a upálili nám Jana Husa a upálili Johanku z Arcu!

I zde ale je zásadní rozdíl.
Katolická církev přestala být v našem kulturním prostoru přímá politická síla. Stalo se tak po dlouhodobém politickém zápasu, jehož vyvrcholením byla důsledná odluka státu od církve. Katolická církev může ovlivňovat politické dění prostřednictvím politických stran křesťanského zaměření, avšak přímý vliv na chod státu nemá, a ten vliv upadal už od dob osvícenských v osmnáctém století a v průběhu devatenáctého století, až se zhroutil docela po první světové válce. Shrnuto - jako politická síla katolická církev nehraje roli.
Navíc, katolická církev i církve protestantské (které pálily čarodějnice stejně náruživě, jako papeženci) se zabývala i něčím jiným, než mučením a upalováním. Uchovala dědictví antické civilizace - a s ní i zárodky demokracie - skrz epochu barbarství, která nastala po zhroucení Říše římské. Její kulturní a civilizační vliv musí uznat i její odpůrce, je-li aspoň elementárně soudný. Podívejme se na civilizační a kulturní rozdíly a jasně vidíme oblast protestantismu, oblast katolicismu, oblast pravoslaví a oblast islámu. Katolické církvi můžeme z minulosti mnohé vyčítat, avšak v celkové bilanci zásluhy zásadně převyšují nad zápory, ba zločiny.

Bilance komunistů je zcela jiná. Politicky aspirují znovu na zničení demokracie (nazývají ji "kapitalismem", aby se nedostali do otevřeného konfliktu se zákonem), vyhrožují, že "nás přejde smích" a chystají "mimořádná opatření" po "přechodnou dobu" - která, jak se dá předpokládat, bude dočasná, přičemž, jak známo, v komunistické fyzice je jednotka dočasnosti jeden furt. A bilance jejich civilizačního přínosu je absolutně záporná. Desítky miliónů mrtvých, hladomory, úpadek, kulturní polopoušť, mnohdy absolutní poušť, to jsou výsledky komunistického panování, které by se mělo obnovit, pokud se mají naplnit sny soudruha Kojzara. Ten se odvolává na padesátá léta. Ale komunismus, to nebyla jen padesátá léta. Až do konce roku 1989 trvala absolutní vláda strany, která měla každého občana (členy strany nevyjímaje) jako rukojmí, uplatňovala na nich princip kolektivní a zástupné viny, zasahovala i do těch nejintimnějších cípů soukromí. Je směšné a trapné občanům vyčítat, že je "trpně snášeli". Všichni bez rozdílu žili v jednom koncentráku, a rafinované metody útlaku fungovaly do posledního dne komunistického panství. Že se s nimi demokratická společnost nedokázala vypořádat, za to vděčíme především tomu faktu, že mnozí z jejich odpůrců ze sedmdesátých a osmdesátých let byli jejich zapálenými stoupenci v padesátých a šedesátých létech a museli by si utnout i vlastní paži, kdyby měli hydře seknout po hlavě. Takže požadavek po patnácti letech, kdy někteří komunističtí předáci hovoří o "modernizaci" strany, aby se zřekli prokletého názvu, stejně jako žádný nácek si netroufne založit nacistickou nebo fašistickou stranu, to je požadavek zcela legitimní.

Aston




Další články tohoto autora:
(eff)

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku