Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 17.1.2005
Svátek má Drahoslav




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Jaká práva?
 >EVROPA: O evropské ústavě trochu jinak
 >USA: Školství ve Spojených státech 3 - Učňák nebo průmyslovka?
 >SPOLEČNOST: Není demokracie jako demokracie
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Evropské informační středisko
 >SPOLEČNOST: Hurá, Kristýnka utřela hubu!
 >EVROPA: Turecko - mýty a realita
 >PRÁVO: Prohnilí a prohnilejší!
 >PSÍ PŘÍHODY: Sto dílků k blaženosti
 >EVROPA: Nadšenci pro Ústavu EU jsou neštěstím pro ČR
 >SPOLEČNOST: Kdo nese zodpovědnost za vznik islámu?
 >FEJETON: Jsem nepoučitelný
 >PENÍZE.CZ: (Z)krachují světové penzijní fondy?
 >PRÁVO: Dopis prezidenta Klause premiéru Grossovi ve věci odposlechů
 >ÚVAHA: Co je horší než kouření?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  
 
17.1. FEJETON: Jsem nepoučitelný
Václav Husák

Podivuhodně dokonalý lidský mozek je přímo předurčen k tomu, aby se jeho vlastník byl schopen učit. Aniž si to uvědomujeme, začínáme se učit v podstatě ihned po svém narození. I když v počátcích se spíše spoléháme na přírodu, která nám některá důležitá p o n a u č e n í, pro jistotu našeho přežití, raději vtiskla již do genů. A tak při pocitu hladu začneme řvát tak hlasitě, že hravě překonáme i zvuk sbíjecího kladiva (to je prokázáno), aby se dostavila máma a láskyplně nás přivinula k té nedostižně nejkrásnější mléčné konzervě na světě.

Jakmile se zbavíme plenek, začíná nekonečná série poučování a p o n a u č o v á n í. Zvláštní je, že poučování obvykle není moc účinné a že bývá doprovázeno p o n a u č e n í m. Prostě tvrzení rodičů, že dotek horkých kamen nám udělá bebíčko, akceptujeme teprve poté, co si na plotnu skutečně sáhneme, bebíčko si uděláme a teprve díky tomuto p o n a u č e n í si začneme na horké pláty opravdu dávat pozor.

Podobné, ale v jistém smyslu mnohem horší, je to v období dospívání. Oprávněnost poučení ze strany pedagogů či rodičů, že blízké setkání třetího druhu s povětrnými ženštinami může být pro jinocha ovlivněného pěti pivy nebezpečné, uznáme v řadě případů za reálné až po několika nepříjemných návštěvách kožního oddělení místní kliniky.

Vyhodnotíme-li tedy objektivně vliv poučení a p o n a u č e n í na vývoj naší osobnosti, musíme přiznat, že teprve p o n a u č e n í nás skutečně proměňuje. Někdy k lepšímu, jindy k horšímu. Třeba takoví pražští taxikáři se p o n a u č i l i, že okrádat pasažéry, a zejména cizince, je vcelku bezpečné, a tak to masově dělají.

Na druhou stranu klasickým příkladem funkčnosti pouhého poučení může být pilotní kurz, v jehož rámci - zejména při prvním sólovém letu - jsem se mermou mocí snažil prakticky uplatnit všechna našprtaná poučení, abych se za žádných okolností nedožil p o n a u č e n í, po němž bych velmi pravděpodobně svůj život dožil.

Kupodivu, týká-li se poučení činnosti, která nám snadno může vzít život, nebo ho nesmírným způsobem ovlivnit, ve většině případů nečekáme až na p o n a u č e n í, ale chováme se dle poučení. Také když jsem před mnoha a mnoha lety dělal řidičské zkoušky, byl jsem svým lektorem a instruktorem velmi podrobně poučen, jak se mám jako řidič na silnici chovat. Jako řidič se dlouhodobě chovám podle poučení, i když již drobná p o n a u č e n í (například pomačkaný blatník) jsem již také zaznamenal.

Jedno z poučení mi také říká, že na křižovatce neřízené světly je dobré umožnit protijedoucím vozidlům odbočujícím vlevo učinit tento manévr a uvolnit tak hlavní silnici, případně dát vozidlům čekajícím na vedlejší silnici šanci k nájezdu na velmi frekventovanou hlavní. A tak to dělám. Vždy před sebe pustím jedno či dvě auta. Již dlouho. Například v nedaleké Uhříněvsi, kdy řidiči některých vozidel chtějí odbočit vlevo k samoobsluze, či najet z vedlejšího směru od Průhonic na hlavní směřující k Říčanům či na druhou stranu na Měcholupy.

Ale jak říká počet pravděpodobnosti, i já občas najíždím na hlavní silnic od Průhonic, nebo z hlavní odbočuji vlevo. A strašně zuřím, protože mne po dlouho dobu nikdo nepustí. Po deseti minutách zoufalého čekání jsem již většinou rozžhaven doběla. Nakonec se však na hlavní vždy nějak dostanu a dojedu k cíli. Podivné však je, že ze svých zásad – pustit jednoho či dva čekající automobilisty - stále neustupuji. Vypadá to, že jsem prostě n e p o u č i t e l n ý.

PhDr. Václav Husák




Další články tohoto autora:
Václav Husák

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku