Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 24.1.2005
Svátek má Milena




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Je rozdíl mezi komunismem a fašismem?
 >VZPOMÍNKA: Jim Stine, altruistický kapitalista
 >LIDÉ: Summers a feministky
 >ARCHITEKTURA: Ještě k tramvajím, přednášky a jiné
 >RODINA A PŘÁTELÉ: První sníh a procházka v ZOO
 >ZVĚROKRUH: Vodnář (1)
 >CHTIP: Stresstest
 >PSÍ PŘÍHODY: Když svolává gong
 >JEDNOHUBKY: Největší Čech na Smíchově
 >ÚVAHA: Nadějí na přežití je nejvyšší osobní adaptabilita
 >HUDBA: Koncertní smršť aneb 4WALLS a mnoho dalších
 >PENÍZE.CZ: Společně zdanit, či spolupracovat?
 >PRÁVO: Patenty na software (4)
 >GLOSA: Pro stromy není vidět nic
 >MOBY DICK: Proč České Textárny zeštíhlely až na kost

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
24.1. ZVĚROKRUH: Vodnář (1)
Petr Kersch

Na konci aleje starých javorů uvidíte zámeckou bránu, je teď po většinu roku zavřena, do nádvoří se vchází postranní brankou a hned nalevo máte klenutou síň. Za zasklenými dveřmi bývala pokladna, kde si návštěvníci zakoupili vstupenky, taky jste si zde mohli vybrat pohlednici nebo dokonce skládačky, obsahující na dvanácti fotkách to nejzajímavější ze zámeckého interiéru: na příklad veliký rytířský sál, který se nachází v severním křídle paláce. Nechybí ani fotografie zdejších proslulých nástropních fresek, zobrazujících Boží soud; jsou provedeny italským neznámým mistrem. Také tam je snímek dvou obrovských porcelánových váz, dovezených odněkud z Asie, snad z Číny nebo Japonska. Moje žena Eva by vám řekla přesně, ve kterém století byly vyrobeny a která dynastie byla tehdy na trůnu, ale já? Já jsem jenom obyčejný architekt.

Na těch obrázcích jsou i jiné vzácnosti, takže se divíte, proč na předposledním je zobrazena pouhá chodba s klenutým stropem a nějakými pilíři, které dělí prostor chodby na řadu výklenků. Ve skutečnosti je tahle chodba unikát: výklenků na každé straně chodby je sedm, to znamená šestnáct zděných pilířů, když počítáme i klenbu na konci. Fotograf si vybral třetí výklenek vpravo, protože jako jediný je zahrazen ozdobnou mříží z kovaných železných prutů, dosahujících až ke stropu. Za mříží ve zdi spatříte velká plechová dvířka. Vedou do velikých kachlových kamen v rohu místnosti, které se říká růžový salón. Určitě by vám průvodce vyprávěl, že těmi dvířky se z chodby přikládala do ohně v kamnech březová polena. Služebnictvo se staralo, aby kamna hřála a panstvo v salóně nebylo rušeno.

Bývaly sezóny, kdy před zámkem stály autobusy z celých Čech, z Moravy, ze Slovenska, vzácné nebyly ani návštěvy z Polska, občas přijeli dederóni, z Drážďan to měli k nám kousek. Zaměstnával jsem pokladní, dvě uklizečky, čtyři průvodce a taky manželku, jako účetní. Opravy zámeckých fasád a střech platila státní kasa, v rytířském sále se konaly svatby, bydleli jsme v zámeckém podkroví a když si odmyslíte ty poměry, které tehdy ve společnosti panovaly, nedařilo se nám špatně. Jezdili jsme v nové škodovce, koupili jsme si konečně barevnou televizi, v noci občas Eva ze spaní mluvila nahlas o těhotenství, jenomže do toho z ničehožnic přišla slavná sametová revoluce. Ve městečku napřed plno parády, mítinky, proslovy, ohňostroje, pak dražby a restituce. - Zámek se naštěstí nemusel nikomu vracet, poslední majitelé byli Němci a ti na konci války zdrhli. Brzy jsme zjistili, že polistopadová doba pro nás bude znamenat úpadek. Jak ubývalo návštěvníků, zhoršily se i další vztahy: najednou nebyly dotace ani na opravu okapů. Fasáda, před lety zfušovaná od městského stavebního podniku, oprýskala a při dešti začalo na několika místech střechou zatékat, dokonce i ze stropu v naší kuchyni kapala při dešti voda , takže jsem - správce nesprávce - dělal pokrývače, a postupně štukatéra, malíře pokojů, elektrikáře, instalatéra, ba dokonce i kopáče a zedníka, když se zjistilo v těch velkých lijácích v osmadevadesátém, že základy zámku jsou podmáčené a potřebují novou izolaci proti vlhkosti.

Také památkáři si přiložili svá polínka : kontroly si podávaly v mé kanceláři dveře, moji paní dokonce chtěli obvinit z nějaké zpronevěry, mě zase posílali od čerta k ďáblu, když jsem v Praze vymáhal alespoň nějakou zálohu na zaplacení nejtrapnějších účtů nebo když jsem žádal schválení změn, které jsem chtěl jako správce prosadit.

Inu, už jsme neměli stálé průvodce, pokladní dostala výpověď, uklizečky jakbysmet, Eva musela ke své ekonomii přibrat kýbl a hadr, a já jsem věděl, že když to takhle půjde dál, tak se zámkem je konec.

Přicházelo jaro, s ním nová sezóna a naděje, že se věci zlepší. Na nádvoří se o sobotách a nedělích tvořily zase skupinky turistů. Někdy jediná rodina se třemi dětmi, někdy pár trampů, občas školní výprava. Jednu červnovou neděli jsem prováděl skupinku mladých; studenti z Prahy pobývali tady ve městě na nějaké stáži, tak je poslali z radnice, ať se podívají taky na zámek. Po prohlídce jsem popřál všem pěkné prázdniny. Přitočil se ke mně jeden z těch mládenců, představil se jako Adam - na příjmení teď nesejde - a zeptal se, zda bych o prázdninách nepotřeboval nějakého průvodce.

Slovo dalo slovo, domluvili jsme si nástup začátkem léta. A skutečně, prvního července zahlédla moje žena, jak Adam přichází alejí, a přivedla ho do kanceláře. Měl na zádech krosnu a světlé vlasy mu padaly kolem uší, na černém tričku nějaký lesklý řetízek s oválným medailonkem, ve zpocené tváři sympatický úsměv. S blonďatými vousky, naježenými kolem úst, na bradě i na krku, připomínal trochu Björna Borga zamlada. Zeptal jsem se, jak dopadly zkoušky - ušklíbnul se, žádná sláva to asi nebyla. Svěřil jsem ho manželce, uměla provádět návštěvníky zámku lépe než já, znala spoustu podrobností a historických drbů o jednotlivých majitelích, o jejich příbuzenstvu, o sloužících a o tom, kdo kde byl čím a se kterou komornou co měl a tak podobně; věděl jsem, že její povídání se lidem líbí, já jsem byl spíš přes tyhle stavební slohy a vlivy cizích stavitelů, kteří tady v kraji působili, taky jsem si vždycky trochu postěžoval na napjatý rozpočet, co kdyby se našel mezi těmi posluchači nějaký fanda do památek nebo odborník, ze kterého bych mohl vytáhnout rozumy, kde sehnat peníze na novou střešní krytinu nebo na průzkum sklepů v zámeckém podzemí, o kterém jsem věděl, že by mohlo něco zajímavého skrývat.

Adama v jeho průvodcovské roli bylo radost poslouchat. Stačilo jediné odpoledne, kdy s Evou prošli celou trasu, aby si zapamatoval, co a kde má lidem říkat: letopočty, rodokmeny a životopisy místních šlechticů, původ vystaveného starožitného nábytku, nejcennější kusy v rozsáhlé sbírce porcelánu, vznik nástropní fresky, francouzské a nizozemské gobeliny, - a taky kudy s návštěvníky chodit - vždyť veřejnosti přístupných místností bylo celkem v zámku osmadvacet - a dávat přitom pozor na děti, které s oblibou sahají, kam až dosáhnou, odpovídat na šťouravé otázky důchodců, s úsměvem zakázat fotografování, informovat, kde máme záchody pro návštěvníky, vytipovat ve skupině nenechavce a nedat mu po celou dobu prohlídky šanci, přečíst výpravě z Düsseldorfu ve srozumitelné němčině sylabus o zámecké historii - tohle všechno Adam zvládal se svou fenomenální pamětí, svým čistým hlasem a s usměvavou tváří, a když jsem se ho vyptával, řekl mi, že ho ta práce baví, ale že by ji chtěl dělat jinak...

Abyste jeho návrhu rozuměli, museli byste si při návštěvě bulavského zámku prohlédnout takzvanou hraběcí galerii. Jedná se o portrétní obrazy bez velké umělecké hodnoty, které nechal namalovat nějakým místním malířem jeden z pozdějších majitelů panství. Celkem třináct olejomaleb v masivních rámech znázorňuje sedm hrabat z rodu Bulavských a šest jejich manželek, ovšem obrazy nejsou ani datovány ani signovány a z památkářských podkladů je téměř jisté, že se jedná o romantickou zakázku z konce osmnáctého století. Hlavy zobrazených pánů zdobí povětšinou vojenské čáky nebo slavnostní klobouky, dámy pak jsou zobrazeny s velmi odvážnými dekolty - podle znalců podoba portrétovaných osob je přinejmenším idealizovaná, neřku-li vymyšlená.

Adama - jako každého, kdo se o tyto obrazy zajímal - nejvíc přitahoval ten lichý obraz: portrét Adama Bulavského z Bulavy, zvaného Aquarius. Zasmušilý pohled pod hustým šedým obočím, sevřené rty jako by připravené užuž vyslovit kletbu, zarudlé líce ošlehané větrem, nepořádné prameny vlasů deroucí se zpod beranice z bobří kožešiny a ohrnutý límec koženého kabátce prozrazovaly malířův záměr vyjádřit štětcem divokou a tragickou povahu portrétovaného muže, o kterém pověst praví, že byl mstivý a žárlivý necita, jakých bylo v Evropě prý málo.

K samotné pověsti vám toho moc neřeknu. Nejsem žádný vypravěč, avšak chápu vaši zvědavost. Pokusím se vylíčit ten hrůzostrašný příběh pokud možno stručně.

Jednoho rána se vracel hrabě Adam se svými kumpány a myslivci z lovu. Ano, skutečně - lov začal už minulého dne, jenomže všichni se zdrželi štvanicí a hledáním raněného dvanácteráka. Po rychlém setmění, ke kterému v prosinci dochází, jak víme, okolo čtvrté hodiny odpolední, byla družina od zámku daleko, a tak muži - rozjařeni úlovkem, vyhladovělí a na unavených koních, doprovázených uplahočenou smečkou ohařů - zabočili do známé krčmy na okraji panského hvozdu. Aquarius tam nebyl se svou partou poprvé! Lovectví bylo sice pro hraběte vášní, avšak zrovna tak byl rád ve společnosti úslužných dcer krčmářky, ba dokonce se šeptalo, že pan Adam při těchto pitkách dával přednost jejich matce, která byla, jako každá hospodská, trochu při těle, ale mužům se stále líbila, dovedla být k Adamovi milá a pozorná, a bodejť by nebyla, když lesy kolem patřily k panství a o zaplacení nájmu bylo lépe s vrchností hovořit zde v hospodě než na zámku jednat s nějakým správcem.

Správně tušíte, že pan hrabě byl ženáč a nechával sličnou a mladou manželku na zámku často samotnou. Ta svého muže zdaleka tak nemilovala jako jistého Ferdinanda, zednického tovaryše z podzámčí. Kde k němu přišla, nevíme, dle pověsti však si zámecká paní uměla najít milence mezi poddanými i dříve, povolávala je na zámek pod záminkou vykonávání všelijakých oprav a služeb, a když se dostavili, sváděla je lichotivými slovíčky, rafinovanými nedbalkami, příslibem odměn a různých požitků. Ne každý si dal říci - o tom se v romancích a v baladách nikdy nemluví - že při odhalení takové mezaliance se uplatňovala nelítostná práva vrchnosti: nevěrnice v lepším případě byla vyhnána nebo v horším uvržena do vězení a milenec - z poddaného lidu - většinou končíval na popravišti. Z toho důvodu se adepti na lásku paní Doroty takovým námluvám vzpírali, vraceli její zapečetěná psaníčka, dokonce utíkali z panství. V těchto souvislostech náš Ferdinand byl zřejmě výjimečný mladík.

Tak časný návrat lovců oba milenci nečekali. Hrabě přistihl svou manželku, jak spí s mladým zedníkem v jedné posteli v pokojíku pro služebnou. Dokonce služebná sama svého pána k těm dveřím přivedla, škodolibě se usmívajíc na vyděšenou nahou Dorotku a Ferdinanda, který chtěl utéci oknem, ovšem přivolaní sluhové ho chytili.

Rozsudky byly hrozné i na tehdejší dobu: na základě prokázaného obcování Ferdinanda se šlechtičnou rozlámal kat nebožáka v žebřiňákovém kole ve sklepení pod zámkem; co však bylo hroznějšího, že nebohý mladík musel před mučením, za přítomnosti hraběte a dalších přísedících soudců, v tomtéž sklepě zazdít svou milenku. Žárlivý a uražený hrabě odsouzené manželce vlastnoručně navlékl na nahé tělo režný rubáš, určený umrlcům, a sám zedníkovi přikazoval, kolik volného místa má nešťastné Dorotě ponechat. Stála za čerstvou kamennou zdí, v temnotě, naboso, po kotníky ve studené vápenné kaši a zazděný prostor byl prý tak úzký, že po celou dobu exekuce, kdy se podzemím rozléhal Ferdinandův nářek a praskot lámaných kostí, nemohla jeho zazděná milenka pozdvihnout paže, aby si zakryla dlaněmi uši. Krutost Aquariova šla do takových konců, že dovolil ve zdi ponechat průduchy; chtěl totiž, aby nevěrnice umírala nikoliv udušením, nýbrž žízní.

Pověst dále líčí, jak po nějaké době dal Aquarius všechny sklepy a podzemní chodby zasypat. Zasypat vlastní svědomí se mu ovšem nepodařilo. Stával se zasmušilým a lakomým a nebylo tedy divu, že nohsledi a falešní kamarádi svého oblíbence posléze opustili. Hrabě Adam Bulovský z Bulavy potom cestoval v kočáře osamocen a na kozlíku již nikoliv panský kočí, nýbrž čeledín řídil spřežení; později hraběte vídávali, jak sám kočíruje bryčku, taženou jediným koněm, a nakonec prý ze zámku vůbec nevycházel: bloudil po zámeckých chodbách, plakal a volal svou ženu, aby mu odpustila, aby se vrátila. Jednoho zimního večera v horečkách a při vysilujícím kašli se mu zdálo, že zaslechl - po kolikáté už? - její vzlyky, které jako by vycházely ze zdí dalšího a dalšího pokoje. Procházel jimi a hledal, odkud se šíří ty děsné výkřiky, rozléhající se v ozvěně po celém zámku... Jistěže to bylo šílenství, které Aquaria shodilo se schodiště a zlomilo mu vaz, a ne - jak se klevetilo - nějaký potměšilý sloužící, kterému byl jeho pán dlužen mzdu. Tak neslavně skončil Adam z Bulavy, hrabě a kat své manželky.

Za zmínku stojí to přízvisko: Aquarius. Podle pověsti vzniklo v dobách, kdy hrabě, nemocný a osamělý muž, tolik postrádající milovanou Dorotku, plakával i před návštěvami. Chodíval za ním do zámku na příklad zdejší vikář, ba dokonce byl prý hraběti zpovědníkem. Ani před svými věřiteli, kteří na zámek občas přijížděli, prý zámecký pán neskrýval slzy, dokonce ani před zbývajícím služebnictvem se nestyděl za plačtivost, u šlechtice nevídanou. Až poslední majordomus si povšiml, že vždycky, když jeho milost pan hrabě měl svou špatnou náladu a bylo možno zahlédnout slzy, kanoucí mu po tvářích, za několik dní - ba dokonce někdy den následující - začalo pršet, ale nikoliv nějakou chvilkovou přeháňkou nebo odpoledním deštěm, ale západní vítr těžkými, olověně šedými mraky zakryl oblohu od obzoru k obzoru a spustily se z nich takové lijáky, že se po několika dnech bulavský potok změnil v útočnou bystřinu, voda podemlela řečiště i hráze, rybníky se vylily do lučin a nakonec povodeň zaplavila půl města a trvalo týdny, než se Bulava a její okolí z těch bědných zátop vzpamatovala. Po smrti Adama z Bulavy se objevil jakýsi vzdálený dědic a téměř zpustlý zámek nad městečkem začal zase žít; dědic měl pak zákonné potomky a těm se taky dařilo. Z té doby pochází oněch třináct obrazů, jak jsem říkal na začátku - šest pokračovatelů rodu Bulavských a šest jejich žen, a na posledním, lichém portrétu nejstarší z nich, hrabě Adam, zvaný Aquarius, jehož manželku malíř nenamaloval - z důvodů, které chápeme i my. V městské kronice se připomíná, že samotný obraz několikráte za rok trochu zvlhne, potom se utvoří několik kapek, které stékají po portrétu, jako kdyby to byly slzy - a v takovém případě je třeba očekávat vydatné deště, které mohou trvat až několik dní a způsobovat záplavy.

Vyprávění o Aquariovi je zde v okolí známé dokonce v rozličných variantách. Okamžitě jsem si na tuhle pověst vzpomněl, když jsem se vrátil v srpnovém podvečeru ze schůze městské rady dřív než jindy a přistihl jsem svou ženu v růžovém salónku, jak v empirovém chaise longue před velkým benátským zrcadlem se páří s tím klukem, co se tak rychle naučil být kastelánem.

(dokončení příště)
*********************************
Povídka je z dvanáctidílného cyklu, který Petr Kersch vydal vlastním nákladem v knize Zvěrokruh a jiné povídky roku 2003. O rok dříve vydal autor (rovněž vlastním nákladem) sbírku povídek Zlatý časy.

(Vodnář vyšel na Neviditelném psu již před rokem, uveřejňujeme jej znovu z důvodu zachování kontinuity celého Zvěrokruhu - pozn. red.)


Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku