Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 11.1.2005
Svátek má Bohdana




  Výběr z vydání
 >BRAZÍLIE 1: Úvodní nahlédnutí
 >EVROPA: Francie kupuje Evropu
 >MÉDIA: Mediální tsunami aneb Tragédie proměněná v kýč
 >GLOSA: Právo na zboží?
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Čajové moře
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Poezie, ňadra, Turecko a EU
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: A hrdý jsem...
 >SPOLEČNOST: Konzumní kodex - pořádek i do povánočních slev
 >PSÍ PŘÍHODY: Je Bartík v ohrožení?
 >SPOLEČNOST: Vojandy
 >POLITIKA: Kdo v komunistické zemi vládl a rád by vládl dál
 >SPOLEČNOST: Výprodej v Carrefouru
 >JEDNOHUBKY: Jednohubka s lososem
 >PENÍZE.CZ: Co vám neřekli o kapitálovém životním pojištění V.
 >ÚVAHA: Svatba na operačním sále

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
11.1. Z MÉHO PODKROVÍ: Poezie, ňadra, Turecko a EU
Albert Salický

Představte si, že půjdu do supermarketu a naložím si plný vozík zboží. Přivezu ho k pokladně. Peníze nemám, kreditní kartu také ne. Vedoucí mi ale ve snaze vyhovět předloží formulář, jehož podpisem se zavážu zboží někdy přece jen zaplatit. Já však ani tento dokument nepodepíšu s odůvodněním, že mi něco takového moje žena nedovolí a že by mi, kdybych to podepsal, doma pěkně vynadala. Místo toho ale řeknu, že mám v úmyslu ten papír podepsat. Načež si s vedoucím padneme do náručí a oba se radujeme, jak jsme problém placení k oboustranné spokojenosti vyřešili. Co tím chci říct? Že jednání zástupců EU s tureckým premiérem o vstupu jeho země do Unie, lépe řečeno jednání o jednání, byla neuvěřitelná fraška. Konkrétních informací je zde i jinde ke čtení nepřeberné množství. Já chci pouze komentovat svoje pocity.

Ale začněme od začátku, z hluboké historie, jak už to my počínající senilové s oblibou děláváme. Tak tedy já, já jsem nikdy neměl rád poezii. Sice jsem jednou veřejně vystoupil coby recitátor s hlubokomyslným sdělením, že

na pouť z Ruska vydala se pěticípá hvězdička,
smáli se jí všichni páni že je na ně maličká.
Když se ale všude děti za hvězdičkou rojily,
zalekli se mocipání, úklady jí strojili...

ale to mi bylo asi tak sedm let, to se nepočítá. Důkazem toho, že to bylo dávno, je i fakt, že si to pamatuji. V době dospívání jsem pak už nečetl ani Sloky lásky, ani Smuténku, i když tu druhou sbírku mi spolužák Jirka několikrát doporučoval. Ačkoliv jsme měli na spoustu věcí podobný názor, před branami poezie jsme se zásadně rozcházeli. Kromě názoru na poezii jsme se neshodli vlastně už jen v názoru na velikost dívčích ňader. On tíhnul k těm rozměrnějším, zatímco mě zajímaly vždy spíše hezké nohy. Fakt, že se Jirka nakonec oženil s dívkou, která byla vybavena obojím, patří ke klasickým žertům osudu. Ale konečně, není růže bez trní a jeho žena také ne.

Takže z poezie jsem v životě přečetl jen jedinou knížku, tu však zato mnohokrát a spoustu si z ní dodnes pamatuji. Byly to Zázraky a divy Juliána Tuwima. Miloval jsem ty básničky i ilustrace (ne ty pozdější od Jaromíra Zápala, měl jsem starší vydání co ilustroval myslím Fuka). Byl tam pan Malilínek, který jel v člunu ze skořápky ořechu hledat velrybu, pan Míle co ztratil brýle, vlak plný cirkusáků a lokomotiva, která supěla, když ho uváděla do pohybu. Zkrátka pěkné čtení a nádherné obrázky. A tam právě (kdo si teď myslí, že jsem už úplný senil, bude překvapen následujícím navázáním) byla i básnička o tom, jak

Slavný rytíř Křikavec na špičky se vzpíná,
že prý se mu povedlo chytit Tatařína

Pak je tam líčeno jak s ním bojoval, zde ovšem paměť selhává a knížku bohužel nemám. Nicméně nakonec je Křikavec vyzván

...tak ho přiveď brzy
A Křikavec: nemohu, za vlasy mě drží!

Na tuto pasáž prostě nelze nemyslet, když vidím, jak ke všem kompromisům ochotni vyjednávači Unie předstírají, že to tahání za vlasy nebolí. Protože oni si ty Turky tolik, tolik přejí. Víc už si přáli snad jen komunisté Václava Havla za prezidenta. A komentátoři? Ti jdou na věc vědecky. Například podle principu, uvedu-li stejný počet argumentů pro a proti, vyjde mi vyrovnaný článek a stávám se tak zářným příkladem objektivní žurnalistiky.

Já se zde opravdu nechci vyjadřovat k možnosti vstupu Turecka do Unie. To udělám až v referendu, kterého se doufám dočkám. Ono totiž požadování takového referenda krásně rozdělí politické tábory, to by přece byla škoda nevyužít, že. Kdo by se rád neprofiloval! (S Evropskou ústavou je to jinak. Tam budu, přiznávám, bude-li mi to umožněno, hlasovat proti. Už jen kvůli skutečnosti, že má na 300 stran.)

Ale zpět k tureckým argumentům. Z těch uváděných pro vstup mě rozčílily zejména dva. Především, že tím Evropa ukáže dobrou vůli a vyjde tak vstříc islámskému světu, a pak argument, že vstupem Turků získá Evropa nárazník proti islámské rozpínavosti, nemluvě o turecké armádě. Už ta logika je úchvatná – ten druhý argument je asi pojistka pro případ, že by nevyšel první plán, že?

Nepopírám, že pro člověka, který se učil ve škole o SSSR jako o našich nejmilejších sousedech, je příjemné vidět Českou republiku oddělenou od Moskvy hned dvěma státy. Ovšem přibrat do Unie Turecko jako nárazník, to je vrcholný cynismus. A zbabělost. Jestli opravdu dojde k eskalaci již probíhající války mezi řekněme západní, demokratickou, osvícenou nebo jakou to máme, civilizací (on je zde každý pojem nepřesný a slovu křesťanství se programově vyhýbám) a fundamentalistickým islámem, bude asi potřeba do toho jít osobně a ne jako obvykle čekat, že to za nás zase udělají druzí...

A vyjednávat s islámem? V tradici všech zasloužilých defetistických humanistů, táhnoucí se od Mnichova nebo Jalty až po současná vystoupení Tomáše Halíka? Nebo podle logiky toho zběhlého amerického vojáka (jehož jméno jsem slyšel nedávno a proto si ho nepamatuji, znělo nějak španělsky), který se přestal skrývat a předstoupil před veřejnost na tiskové konferenci s objevným až revolučním sdělením, že „viděl válku na vlastní oči, zjistil, že násilí plodí jen další násilí a proto se rozhodl pro mír...“?

Nechápu, jak ještě nekdo může věřit, že islámisty zlomíme pravdou a láskou. Nebo Novým zákonem. Ale já zkrátka nechápu spoustu věcí. Třeba proč raději neusilovat o připojení Ukrajiny a Běloruska. Nebo proč místo osamělých rozhovorů pouze s Tureckem nepřibrat do skupiny uchazečů také Izrael a Kuvajt! Nebo Kubu i s Castrem? To by byla paráda, vyfouknout ji Američanům před nosem! Fidelovi pak dát nobelovku za mír a pověřit ho vedením komise pro vytvoření nové, demokratičtější ústavy Evropské unie. A Michael Moore by o tom natočil dokumentární film, za který by dostal vysoce prestižní cenu Vsevoloda Pudovkina. To vše se přece nabízí úplně samo...

Možná bych všemu skutečně lépe porozuměl, kdybych četl poezii. Některý z těch všech Petrarků, Majakovských, Dantů, S.K.Neumannů, Shakespearů a podobných Puškinů k tomu jistě řekl svoje, jen to najít. Ale předělávejte starého cynika! A jak tak to svoje vyhýbání se poezii kompenzuji posloucháním muziky, zní mi poslední dobou (nevím proč) v uších jeden oblíbený popěvek z nedávné minulosti českého rocku:

Praděda byl u husarů, proti Turkům válčíval
šavličku měl nabroušenou, u boku ji nosíval
a když jsem byl mrňavej, vo bitvách mi vyprávěl
pravnuku ty kluku, dali jsme jim na prdel...

To je samozřejmě jenom písnička. Já proti Turkům nic nemám. Ostatně ten kebab, co dělají v bufetu naproti salzburské centrále Porsche, je skvělý a za ty 2,80 prakticky bezkonkurenční Jenže ten zde bude i bez vstupu...

Uznejte, přátelé, není to krásně napsaný článek? Čtenář se pobavil i poučil, přičemž autor vůbec nemusel prozradit (ani naznačit), co si o vstupu Turecka do Unie myslí... Tak se dělá objektivní a nekonfliktní žurnalistika!

Salzburg, leden 2005




Další články tohoto autora:
Albert Salický

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku