Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Čtvrtek 13.1.2005
Svátek má Edita




  Výběr z vydání
 >BRAZÍLIE 2: Další plusy a minusy v Riu
 >PRÁVO: Absurdistánské Mlýny také melou
 >EVROPA: Hrozí nám nepřijetím Evropské ústavy vyloučení z EU?
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Tři zapomenuté filmy mého dětství
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Loučení se starým diářem
 >SVĚT: V kaňonech Utahu (6)
 >POLITIKA: Vykořisťování člověka člověkem či naopak?
 >PSÍ PŘÍHODY: Výsledek bohatého dne
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Tak už i Antonín Sova...
 >EVROPA: Federace, suverenita a několik mýtů
 >NÁZOR: Lidsky důstojné a efektivně fungující zdravotnictví...
 >VÝSTAVA: 52 výtvarníků 8 dobrých let galerie ArtForum
 >EVROPA: Je vrahem zahradník nebo Zahradil?
 >EKONOMIKA: Americká výsledková sezóna začíná
 >PENÍZE.CZ: Podnikatelé, děti, daně a rok 2005

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
13.1. SVĚT: V kaňonech Utahu (6)
Jiří Ondráček

Pohled na okolní krajinu ze silnice mezi Hanksville a Green River je poněkud depresivní. Nikde ani keříček, jen tu a tam trsy polosuché trávy. Nalevo, směrem na západ, se v dálce začínají z roviny zdvíhat příkré kopce šedočerné barvy. Stavební materiál? Uhlí!

Když zajedete v těchto místech doprava na jednu z mála, samozřejmě neoznačených, úzkých vymletých cest, a máte štěstí, že se vám s patřičným zrychlením podaří projet početnými návějemi písku, rovněž tak naberete-li správný směr na dvou dalších neoznačených rozcestích, dojedete za dvě hodiny k okraji kaňonu, který skrývá světově snad nejrozsáhlejší a zároveň nejpodivnější sbírku skalních kreseb zanechaných zde před 2000 až 8000 lety svými pradávnými obyvateli. Archaic People se jim říká, Starodávní.

Po sestupu na hluboké dno lze na obou stěnách pozorným okem spatřit několik míst jak s petroglyfy (obrazy vyryté ostrým kamenem), tak hlavně pictografy (obrazy malované hlinkami). Postup dopředu mi ztěžoval silný protivítr obsahující jemný písek, ktery i přes brýle se dostával do očí a skřípal mezi zuby. Skoro mi to připadalo jako kdyby se starodávní bohové mstili za moji opovážlivost vstupovat do těchto končin, narušovat jejich posvátný klid.

Po šesti dlouhých kilometrech, ošleháván poletujícím pískem, jsem konečně došel k nejzajímavějšímu panelu, dobrých padesát metrů širokém, obsahujícím nespočetné množství pictografů rozličných forem a rozměrů. Některé z podivných figur byly přímo fascinující; vyvedeny v nadživotní velikosti, bez rukou, bez nohou, s vyboulenýma očima. Trochu připomínající mumie. Co nebo koho měly představovat? Otázky, na které v dnešní době nemá nikdo odpovědi. Jednoho si můžete být jisti – v těchto místech vám bude běhat mráz po zádech. Máte-li chuť pokračovat ještě kousek dál, můžete tam spatřit v kamenném podloží několik velkých otisků stop tříprstého dinosaura, který si tu vykračoval před stem milionů let.

Zpátky na asfalt, abych pokračoval v cestě do národního parku Canyonlands. Nejdříve do jeho horní části pojmenované Island in the Sky. Ostrov v oblacích, to by českým uším mohlo znít bohulibě. Tahle sekce je přitažlivá hlavně pro své panoramatické vyhlídky na nesmírně členitou krajinu, s řekou Colorado zaříznutou v kaňonech hluboko dole. Rovněž je možno si zajet ke geologicky velice zajímavému Upheaval Dome, kráteru vytvořeném před 60 miliony lety zásahem obřího meteoritu majícím v průměru zhruba 500 metrů. Svižnou chuzí se dá po stezce obejít za půl dne.

V jiném místě možno vyšplhat k převisu ukrývajícímu stavbu pocházející od Indiánů skupiny Anasazi, kteří v této krajině žili ve 12.-13. století, dokud je déletrvající sucha nedonutila odejít hlouběji na jih. Představuje úložiště na skladování primitivní kukuřice a fazolí, které už tenkrát pěstovali na vlhkém dně kaňonu.

Také se tu nachází Mesa Arch. Kamenný oblouk, pnoucí se přímo nad okrajem hlubokého srázu, je značně populární především mezi fotografy. Málokdo z nich si nechá ujít jedinečnou příležitost být tam ve správný okamžik, krátce po východu slunce. Sluneční paprsky odražené od rudých skal v hloubce dole jsou tehdy zachyceny na spodku oblouku v plné své intenzitě. Celý spektákl netrvá víc jak pět minut.




Další články tohoto autora:
Jiří Ondráček

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku