Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Úterý 25.1.2005
Svátek má Miloš




  Výběr z vydání
 >BRAZÍLIE 4: Salvador neboli Bahia
 >EVROPA: Zaorálkovo euroústavní matení
 >EKOLOGIE: Další skandál na Šumavě - duhové psaní do Bavor
 >Z MÉHO PODKROVÍ: Katolická církev ve vlastní pasti
 >SVĚT: Santorum
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Teď opravdu o tom sněhu
 >SPOLEČNOST: Výzkumné záměry problémy škol a ústavů neřeší
 >ŠAMANOVO DOUPĚ: Osvětim - velká čísla, malé příběhy
 > EVROPA: „Česká banánová realita“ a evropský kosmický program
 >PSÍ PŘÍHODY: Příroda má smysl pro humor
 >SPOLEČNOST: Naši Romové
 >EVROPA: EU ústava - rozhodně proti
 >REAKCE: Hospodaření organizace ADRA transparentní je!
 >KOMENTÁŘ: Koncentrace
 >PENÍZE.CZ: Rizika finančních trhů v otěžích

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
25.1. BRAZÍLIE 4: Salvador neboli Bahia
Ota Ulč

Stefan Zweig je sice pohřben v náhorním Petrópolisu, ale část svého exilu trávil v Salvadoru, po Sao Paulu a Riu té třetí největší metropoli země, u břehu Atlantiku. Jako zcela první tam dorazil italský mořeplavec Amerigo Vespucci 1. listopadu 1501 a na počest tohoto dne končinu pojmenoval: Baia de Todos os Santos - Záliv všech svatých. Je tak veliký, že by se prý i dnes do něj vešly všechny lodi světa.

Z první usedlosti vznikl Salvador da Bahia, první hlavní město kolonie, a primát si podrželo po víc než dvě století, když pak došlo k přestěhování do Ria. A Bahia zůstala tím nejhistoričtějším státem Brazílie a též tím nejafričtějším. Však odtud je nejblíž k africkému kontinentu. Odtud putovaly lodi se zlatem, diamanty a zejména s cukrem, zdrojem největší prosperity. Kolonie kvetla, Salvador bohatl, přibývající kostely zlatem zářily a někdo se musel na plantážích s cukrovou třtinou plahočit. Leč k něčemu takovému se původní indiánské obyvatelstvo příliš nehodilo – málo pracovité a rovněž málo odolné vůči Evropany přivezeným chorobám.Došlo tedy k dovozu afrických otroků, ze Senegalu, Guineje, Ghany, Angoly, několik jich milionů. Vznikla smíchaná kultura, vytvořila se portugalsko-africká atmosféra, nic není v Brazílii černoštější než Bahia, a to bez nevraživosti, s jakou se například setkáváme v místech jako je Harlem či Watts.

Po Lisabonu byl Salvador tím největším, nejdůležitějším centrem portugalské říše, v sedmnáctém století proslul svým bohatstvím, okázalou výstavbou, kumštýřským talentem, též svou dráždivou dekadencí. Ale pak, v době naší Marie Terezie, hospodářství na pilířích z cukru začalo chřadnout, rozpouštět a primát metropole se přesunul do již zmíněného Ria.

Prý nikde jinde na světě není tolik kostelů co do počtu a krásy. Iberský koloniální barok mě dosud nikdy neuchvátil. Ať se chlubilové podívají na jiné adresy. I Praha s jejími českými víc neznabohy než věřícími by možná stačila. Inu, uvidíme.

Cesta do baroka tam z letiště vede pozoruhodným tunelem, aspoň kilometr dlouhým a je z bambusu. Větve se k sobě přes cestu nahnuly a vytvořily dost gotickou klenbu. Rozhodl jsem se ubytovat v kláštěře. Z jedné poloviny se z něho stalo muzeum, z druhé poloviny Pousada do convento do carmo, moderní hotel s původním nábytkem. V zahradním kvadranglu, kde mniši meditovávali, fungoval bazén, obklopený naháči.

Zde ve staré čtvrti dláždění je kočičí, uličky strmé, domy v pastelových barvách, některé zbrusu opravené, jiné na spadnutí. Dvacet tisíc stavení je daleko starší než cokoliv v USA, holedbala se brožurka. Hezké a fotogenické je Largo do Pelourinho, náměstí s nepěknou minulostí, jak slovo Pelourinho dokazuje: „místo, kde bičovat“. Tam se konaly aukce otroků, kšeftování s člověčinou, hlavní to otrokářský jarmark. Tisícovky ebenového zboží odprodány za směnu. Teď je tam nevelké muzeum a něco skulptur z kovu, moderní design.

Chrámy dopadly podle očekávání. Většina zavřená, s opustěnými lešeními, nemeleme. Totožné barokní exteriéry pískové barvy. Největší nával byl u svatého Františka. To je totiž nejzlatější svatostánek. Naprosto vše se blyští a není to kočičí zlato. Co si myslet o tomhle církevním Fort Knoxu? Cožpak není v bibli kritická pasáž o zlatém teleti?

Nebavte se tady, nežvýkejte – NAO MASTIGANDO CHICLETE, opisuji ze zdi. Atmosféra spíš neformální převládala i v katedrále. Přichomýtl jsem se ke křtu sedmi nemluvňat. Knězi ministrovala jedna paní ve strakatých šatech. Barva pokožky přítomných rodičů a potomků – křtěnců pokrývala celou černobílou paletu. U zlatého Františka jsem se posadil vedle krásky s perfektním habešským profilem. Na hlavě bílou krajku, na těle džínsy a bílé tričko s nápisem MILK IS COOL. Mše bez varhan. Aspoň že byl slyšet jeden zvoneček. Pak zjistím, že to je zmrzlinář před vchodem.

Na náměstí před katedrálou si na prostoře sto metrů konkurovaly čtyři pohřební ústavy – Funerárie jménem Duran, Brasilia, Bahiana a Decorativa. Přepravu nebožtíků obstarávaly krémově žluté dodávky značky VW. Funerárie mají pořád otevřeno, vždyť smrt, dárkyně věčného spánku, nikdy nespí. Štosy bílých rakviček, snadno s jednou odejít v podpaží. Však kojenecká úmrtnost v zemích Třetího světa je značná. Podél zdí byly k mání rakve pro dospělé, na stojato. Prodavači netrpělivě poťukávali u pultu, s nevraživým pohledem na veselé davy. Proč ta nevrlost, vždyť se dočkáte. Přiznávám se však k jakémusi reziduálnímu pocitu spoluodpovědnosti za jejich pochmurnou náladu.

Vlezl jsem do našeho klášterního muzea. Údajný skvost mě nenadchl, všechno na jedno brdo. Jako veletucty Buddhů v Thajsku. Totožné sošky svatých, páni zde, dámy v opačném koutě. Opatrně jsem našlapoval po nerovné podlaze, nicméně světci ve viklavých vitrinách reagovali, drnčeli, ba i na mě kývali. Ve sbírce mincí největší peníz, byl vyražen v Albánii v roce 1969.

Pro mě nejzajímavější v Salvadoru-Bahii byli lidé, ti současní, velmi živí, příjemní. Nepocítil jsem v onom černém světě škraloupek rasové nevůle. Do restaurace vešel k žebrák, v ruce cedulku s oznámením, že je SOLITARIO. Já jsem rovněž solitario. Zocelen zkušenostmi z Indie, nic jsem mu nedal. Ale všichni kolem dávali. Jeden opilec lovil bankovky, jednu za druhou, plácal je na žebráka a všichni měli legraci.

Jen jednou jsem postřehl náznak násilí. Nedaleko od našeho kláštera fungovaly dva neřestné domy. Ráno se z něj couraly uondané dívky s opuchlýma očima, s cigaretou ke snídani, obtížně se rozkoukávajíce do světla. A vyšel též transvestita či hermafrodit či obojí. Dlouhé černé vousy a na sobě staromódní růžové kombiné. Kluci, co hráli v ulici kopanou, si z něho utahovali a osoba nejistého druhu začala běsnit. Junáci tak čtrnáctiletí

a když se usmáli, nedalo se říct, že zazubili, z dásních jim trčely jen dva tesáky. Špatné zuby, spolehlivé znamení o stavu Třetího světa.

Žádné nápisy YANKEE GO GOME. Zato na Avenidě Vargas REAGAN BAR E RESTAURANTE. Jiný restaurant se jmenoval NEBRASKA a další KANSAS. Kuřte cigarety HOLLYWOOD a ARIZONA.

Nabízí se jedno porovnání s ubožáckou, vlastní vlády neschopnou republikou Haiti, totiž s tamějším kumštýřským talentem. V Bahii se mnoho lidí věnuje malířství, výtvarné práci s kamenem, kovem, kůží, textilem. Hodně zajímavou podívanou poskytuje tzv. capoeira - původně způsob boje otroků proti jejich utlačovatelům, který se ale transformoval v akrobatickou kombinaci pohybového umění, hry a tance, kdy soupeři se sebe ani nedotknou. A nedělají dojem ziskuchtivých kejklířů. Viděl jsem několik takových utkání na náměstích a nikdo nechrastil miskou.

Unikátní je cosi jménem candomblé, náboženský kult, ceremoniál v africké řeči yoruba, v Bahii až do roku 1970 úředně zakázaný obřad. Teď se takové počínání koná na údajně 1200 adresách. Vůbec to není inzerovaná podívaná pro turisty, ale k jedné takové seanci jsem se dostal. Kněží a kněžky, rituál v samozřejmě nesrozumitelné řeči, bubnování a tanec, ženy oděné do bohatých krajek kroužily tak dlouho, než je přemohl trans. Takto v napětí tráví přítomní celý večer. Za hodinu jsem hledal dveře.

V Bahii se též dobře jedlo – tedy dost velká výjimka z pravidla o omezeném kulinárním umu v zemi. Mladší dívky v bělostných spodničkách a svrchničkách dělaly dojem přeludů na svatebním dortu. Podsaditější matrony v bahijském kroji seděly na mnoha rozích a stále něco pekly. Kupoval jsem u nich kobližky z jakési tropické substance.

Unikát místa: zatímco v jiných končinách město staré a nové dělí vozovka či řeka, tady to mají vertikálně, s výtahem. Z historické části předchozích století se do modernější doby jede výtahem, nikoliv nahoru, ale dolů. ELEVADOR LACERDA je už v provozu téměř stopadesát let. Pětaosmdesát metrů zvládne za patnáct vteřin, denně se tak za pár haléřů přepraví padesát tisíc zájemců. Z výšin k mořské hladině. Několikrát jsem absolvoval tuto zkušenost a nepřestal se divit.

Literatura varuje před používáním městských autobusů, že prý jsou špinavé, nespolehlivé, ba i nebezpečné. Vůbec nepotvrzuji tak příkré hodnocení, ač jsem zásluhou veřejné dopravy projel metropoli křížem krážem. Někteří autobusáci tam vozili veřejnost zadarmo. Ti, co peníze vybírali, jízdenky nevydávali a obnos strkali do kapes. Nikdo je nekontroloval, snad jen manželka. Jednou, téměř již za soumraku, vozidlo zkolabovalo, dveře se zasekly, nedaly se otevřít. Několik mladistvých pasažérů uniklo oknem ven a tam s pomocí okounějících se pokusili autobus roztlačit. Povedlo se, motor oživl, dveře se otevřely, mládenci naskákali dovnitř a nám se podařilo správně dojet.

U pobřeží setrvávalo několik bytelných portugalských tvrzí. Nedaleko od šancí Forte de Santo Antonio do Barra jsem konečně našel kýženou adresu – modernistický dům s nápisem HERMA DE ESTEFAN ZWEIG. Zde tedy pobýval strýc našeho českého exulanta, znamenitého spisovatele Egona Hostovského.

BUDE POKRAČOVÁNO




Další články tohoto autora:
Ota Ulč

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku