Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 17.1.2005
Svátek má Drahoslav




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Jaká práva?
 >EVROPA: O evropské ústavě trochu jinak
 >USA: Školství ve Spojených státech 3 - Učňák nebo průmyslovka?
 >SPOLEČNOST: Není demokracie jako demokracie
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Evropské informační středisko
 >SPOLEČNOST: Hurá, Kristýnka utřela hubu!
 >EVROPA: Turecko - mýty a realita
 >PRÁVO: Prohnilí a prohnilejší!
 >PSÍ PŘÍHODY: Sto dílků k blaženosti
 >EVROPA: Nadšenci pro Ústavu EU jsou neštěstím pro ČR
 >SPOLEČNOST: Kdo nese zodpovědnost za vznik islámu?
 >FEJETON: Jsem nepoučitelný
 >PENÍZE.CZ: (Z)krachují světové penzijní fondy?
 >PRÁVO: Dopis prezidenta Klause premiéru Grossovi ve věci odposlechů
 >ÚVAHA: Co je horší než kouření?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Evropa  
 
17.1. EVROPA: Turecko - mýty a realita
Marcela Cupalová

Reaguji na článek Jaroslava Teplého Evropa: Migrační a jiné bonbónky z 14.1. Autor zde zmiňuje diskusi Sabiny Christiansen na ARD. Tuto diskusi jsem neviděla, nemohu tedy posoudit, jak dokazoval historik Wehler na historii Turecka, že „jeho přijetí by bylo riskantní“ ani jaké byly „nerudné Schillyho reakce, jejichž tón zřetelně nezapadal do obvyklé formální úrovně pořadu“. Nechci tady ani rozebírat problémy s imigranty, které jsou všeobecně známy. Chtěla bych se však zastavit nad jiným problémem, a totiž že odpůrci integrace Turecka do EU ve svých argumentech okamžitě „sklouznou“ do problémů s imigranty a jejich začleněním. Ale copak je otázka vstupu Turecka jen o tomto? Členství Turecka přinese EU množství strategických, politických i civilizačních výhod, může také pomoci svou dynamikou růstu „nastartovat“ ekonomiku EU, vést k tolik potřebné institucionální reformě a také pomoci EU vyjasnit si otázky své identity. Samozřejmě že přinese i mnoho problémů, které ovšem jsou v dlouhodobějším horizontu řešitelné. Myslím tím především ekonomickou zaostalost, vysokou inflaci, nerestrukturované zemědělství, vysokou zaměstnanost v zemědělství, velké regionální disproporce a tím i extrémní nároky na pomoc z fond (Turecko by ale zřejmě nedostalo tolik, kolik dostávají stávající členové), velmi nízká produktivita práce, neřešené sociální zabezpečení, slabá decentralizace a korupce, ale také lidnatost a z toho plynoucí vliv v evropských institucích.

Tyto problémy tu ale nechci rozebírat. Spíše bych se chtěla zaměřit na nejčastější, ale zároveň také málo opodstatněné obavy, a to je obava z islámu, z turecké migrace, islámské teokracie s právem šaría, a terorismu.

Jednou z těchto obav (nejvíce rozšířenou v katolických kruzích, ale zdaleka ne jen v nich) je právě obava z islámu, většinou způsobená špatnou zkušeností s muslimskými menšinami v evropských zemích. Tady je ovšem třeba zdůraznit, že např. Turci žijící v Německu (ale i jiné muslimské menšiny v ostatních zemích) jsou zvláštní menšina, která se neintegrovala do společnosti a má sociální problémy, proto se také radikalizovala. Toto ovšem nelze vztahovat na všechny Turky. Turecká mentalita má k té evropské blíže, než by se mohlo zdát. Turecko jako takové navíc za svého republikánského období urazilo velký kus cesty v modernizaci, demokratizaci a je silně prozápadně orientováno.

Mnozí kritikové také úplně opomíjí fakt, že Turecko není islámskou teokracií a nevládne tam právo šaría, Turecko je sekulární republika, což je také uvedeno v jeho ústavě. Nechci tvrdit, že Turecko je klasickou parlamentní demokracií a že jsou tam vždy a za všech okolností dodržovány demokratické principy, ale Turecko se k tomuto stavu pomalu a jistě blíží. EU navíc často zahajovala vstupní rozhovory se zeměmi, které v době zahájení (a někdy i dlouho poté – např. Rumunsko se svou svobodou tisku) nesplňovaly politická kritéria. Na Turecko se tak uplatňuje jiný „metr“ než na ostatní, což (spolu s tím, že Turecku bylo členství slibováno), je v Turecku celkem pochopitelně považováno jako diskriminační.

Pravdou je, že mnohé zákony (zvláště týkající se demokratizace a lidských práv) ještě nebyly implementovány nebo nejsou dodržovány. Dochází zde ještě k případům mučení, národnostní menšiny jsou stále diskriminovány (odvolávají se na Lausannskou smlouvu, která neodlišuje mezi muslimy a uznává jen nemuslimské menšiny), postavení žen neodpovídá evropským standardům a svoboda projevu není vždy dodržována atd. Toto všechno by samozřejmě mělo být do vstupu do EU, který bude až někdy po roce 2014, změněno. Brusel proto také neskrývá, že dlouhé jednání lze kdykoli přerušit, pokud Turecko v reformním úsilí poleví. V případě Turecka také zvolila Komise jiný postup než u předchozích kandidátů. Kapitola bude s Tureckem uzavřena, až když přijatou legislativu implementuje a EU bude dodržování lidských práv a principů bedlivě sledovat.

Co se týká islámu, ráda bych upozornila, že v Evropské ústavě není zmínka o křesťanském bohu, což znamená, že se Evropané nedokázali shodnout na tom, že by Evropská unie byla křesťanským společenstvím. Proti tomuto tvrzení mluví i realita. Dříve možná bylo křesťanství tím sjednocujícím prvkem, dnes je ale v Evropě přítomno mnoho náboženství a myšlenkových směrů a žije zde už nyní poměrně velký počet lidí vyznávajících islám.

Obavy z přílivu muslimů jsou podle mého názoru přehnané. Obavy z přílivů migrantů se objevovaly pravidelně při všech rozšířeních o chudší země a vždy se prokázalo, že odhady byly značně nadhodnocené. Přiznávám, že podstatně chudí Turci mohou mít mnohem větší chuť migrovat, než např. východoevropané, kteří jsou relativně bohatší. Na to ovšem EU také pamatuje a trvá na bezpečnostní klauzuli v oblasti volného pohybu osob, která by mohla být i trvalá.

Co se týká „dalších milionů muslimů“ ze Sýrie, Iránu a Iráku, kterých se obává Benjamin Kuras, jsem si naprosto jistá, že EU nepřijme Turecko, dokud si nebude jista nepropustností hranic, stejně jako tomu bylo při předchozích rozšířeních. Nelze samozřejmě zcela garantovat, že se přes hranice žádní imigranti nedostanou, ale ti se dostávají i do Itálie, Španělska a jsou to také většinou muslimové.

Dalším argumentem bývají obavy z teroristů. Ty jsou do jisté míry sice oprávněné, ale copak v jiných zemích EU nejsou skupiny či dokonce strany, které chtějí zničit demokracii? A za druhé, zabráníme teroristickým útokům tím, že Turecko nepřijmeme? Podle mého názoru tím spíše posílíme právě konzervativní síly a radikály. Turecko je nyní sekulárním státem a je s určitými výhradami také státem demokratickým. To však nemusí trvat věčně. Jak se také vyjádřil Jacques Chirac, když prohlásil, že „odmítnout Turecko z etnických nebo náboženských důvodů by prospělo těm, kdo si přejí čelní střet civilizací“

Problémem je zvláště to, že členství Turecka v Evropské unii je do značné míry také otázkou identity Evropské unie.Otázka identity sjednocující se Evropy ale ještě není zcela rozhodnuta. O evropských hodnotách není dosud shoda (přestože se země dohodly v preambuli evropské ústavy na nějakém „společném jmenovateli“, dosti podstatné segmenty společnosti ovšem považují určité hodnoty (křesťanství), které se do ústavy nedostaly, za nejdůležitější, ba nadřazené všem ostatním). To se samozřejmě promítá do vztahu k Turecku. Pokud ale Evropané tvrdí, že kladou v mezinárodních vztazích důraz více na vyjednávání, dohody, právo a instituce, spíše než na hodnoty, což je také podstata sporu mezi některými vůdčími zeměmi EU a USA, pak by toto měli uplatňovat i vůči Turecku. Turecku EU už před časem přiznala status kandidátské země a pokud splní všechna politická ekonomická kritéria a acquis, bylo by nesmyslné, kdyby ho měla odmítnout na základě kulturních a civilizačních argumentů. Tím by popřela právě ten „pragmatismus“, důraz na vyjednávání, právo a instituce, které ji, alespoň podle názorů mnohých, povznáší nad USA. Kromě toho odmítnout členství jediné sekularizované islámské zemi, která navíc leží na hranicích EU, by mohlo být osudné nejen pro sekulární Turecko, ale i pro EU samu.


Další články tohoto autora:
Marcela Cupalová

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku