Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 13.1.2005
Svátek má Edita




  Výběr z vydání
 >BRAZÍLIE 2: Další plusy a minusy v Riu
 >PRÁVO: Absurdistánské Mlýny také melou
 >EVROPA: Hrozí nám nepřijetím Evropské ústavy vyloučení z EU?
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Tři zapomenuté filmy mého dětství
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Loučení se starým diářem
 >SVĚT: V kaňonech Utahu (6)
 >POLITIKA: Vykořisťování člověka člověkem či naopak?
 >PSÍ PŘÍHODY: Výsledek bohatého dne
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Tak už i Antonín Sova...
 >EVROPA: Federace, suverenita a několik mýtů
 >NÁZOR: Lidsky důstojné a efektivně fungující zdravotnictví...
 >VÝSTAVA: 52 výtvarníků 8 dobrých let galerie ArtForum
 >EVROPA: Je vrahem zahradník nebo Zahradil?
 >EKONOMIKA: Americká výsledková sezóna začíná
 >PENÍZE.CZ: Podnikatelé, děti, daně a rok 2005

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
13.1. POLITIKA: Vykořisťování člověka člověkem či naopak?
Stanislav Reiniš

Socialismus jako společenský systém tedy vede ke koncentraci moci v rukou státu a nakonec k absolutní moci malé skupiny lidí na vrcholu byrokratické hierarchie. Ti se pak ve skutečnosti stávají majiteli země, plné nesvéprávných nevolníků. Vyplývá to logicky z teorie socialismu. Jiné cesty patrně není. Minulý vývoj ve všech komunistických zemích to potvrdil.

To vše bylo také známo už v Marxově době. Už revolucionář Bakunin za to Marxe, Engelse, Lassalla a ostatní soudruhy kritizoval. V knize "Státnost a anarchie" napsal Bakunin o socialistické vládnoucí elitě toto:

Avšak, marxisté tvrdí, že tato (vládnoucí) menšina se bude skládat z dělníků. Ano, bezpochyby - z bývalých dělníků, kteří, jakmile se stanou vládci nebo representanty lidu, přestanou být dělníky a budou se dívat na pracující masy z výšky státní autority, takže nebudou representovat lid, ale pouze sami sebe a svůj požadavek vlády nad druhými. Kdokoli o tom pochybuje, neví nic o lidské povaze . . . Pojmy "vědecký socialista" a "vědecký socialismus", které stále vidíme v dílech a proslovech lassallistů a marxistů, dostatečně dokazují, že tzv. lidový stát nebude ničím než despotismem nad masami, vykonávaným novou a velmi malou aristokracií pravých nebo podvodných "vědců". Neučený lid bude úplně vyjmut z povinnosti vládnout a bude nucen stát se stádem, kterému se vládne. Výborný způsob osvobození . . . Oni (marxisté) tvrdí, že jenom diktatura, samozřejmě jejich vlastní, může přinést lidem svobodu: my odpovídáme, že diktatura nemá žádný jiný cíl než učinit sebe sama věčnou a nemůže způsobit nic jiného než otroctví.

Bakunin tedy již dávno předpověděl, co se v socialismu bude dít. Úvahy o "vědeckém řízení společnosti" a o "řízení společnosti stranou" byly ve stranickém tisku minulých desetiletí více než četné. Přiznejme si, že Bakuninovo anarchistické řešení této situace bylo také absurdní, ale budoucnost marxismu předpověděl správně.

Tento psychologický faktor přeměny dělníka v diktátora je ovšem podmíněn i ekonomickou nutností stát se diktátorem, protože jinak než diktátem se centralizovaně vlastněná výroba nedá řídit.

Vzrůst moci a stabilizace jejího držení v socialistickém státě má samozřejmě i následky v myšlení lidí, "mas" pracujících. Před převzetím moci tomu marxisté říkali odcizení. Teorie odcizení za kapitalismu je jedním ze základních kamenů filosofické struktury marxismu. Marx napsal již ve Filosoficko - ekonomických rukopisech, tedy před vydáním Komunistického manifestu, že za kapitalismu je práce "odcizena" dělníkovi a stává se majetkem kapitalisty. Toto odcizení je zdrojem revolučního rozhořčení a příčinou revolučního boje proletariátu.

Marx popsal celkem čtyři charakteristiky odcizení. První z nich je vztah dělníka k produktu jeho práce, který mu nepatří. Druhý rys odcizení je donucovací systém, který způsobuje, že v kapitalismu si člověk nevybírá práci svobodně, ale je mu vnucena. Třetí rys odcizení se týká základní charakteristiky lidského života, kterou je podle Marxe práce jako "svobodná vědomá aktivita". Místo této svobodné aktivity je v kapitalismu práce pouze prostředkem k tomu, aby dělník dostal mzdu a tím prostředky k životu. Čtvrtým rysem odcizení v kapitalismu je odcizení člověka od člověka a zničení lidských vztahů ve společenském životě. Tyto mezilidské vztahy nejsou založeny na skutečné lidské hodnotě člověka, ale na jeho společenském statutu a na jeho postavení. Tento rys odcizení se projevuje také byrokratizací společnosti.

Marx tvrdil, že za socialismu toto odcizení zmizí, člověk bude svoboden, bude pracovat s chutí a bude využívat všech svých schopností. Již v roce 1844 naházel Marx na kapitalismus to nejhorší, co mohl, právě v souvislosti s odcizením. Napsal tehdy:

"Docházíme k závěru, že člověk (dělník) se cítí svobodně činný pouze ve svých zvířecích funkcích - v jídle, pití a plození, nebo nejvýše ve svém obydlí a ve zdobení sebe sama - zatímco ve svých lidských funkcích je redukován ve zvíře. Zvíře se stává člověkem a člověk se stává zvířetem."

Zamyslíme-li se nad socialistickým státem a nad jeho vztahem k člověku, vidíme, že toto kapitalistické odcizení v socialismu nezmizelo. Naopak, bylo vystupňováno k absurditě. Odcizení kapitalistické se hladce změnilo v odcizení socialistické. Nebylo to ani jinak možné v sociálně ekonomických podmínkách státního monopolního vlastnictví výrobních prostředků. Ve skutečnosti vám v Praze na ulici nikdo v té době neřekl "Jsem odcizen". Řekl to jinak, lapidárněji, výstižněji a použil mnohem bohatšího, jadrného a nepříliš salonního slovníku. Podstata pocitu byla však stejná. Byl to pocit člověka, který nemůže rozhodovat o sobě, o svém životě, o výsledcích své práce.

Podívejme se, jak se čtyři základní rysy odcizení v Marxově pojetí projevily v socialistickém státě.

Člověku, za prvé, nepatří produkt jeho práce. Člověk dělá "pro ně", dře se "na ně". Přitom se naprosto nepodílí na rozdělování produktu své práce. Tento stav podrobně rozebrali dva polští ekonomové, Jacek Kuroň a Karol Modzelewski. V "Otevřeném dopise straně", který napsali v roce 1962 a který jim samozřejmě přinesl řetěz ústrků, podali ekonomický obraz polské společnosti za socialismu. Při analýze poměrů v socialistickém státě použili stejné metody, jaké kdysi použil Marx při analýze raného kapitalismu. Z jejich podrobného rozboru vyplývá, že dělník v polském průmyslu vytvořil za rok hodnotu zboží v ceně 71.000 tehdejších zlotých. Z toho obdržel průměrně 22.000 zlotých ve formě mzdy. Jinými slovy, ve třetině pracovní doby produkoval svoje životní skoro minimum a během dvou třetin pracovní doby vytvářel to, čemu Marx říkal nadhodnota. Tato nadhodnota byla použita zčásti na investice v průmyslu, o kterých dělník nemohl rozhodovat. Tento průmysl ve skutečných poměrech socialistického státu dělníkovi samozřejmě nepatřil, což znamená, že jím nemohl volně disponovat.

Nadhodnota se dále používala na aparát útlaku - armádu, politickou tajnou policii, soudy, vězení. Produkty dělníkovy práce byly tedy odcizeny, použity proti němu. část nadhodnoty byla použita na systém informace, propagandy, kultury a vědy, které však také nesloužily jemu. On nemohl jejich obsah ovlivnit. Naopak, vládnoucí aparát informace zkresloval, používal je pro své cíle a proti zájmům dělníka. Kuroň a Modzelewski tedy podali důkaz toho, že za socialismu docházelo k odcizení dělníkovy práce.

Druhým rysem odcizení podle Marxe je, že člověk si svou práci nevybírá svobodně, ale je mu vnucena. Dokazuje to socialistický donucovací systém pracovního zákonodárství a rozdělování pracovníků do oborů donucováním. Těm, kteří se bránili a chtěli změnit pracoviště, se kladly do cesty byrokratické překážky. V socialistickém systému často dominovala práce vězňů, vězňové stavěli kanály a města na Sibiři, vyráběli auta, pracovali ve výzkumných ústavech. Když bylo málo vězňů pro uranové doly, tajná policie a soudy je dodaly. Děti byly přijímány na studie, na řemeslo nebo na nekvalifikovanou práci podle zásluh rodičů a všelijakých jiných podivných kritérií, často úplatků, které neměly nic společného s přáním dítěte nebo s jeho nadáním. Role odborů, které měly bránit zájmy dělníků, byla neslavná. To vše zřetelně ukazuje existenci tohoto rysu odcizení v socialismu. Ve srovnání s kapitalismem je také tento rys v systému absolutní socialistické moci znásoben a vystupňován.

Třetím rysem odcizení podle Marxe je to, že práce je pouze prostředkem k získání mzdy, ne svobodnou vědomou aktivitou, jak by měla být. Ani zde nemusím čtenáře, který v socialismu žil, přesvědčovat příliš o tom, že právě v socialistickém zřízení tento rys odcizení byl přítomen v míře nebývalé. Projevy vedoucích byrokratů, tedy ve skutečnosti majitelů státu, v tisku a ostatních médiích přinášely denně příklady "maloburžoasních přežitků v myšlení lidí". To nebyly maloburžoasní přežitky, to byl čistý nefalšovaný produkt socialismu. Socialismus tyto "přežitky" každodenně plodil od začátku až do konce své existence.

Zpívalo se: Ta práce matka pokroku . . . Ano, ale jaká to byla práce za socialismu? Jak mohli komunisté osvobodit člověka tím, že mu zakazovali svobodně vyrábět a tvořit a omezili jej tisíci podmínkami, předpisy, překážkami a stranickými příkazy? Toto je základní nedorozumění, kterého komunisté využívali a využívají dodnes. Hovoří o právu na práci, ale myslí tím právo na zaměstnání, na práci nesvobodnou, odcizenou, práci pro socialistický stát, zaměstnanecký poměr od šesti do dvou. Toto právo nebylo právem; bylo spíše tvrdě a nesmlouvavě vynucovanou povinností. Práce matka pokroku je něco zcela jiného, a právo na svobodnou práci samozřejmě v demokratickém systému nezmizelo. O svobodné tvořivé práci hovořil často T.G. Masaryk a považoval ji za hlavní faktor, který může vést k vytvoření úspěšné moderní produktivní společnosti.

V srpnu 1980 uveřejnili Dalibor Holda a Zdena Čermáková v Sociologickém časopise ČSAV studii o výzkumu tzv. hodnotových orientací. Zkoumali, čeho si v životě nejvíc vážili mladí i staří občané socialistického státu. Autoři sestavili žebříček hodnot z odpovědí na otázku, co dotázaní považují za nejdůležitější ve svém osobním životě a budoucnosti. Tisíce studentů, mladých lidí z Prahy i starších lidí z českých Budějovic odpovídali na to, čeho by chtěli v životě dosáhnout. Na nejvyšším místě bylo, že nejvíc ze všeho chtějí mít dobrého životního partnera, dobré zdraví, dobrou práci, atd. atd. Dobrou prací samozřejmě byla míněna práce v Masarykově smyslu a ne ve smyslu Marxe - Engelse - Lenina - Stalina. Na posledních třech místech v žebříčku hodnot bylo být informován o tom, co se děje v naší společnosti, být činný ve společenských organizacích a na úplně posledním místě - být činný politicky.

Podobnou statistiku připravila PhDr Emília Malá, CSc. pro bratislavskou Pravdu dne 17. ledna 1981. Na otázku, co dělají nejraději ve svém volném čase, odpovědělo tisíce lidí, že nejraději se věnují technické činnosti, kulturní a rekreační činnosti, mnohem méně už aktivnímu sportu. Společenská činnost, tedy politika a masové organizace, pracující pod vedením strany a vlády, byla zase až na konci žebříčku. Tyto statistiky jasně ukazují to, co člověk chce, svobodnou práci, a to, co nechce, masové organizace a politiku. Tak vypadá odcizení občana od socialistického státu.

Člověk rád a vědomě vytváří hodnoty nad své bezprostřední potřeby. To je svobodná práce, k níž potřebuje být svoboden, tj. nezávislý na rozkazech někoho jiného. Vezměme mu tuto aktivitu a svěřme jej gigantickému soukolí všemocného státu, omezme tuto aktivitu na činy užitečné tomuto státu - a zbavíme člověka smysluplné osvobozené práce, zbytku jeho lidství, odcizíme jej ještě víc. To je další neřešitelný rozpor všech druhů socialismu.

Je zajímavé, jak se polooficiální a neoficiální česká literatura doby socialismu k tomuto rysu odcizení znovu a znovu vrací. Vzpomeňme si na literaturu, která původně vycházela v zahraničí a v posledních letech se objevila i doma. Vzpomeňme na Hochmanovu knihu Jelení brod, tento malý svět lidí, kteří unikli všeobecné pohromě, Klánského Vyhnanství, Filipovu Cestu ke hřbitovu. To vše jsou příběhy lidí, kteří se pokusili socialistickému odcizení uniknout. Jiní aspoň na staré časy seberealizace vzpomínají. Hrabalova trilogie "Postřižiny", "Obsluhoval jsem anglického krále" a "Městečko, ve kterém se zastavil čas" je plná nostalgie po době, kdy lidé ještě mohli svobodně dělat věci jen proto, že byly krásné, kdy okrašlovací spolky soutěžily o nejkrásnější okno v městečku, kdy chodili lidé do Sokola, protože je to bavilo a ne kvůli posudku . . . Bohužel, ". . . vytratil se čas dopoledních, nedělních a každovečerních kors . . . v městečku už nikdo nedal dohromady symfonický orchestr ani zpěvácký spolek. Odešel čas zpívání při truhlářské práci a sladování . . ."

Odpovědí na socialistické odcizení jsou i nesčetné chaty, chalupy a domečky, které vidíte, když procházíte českou krajinou. Jsou stavěné a mnohdy udržované pečlivě a s láskou. Je na nich vidět, jak si lidé vážili úniku od nechutné, odpuzující reality nedobrovolných pracovních poměrů v systému, ve kterém byli nuceni žít.

A konečně čtvrtý rys odcizení je zničení mezilidských vztahů. V socialismu jsou si lidé navzájem soudruhy. Člověk člověku soudruhem. Normální lidské vztahy nemohly existovat tam, kde lidé nemohli mluvit tak, jak by chtěli mluvit, protože se o každém slovu člověka, o každé jeho myšlence mohl dovědět fízl. Nadšeně se jásalo nebo protestovalo, když to dráb nařídil. V socialismu si mnoho věcí neudrželo svůj lidský obsah. Zbyla jen prázdná forma, která se musela dodržovat. Stát si s člověkem mohl udělat, co se mu zlíbilo. Také to udělal, kdykoliv to uznal za vhodné. Z toho vyplynul strach. Strach byl všude. Život socialistického odcizeného člověka doprovází od narození do smrti strach. I kdyby se býval socialismus co nejšíř zhumanizoval v rámci možností daných mu zábranami marxistické filozofie, závislost jedince na moci a jeho strach musel vždy vyústit do pocitu a stavu odcizení.

Cesta z tohoto dilematu je jen jedna: nechat lidi, aby mohli být nezávislými výrobci a tvůrci, aby se mohli organizovat nezávisle na státní moci, z vnitřní potřeby, nikoli na povel, a aby tak mohli své lidské potřeby realizovat. To ale socialistické zřízení nechtělo.

Ještě jedna věc mě napadla, když jsem četl citát Karla Marxe o tom, že odcizení znamená, že člověk se cítí svobodně činný pouze ve svých zvířecích funkcích. Vzpomněl jsem si na svazky Páralovy ústecké epopeje, na Soukromou vichřici, na Milence a vrahy i na ty ostatní. Lidé tam jednají přesně podle tohoto Marxova citátu. Páral tam ukazuje hrůzný obraz "hedonického" socialistického člověka, degradovaného a dehumanizovaného. V té době byl Páral zlým a nelítostným Balzacem socialismu. Jeho lidé jsou takoví, protože je socialismus takovými udělal. Není divu, že současná Páralova tvorba na podobná témata působí vyčichle a bezbarvě jako mnohokrát převařený čaj. Doba už je, zaplať pámbu, jiná.

Odcizení existuje i v kapitalismu a bude pro mnoho lidí existovat v každém komplikovaném sociálním systému. Ne každá práce je natolik zajímavá, aby ji člověk dělal dobrovolně a s chutí. Cesta z tohoto stavu je možná jen tak, že věda a technika pokročí natolik, že se stále méně a méně lidí bude muset zabývat nudnými, únavnými, vysilujícími, opakujícími se výkony. Pak bude moci mít společnost dost prostředků na to, aby se více lidí mohlo zabývat tvůrčí neodcizenou prací. To není žádná utopie. Podívejme se jen, co udělaly samočinné počítače v práci účetních. Dnes už nikdo nesčítá sloupce číslic do úmoru. Tato cesta k tvůrčí práci nikdy nebude cestou zákazů a zamezování tvůrčí činnosti, zákazů všeho, co nevyhovuje vládnoucí kastě. Historie lidstva tedy půjde, musí jít jiným směrem než je směr marxisticko - leninský, směr vytvoření všemocného socialistického státu.




Další články tohoto autora:
Stanislav Reiniš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku