Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 12.1.2005
Svátek má Pravoslav




  Výběr z vydání
 >ZDRAVÍ: Naši sociální socani
 >EVROPA: Jeden Astonův dluh
 >ARCHITEKTURA: Osudy architekta s mnoha domy a jednou fotkou
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Copak se počasí pomátlo?
 >GLOSA: Recept na nezaměstnanost
 >POLITIKA: K volebnímu systému v ČR
 >PSÍ PŘÍHODY: Iris objevila bonanzu
 >CHTIPy: O počítačích
 >SPOLEČNOST: Státem řízený výprodej
 >HISTORIE: Jan Hus
 >SPOLEČNOST: Praha patří Ještírkům
 >PENÍZE.CZ: Životní pojištění: jak spočítat efektivní úrok
 >BRAZÍLIE 1: Úvodní nahlédnutí
 >EVROPA: Francie kupuje Evropu
 >MÉDIA: Mediální tsunami aneb Tragédie proměněná v kýč

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
12.1. ZDRAVÍ: Naši sociální socani
Jan Beneš

Ano, jsou takové už vcelku dlouho obecně uznávané zásady, ku kterým se dokonce hlásí nejen osoby, ale i hnutí a politické strany neoznačující samy sebe za sociální. Případně socialistické. Podědili jsme je už z časů klanových a praktikovaly se, tu úspěšněji, tu neúspěšněji, už veškerou známou historii naší civilisace, což je mimochodem slovo poděděné po starých Římanech a spojované s občanstvím. Respektive zobčanštěním, co opakem barbarství.

Staré a známé věci. Například, že silní se starají o slabé a chrání je, chytří nejen o hloupé, ale i o ty úplně blbé a zejména pak ti zdraví o nemocné a choré.

V poslední době se právě v té naší civilisaci ještě skoro všude zavedlo, že pilní taktéž musí starat a pečovat o líné, ale to je mimo subjekt těchto řádků.

Právo na zdraví jest zdůrazňováno i v dokumentech ústavních a insertovat bezplatnou(?) zdravotní péči tvořilo a tvoří část propagandistické masáže určitých partají, zejména v době předvolební. Ačkoli obecná zásada je spíše ta americká; totiž že žádný oběd nikdy není zadarmo. Zadarmo nikdy a nikde není ani žádná zdravotní péče. Zadarmo se jí nejvýše dostává těm, kdož na ni nemají, či se na starost o ni docela obyčejně vyflákli. A to i ve světě nelítostného kapitalismu. Veřejná nemocnice třeba v Chicagu, lišila se od té soukromé nejvýše tím, že pacienti nebyli v jednolůžkových pokojích a neměli tam barevné, ale pouze černobílé TV přijímače. Před 30 lety, dnes už to nevím. Péče zdravotní byla pokud jde o ta zařízení v obou rozhodně shodná.

Mezi těmi všeobjímajícími pravdami pak taktéž odjakživa platí, že lépe než dle rétoriky té které strany, item vlády, lze její zámysly spíše uhodnout, identifikovat a pojmenovat ze zásad její politiky daňové.

Nuže, na tomto poli útisku berního, nás naši socani i socánci věru nenechávají příliš pochybovat, ale od právě zahájeného roku 2005 nám doplnili míru své myšlenkovosti, jakož i cítění sociálního, názorně předvedli ad vocem svrchu uvedené zásady odpovědnosti těch zdravých za choré a nemocné. Za určité léky nutno nynčko platit.

Nikdo si nezavinil cukrovku, není to choroba k níž by diabetik přišel vinou svého hazardu se zdravím. Což si uvědomují i zdravotní pojišťovny nelítostného světa kapitalismu o socialismus nikdy neusilující a slovem sociální se neohánějící. Ani pokud jde o úsloví směřování k sociálním státu, jež plus slovo modernímu, zdomácnělo ve vokabuláři používaném našimi socdemáky. Takže tyto nelítostné kapitalistické a na pouhý zisk orientované pojišťovny mají nastaven svůj systém tak, aby ti šťastní a zdraví financovali pomoc těm chorým, znovu uveďme diabetiky, neb třeba bez insulinu jim nezbývá než zemřít.

Ne tak naše demokracie, sebe sama nazývající sociální. Úprava financování léků od 1. ledna 2005, vpravené do naší momentální formy sociálně demokratické formy civilizační, zcela nelítostně praví a to nejenom u diabetiků (ti použiti co kabinetní ukázka).

Zaplať nebo zemři!

Takže tak na tom jsme, tak na tom jsou zejména ti choří. Pokud se, a to vždy a bez výjimky vlastním přičiněním, stanete závislým na drogách, náš sociální stát vám bude financovat - a to i opakovaně - vaši léčbu. Pokud vám zcela bez vlastního přičinění osud přiřkl diabetes, neračte s tím sociálně demokratickou státní kasu zdravotnickou příliš obtěžovat. A tak na tom budeme. Tato vláda je vládou srábků, na které stačí zadupat a couvnou. Neb nemá žádných zásad, ustupuje se jí snadno. Víme jak ukázkově to jde třeba železničářům. Jenže kdo zadupe za diabetiky a jiné choré?




Další články tohoto autora:
Jan Beneš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku