Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 11.1.2005
Svátek má Bohdana




  Výběr z vydání
 >BRAZÍLIE 1: Úvodní nahlédnutí
 >EVROPA: Francie kupuje Evropu
 >MÉDIA: Mediální tsunami aneb Tragédie proměněná v kýč
 >GLOSA: Právo na zboží?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Čajové moře
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Poezie, ňadra, Turecko a EU
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: A hrdý jsem...
 >SPOLEČNOST: Konzumní kodex - pořádek i do povánočních slev
 >PSÍ PŘÍHODY: Je Bartík v ohrožení?
 >SPOLEČNOST: Vojandy
 >POLITIKA: Kdo v komunistické zemi vládl a rád by vládl dál
 >SPOLEČNOST: Výprodej v Carrefouru
 >JEDNOHUBKY: Jednohubka s lososem
 >PENÍZE.CZ: Co vám neřekli o kapitálovém životním pojištění V.
 >ÚVAHA: Svatba na operačním sále

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
11.1. POLITIKA: Kdo v komunistické zemi vládl a rád by vládl dál
Stanislav Reiniš

Socialistická či proletářská revoluce v marxistickém smyslu znamená, že všechny výrobní prostředky jsou vyvlastněny a stávají se tak majetkem dělnické třídy, nebo, lépe řečeno, marxisticko - leninského státu. Není však možné, aby každý proletář rozhodoval o všem svém majetku. Nebo alespoň, je to nepraktické. Ani v mnohem jednodušších podmínkách kapitalismu, kde akcionáři vlastní jen jednu společnost, rozhodují o svém majetku jen jednou do roka na schůzi. Jinak se o podnik stará manažer. Dokonce ani členové Strany, předvoje proletariátu, nemohou o všem rozhodovat. Proto musí dělnický stát vybudovat nejen systém manažerů podniků, ale obrovitý státní aparát, který socialistické hospodářství řídí. To prakticky znamená, že správní aparát v podmínkách znárodnění skoro všeho, co je na jeho území, musí dělat nesmírné množství rozhodnutí o tom všem. Ve srovnání s demokratickým státem má takový stát mnohem víc moci a mnohem víc funkcí než stát kapitalistický. Takové množství funkcí stát nikdy předtím v rukou neměl, aspoň ne tak absolutně. Dělník, nebo všeobecně občan, se v nich naprosto nemůže vyznat, natož aby státní aparát kontroloval. Stát pod vedením Strany se stává výhradním zaměstnavatelem, monopolním výrobcem a distributorem všeho zboží, monopolistickým schvalovatelem a dodavatelem informací, nejvyšším policistou i kádrovákem, nejvyšším učitelem a lékařem. Stát se stává jediným soudcem, bachařem a domácím pánem. To je víc, než si mohl dovolit ten nejmonopolističtější kapitalista. Stát se prostě stává kapitalistou, který ukradl vše, i slunce nad hlavou.

Tyto role státu samozřejmě vyžadují vybudování monstrosního systému byrokracie. Tato byrokracie, kterou měl někdo sociologicky prozkoumat, dokud ještě byla u moci, byla samozřejmě vysoce konservativní, jako je každá byrokracie. Tak jako loňské zahnívající listí, prorostlé podhoubím vzájemných vztahů, tento systém pokrýval a dusil vše, co by se chtělo hýbat, růst a přinášet užitek. Byrokracie tvoří, vykládá a zneužívá zákony ve svůj prospěch. Kde jsou zákony na překážku jejím cílům, ignorují a překroutí je. Marxistická ideologie jednou slouží a pak se použije, podruhé se tak moc nehodí a obchází se. Byrokracie roste podle Parkinsonových zákonů a stává se majitelem státu a jeho hlavní řídící silou.

Již T.G.Masaryk si toho povšiml v článcích, vydaných v roce 1íěé. říká, a bylo to tři roky po ruské revoluci:

"Sovětské Rusko, provádějíc nacionalizaci, to jest postátnění, stalo se jedním velkým úřadem. Celá bolševická strana je už úřadem. Podle oficiální statistiky, uvedené na posledním sjezdě, bylo 604,000 členů komunistické strany. Z těchto komunistů je už jenom 70.000, to jest jedenáct procent, činno jako dělníci. Tedy už 89 procent komunistů - straníků je v úřadech. . . . . . V Moskvě je dnes jenom 100.000 dělníků, ale zato 230.000 sovětských úředníků. Není tedy divu, že se v Rusku bolševictví ztotožňuje s byrokratismem, a že se armáda úředníků zove novou bolševickou byrokracií. Bolševictví se vnitřním vývojem stává militaristickým, byrokratickým a buržoasním."

Byrokracii si můžeme definovat jako třídu, která za socialismu kolektivně vlastní nejen všechny výrobní prostředky, ale i vše ostatní na území státu. To se děje naprosto zákonitě a v souladu s tím, co nám Komunistický manifest předpověděl a poradil. Produktem činnosti takovéto absolutní moci byli pak hlavně její hlavní představitelé, Miloš Jakeš jako nejvýraznější z nich a pod ním mnozí jiní. U nich už vůbec nezáleželo na tom, jací byli vůdci, jak byli inteligentní, jak dovedli strhnout lidi, jak rozhodovali.

Je možné i jiné řešení než toto? Tento systém má totiž svoje vlastní mechanismy a zákonitosti vývoje, vnitřní předpoklady existence, předpisy a zákony, bez nichž nemůže fungovat. Je tedy nejisté, zda je vůbec možné vybudovat systém, kde by stát měl veškerou hospodářskou moc, kde by vlastnil výrobní prostředky a nedovoloval by nikomu jinému, aby je vlastnil a přitom by dával lidem možnost seberealizace, svobodné volby a rozhodování.

Monopolní struktura ekonomické moci znamená, že strana, která vládne, musí už vládnout navždy. Již nikdy se moci nemůže vzdát. To by vůbec nešlo. Dovedete si představit monopol, kde by se každé čtyři roky měnili všichni manažeři podle toho, jak by dopadly volby? Monopol socialistické moci se musí řídit stejnými pravidly, jakými se řídí velké monopoly. Monopoly se neřídí demokratickým procesem. Všechno, co se dělo v komunistických zemích, je tedy logickým důsledkem struktury vlastnictví a spojením politické moci s mocí ekonomickou. Jinak se nemohl vývoj ubírat. Každá sebemenší známka demokratizace narušovala stabilitu socialistického státu a byla, je a vždy bude protisocialistická.




Další články tohoto autora:
Stanislav Reiniš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku