Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 26.1.2005
Svátek má Zora




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Režim se mění v dým
 >DROGY: Kalouskova slivovička
 >EVROPA: Jakpak bude u nás doma aneb Po přijetí euroústavy
 >PRÁVO: Švarcsystém jako fenomén
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kimova hra
 >POLITIKA: Politické skloňování - od přítele k nepříteli
 >GLOSA: Školy a úředníci
 >EVROPA: Demokracie jako řemen
 >POLITIKA: Bambini di Minsk
 >PSÍ PŘÍHODY: Kterak Ljubu málem šlak trefil
 >ZVĚROKRUH: Vodnář (2)
 >POLITIKA: Sobotka si spletl stranu
 >ZÁBAVA: Zrádná paštika
 >EVROPA: 3x o Češích a Evropě
 >PENÍZE.CZ: Navýšení cílové částky vás může přijít draho

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Kultura  >>  Literatura  
 
26.1. ZVĚROKRUH: Vodnář (2)
Petr Kersch

Dokončení (první část zde)

Teď se třeba dáte do smíchu a řeknete, no jo, dneska je jiná doba! Mě do smíchu nebylo, ale máte pravdu, poměry se od těch dob, kdy se cizoložství přísně trestalo, hodně změnily. Já jsem se zachoval v kritickém okamžiku - řekněme - uváženě : nespatřili mne, protože byli tak do sebe zakousnutí, že snad nic jiného nevnímali než sebe samé, než svá těla a svou vášeň - a že to byla vášeň, kterou jsem u svojí ženy nepoznal - o tom jsem nepochyboval ani ty tři vteřiny, po které jsem na milence zíral. Přiznávám, že jsem souložící pár neviděl přímo, ale v tom zrcadle to stačilo... Potichoučku jsem se odplížil chodbou. Při večeři jsem se přemohl a hovořil s manželkou o bezvýznamných záležitostech: co bylo na schůzi, že auto potřebuje umýt a co dávají v televizi. V noci, když Eva vedle mne ležela na zádech a chrápala v hlubokém spánku, zatímco já jsem si prohlížel ve světlé letní noci její obličej, o kterém bych předchozího dne přísahal, že ho znám, viděl jsem najednou vedle sebe na manželské posteli cizí ženu, mladší, hezčí, jemné vrásky u očí zmizely, tváře byly zrůžovělé a rty plnější a červenější, dokonce - v záři měsíce, který nahlížel do ložnice průsvitnými závěsy - i prameny Eviných vlasů se zdály tmavší a lesklejší.

Cítil jsem bolest u srdce, která mě v minulých letech sužovala jenom občas a na několik minut, a taky jsem pociťoval cosi neznámého, jako kdyby mi stoupaly uvnitř těla nějaké šťávy, nebyly odporně kyselé ze žaludku, nýbrž nasládlé a teplé. Připadalo mi, že místností někdo pomalu otáčí - pak jsem se znovu zahleděl na spící ženu a najednou jsem pochopil, že mě kolem dokola unáší nenávist. Jako pašerák, přenášející ve svých vnitřnostech pouzdro naplněné drogou, se obává, že obal v žaludku praskne, tak i já jsem věděl, že v sobě nosím rozbušku zloby, chtíč pomsty, sladkost ukrutnosti.

Teprve za svítání jsem domyslel, jak se připravovali za mými zády, snad od té minuty, kdy začátkem července Eva přivedla Adama do kanceláře, dokonce se ten počátek mohl vyskytnout dříve, možná v ten den, kdy jsem provázel po zámku tu skupinku pražských studentů. Adamovi mohla Eva něco naznačit - slůvkem, pohledem, povzbudivým našpulením rtů, natočením těla; nevzpomínám si, co tehdy měla na sobě, ale určitě to byly jedny z jejích vyzývavých letních, vzdušných, sluncem prozařovaných šatů, bez rukávů, vystřižené na zádech až k pasu, ve kterých byla ráda obdivována a ve kterých se pohybovala se šarmem o deset let mladším než byla sama.

Zmínil jsem se, že Adam brzy po nástupu do kastelánské služby přišel s návrhem, kterým nás rozesmál. Prohlídka zámeckých interiérů by se měla obohatit nějakým zábavným šou, prohlásil a dostavil se jednoho odpoledne v historickém kostýmu, který vzdáleně připomínal oblečení na Aquariově portrétu, místo beranice si půjčil Evinu čapku s kožešinovou ozdobou. Vymyslel scénku, kterak zámecký pán sám zazdívá svou cizoložnou manželku do výklenku na chodbě v prvním poschodí. Aby scénka nebyla kvůli zednické práci zdlouhavá, vybudovala by se ve výklenku příčka napevno a při výjevu, který by návštěvníci s gustem sledovali, by k zazdění vždy zbývala mezera, úzká tak na dvě tři tvárnice. Štíhlá osoba, převlečená za paní Dorotu, by se tímto průlezem vsoukala do připraveného prostoru ve výklenku a průvodce Adam, převlečený za pana Adama Bulovského z Bulavy, by ji obřadně zazdil pomocí poctivé malty a připraveného stavebního materiálu; ten by samozřejmě nebyl historický, o to bude větší sranda - sliboval Adam - když Aquarius bude používat zednickou lžíci a cihly - dělivky se značkou akciová společnost Spojené cihelny. Po skončení zazdívací exekuce kastelán odvede celý turnus návštěvníků dolů k východu. Mezitím zazděná se sama osvobodí tak, že si otevře za svými zády dvířka, kterými proleze do velkých kachlových kamen v růžovém salónku. Z kamen do místnosti vyleze snadno: stačí, abychom předem vysadili čtyři kachle a vzniklý čtvercový otvor zakryli nenápadným závěsem. Odsouzená se protáhne z kamen ven, ze salonku vyjde na chodbu, kde nikdo není, seběhne po prázdném schodišti a u východu z budovy - stále ve vězeňském rubáši - se bude uklánět odcházejícím.

Přece vaše paní - řekl udivený Adam na moji otázku, kdo v tomto divadle zastane ženskou roli - jsme přece domluveni, paní Evo? A já jsem musel přiznat, že mi žena v minulých dnech něco naznačovala, ale odbyl jsem ji, že mám jiné starosti.

„Nestihneš rozbourat zazděný průlez a uklidit materiál,“ namítl jsem, „mezi jednotlivými turnusy je málo času.“

„Já taky nebudu lítat po zámku bosa sem a tam po celý den,“ řekla Eva. „Rozhlásíme, že scéna se bude pořádat vždycky k večeru, při posledním turnusu - a stanovíme k tomu příplatek na vstupné. Jednou denně - to zvládnem - a bude aspoň legrace.“ Pohlédla na mě. Povolil jsem představení na zkoušku o příštím víkendu. Měli takový úspěch, že scéna o zlém hraběti a záletné paní Dorotě se hrála v podvečer každý den.

Roli hraběte Adama zvládal kastelán Adam bravurně: ve svém loveckém převleku nejdřív tajemným hlasem vyprávěl turistům pověst o Aquariovi, Němcům pro jistotu rozdal letáčky s německou verzí, Evu v dlouhé plátěné noční košili, s rozpuštěnými vlasy a nalíčenými kruhy pod očima přivedl po sešeřelé chodbě k obezděnému výklenku, křikem a škubáním za tlustý provaz, kterým měla za zády spoutané ruce, přinutil provinilou, aby po kolenou vlezla dovnitř - konec provazu za ní zastrčil, první tvárnici osadil do rýhy připravené v podlaze a pak to šlo ráz na ráz, zednickou fanku s hustou maltou, lžíce se míhala, cihla k cihle, někdy se nabídl z přihlížejících i ochotný přidavač, zbývající otvor se změnil na škvíru, kam se zasunula poslední cihla, vzlykání a naříkání bylo slyšet najednou tlumeně, kastelán seškrábl ze zdi zbytky malty, stáhl si pracovní rukavice a oznámil panstvu, že prohlídka zámku skončila.

S tím provazovým poutem - to byl jenom takový kouzelnický fígl, přece znáte často prováděný trik s provazem jakoby zauzleným, stačí zatáhnout a uzel zmizí - Eva se takto pokaždé rychle zbavila pout, otevřela za sebou dvířka a proplazila se vybouranou dírou v kamnech ven, do salonu, jak bylo předem vyzkoušeno.

Ovšem někdy večerní představení pokračovalo dál, bez diváků. Když ti, pobaveni, nastoupili do autokaru a odjeli, a když já jsem měl to odpoledne schůzi městské rady a zdržel jsem se ve městě, protože ze schůze jsme šli obvykle do radničního sklípku na pivo nebo na něco ostřejšího, oba milenci se setkali na hořejší chodbě opuštěného zámku znovu a pokud si byli jisti, že je nikdo nemůže překvapit, nechali úklid úklidem, skryli se vedle v růžovém salónku a rozdávali si potichoučku slasti, jaké si mohou poskytovat odkvétající panička a dvacetiletý fracek. Z jakési milostné ješitnosti vidět se při milování zapálili dvě svíce a tak jsem je uviděl i já v tom velikém zrcadle ze šestnáctého století: Adamův stín stále v loveckém úboru a moje žena ve vyhrnuté košili, v poloze, ve které jsem ji dosud nikdy nespatřil.

Příští den byla neděle. Na nádvoří stáli návštěvníci ve skupinkách, netrpěliví a zmoženi dopoledním horkem. Na ten srpnový den nikdy nezapomenu. Přišlo několik set lidí, museli jsme pracovat ve třech. Odpoledne jsme toho měli dost. Eva - jako kdyby zvětřila nebezpečí - chtěla, abych zrušil večerní zazdívací scénu. K poslednímu turnusu se přihlásilo asi třicet zvědavců; všichni věděli z plakátů, že se koná představení podle pověsti a netrpělivě očekávali, až se zjeví opravdový Aquarius. Předem si zaplatili. Někteří si koupili pohlednici s reprodukcí hraběcího portrétu. Adam se převlékal u mne v kanceláři, tak jsem toho využil a řekl mu, aby po skončeném turnuse přišel za mnou, protože mám pro něho něco důležitého.

Vše proběhlo podle scénáře: vyprávění, přivedení Doroty, zazdění nevěrnice... Rozloučení s návštěvníky jsem tentokrát obstaral sám. Na nádvoří zahoukal klakson odjíždějícího autokaru. Adam, převlečený do svých džínsů a roláku, se rozhlédl po místnosti a řekl:

„Kde je Eva?“

„Byla unavená, šla si lehnout.“

„Co jste mi chtěl?“ Hlas ho zradil. Pomyslel jsem si - ty pacholku, ty víš, kolik uhodilo. Neodpověděl jsem - díval jsem se, jak uhýbá očima.

„Něco důležitýho jste říkal, že chcete.“ Stál, paže svěšeny podél těla, rozcuchané mastné vlasy na ramenou.

„Máš vejpověď. Sbal si a vypadni!“

Zastrčil ruce do kapsiček u pasu. „A proč - co jsem udělal?“

„Vomrdáváš mi ženu,“ řekl jsem bez sebemenšího studu, „to se nedělá.“

„Něco si nalháváte.“

„Ne. Viděl jsem vás v salóně. Včera. Nedávali jste si takový pozor jako ze začátku. Měli jste mě za vožralku. Spadla klec.“

„Vymejšlíte si, pane správec.“ Jako kdyby se mi chtěl posmívat! Popsal jsem přesně pozici, ve které jsem je zastihl. Co měli na sobě. Kde měla Eva hlavu a kde měla roztažené nahé nohy. Neříkal nic, podepsal kopii výpovědi a bez pozdravu zmizel.

Dupal jsem po schodech hlučně, aby Eva zaslechla kroky i za zdí. Prohlédl jsem si Adamovo zedničení. Z výklenku u okna jsem vytáhl připravenou těžkou dřevotřískovou desku a dva hranoly, které jsem ráno uřízl na míru. Opřel jsem desku o čerstvou zeď a vzpříčil jsem hranoly jako vzpěry mezi desku a protější stěnu. Eva řekla:

„Adame? Nemůžu otevřít dvířka.“ Zeď její hlas tlumila, ale rozuměl jsem dobře. Postavil jsem se, abych se dotýkal čelem zdi a vysvětlil jsem jí, proč se ocitla v pasti:

„Jsou z druhý strany přidrátovaný.“

Něco vykřikla. Odpověděl jsem:

„Nerozumím ti, mluv hlasitěji.“

Ztichla. Pochopila, že místo Adama jsem přišel já. Stál jsem před zazděným výklenkem a čekal jsem. Moje žena Eva doufá, že nic nevím. Myslí si, že dvířka nejdou otevřít kvůli nějaké technické závadě. Věří, že ji odtamtud snadno dostanu.

„To seš ty ?“ zavolala za zdí. „Udělej něco s těmi dvířky, je mi hrozná zima. Kam šel Adam ?“

Možná, že jste byli domluveni taky na tento večer.

Zkontroloval jsem vzpěry a přitlačil dlaň zkusmo na výztužnou desku. Zevnitř se zdivo vykopnout nebo vyvalit nedá. Z druhé strany drátěná smyčka kolem závory dvířek je ze silného měděného drátu a dobře utažená kleštěmi - dvířka odstávají asi tři milimetry: na vypáčení bez nástroje taková škvíra nestačí, na průchod vzduchu z prostoru kamen stačí ažaž.

Byl jsem na schodišti, když jsem zaslechl duté rány. Možná i nějaké volání. Ještě přijdou nadávky, ty znám, za ta leta jsem se jich naposlouchal! Taky říkávala - nebudu se tě o nic prosit... Uvidíme, milá.

V kanceláři vyzváněl telefon. Nějaký pán se omlouval, je neděle a tak pozdě večer, ale telefonuje meziměstsky, až z Prahy...

„Nevadí, ptejte se,“ poznamenal jsem. Podle všeho vzdělaný a neškodný vědátor. Hovořil několik minut.

„Máte docela správné informace o těch obrazech, pane doktore,“ pochválil jsem tazatele, „ale vyprávění o plačícím portrétu hraběte Adama, řečeného Aquaria, má opodstatnění, i když ta fakta nebyla publikována v odborném tisku. Zatímco ostatní obrazy jsou malovány na klasických dřevěných deskách, olejomalba, o které mluvíme, je malovaná na plechu. Asi mistrovi nedodali dosti dřevěných desek. Koneckonců, bronzový plech, ano, nebyl to žádný kuriózní materiál, malíři si naopak takové plechy opatřovali v oněch dobách rádi, protože obrazy se daly snadno předělávat podle přání zákazníků - na rozdíl od olejů provedených na dřevě. V tom plechu spočívá vysvětlení! Při vysoké vlhkosti vzduchu - na příklad v letním období ráno - se sráží pára lépe na studeném kovu než na dřevě - a tak tedy vznikají ty slzy, které stékají po hraběcí tváři... Ne, skutečně ne, neroní slzy ze žalu, opravdu ne, tím jsem si dneska jistý.“

Pokračovali jsme v zajímavém rozhovoru a nakonec se doktor zeptal na návštěvní dobu, chtěl přijet na prohlídku zámku co nejdřív. Ubezpečil jsem ho, že pro veřejnost je zámek otevřen od deseti hodin dopoledne každý den v týdnu, kromě pondělí.

© Petr Kersch, Děčín, listopad 2001 - září 2002
*********************************
Povídka je z dvanáctidílného cyklu, který Petr Kersch vydal vlastním nákladem v knize Zvěrokruh a jiné povídky roku 2003. O rok dříve vydal autor (rovněž vlastním nákladem) sbírku povídek Zlatý časy.

(Vodnář vyšel na Neviditelném psu již před rokem, uveřejňujeme jej znovu z důvodu zachování kontinuity celého Zvěrokruhu - pozn. red.)


Další články tohoto autora:
Petr Kersch

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku