Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 19.1.2005
Svátek má Doubravka




  Výběr z vydání
 >PRÁVO: Litera zákona aneb "Švarcsystém"
 >POLITIKA: Karavana jde dál
 >EVROPA: Národní zájmy jsou mýtem nezorientovaných
 >RODINA A PŘÁTELÉ: O těch mrazech
 >ÚVAHA: Co se stalo mezi pány Grossem a Vikem?
 >PRAHA: Je bláznovstvím zabývat se návratem tramvají na Václavák?
 >POLITIKA: Konec upřímného premiéra
 >PSÍ PŘÍHODY: Iris revíruje Hrad
 >SVĚT: Izraelské a palestinské učebnice - zrcadlový obraz
 >DOPRAVA: Titanic
 >EVROPA: Byl to opravdu Gladio? aneb Jak a čím jsme to vlastně vyhráli?
 >DOPRAVA: Poplatky za dálnice mobilem ihned
 >PENÍZE.CZ: Důchodci na prahu roku 2005
 >BRAZÍLIE 3: Češi a císař
 >POLITIKA: Euforii může následovat zklamání

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
19.1. POLITIKA: Karavana jde dál
Pavel Bárta

Jiří Pehe napsal další ze svých článků na téma "cokoli, kromě ODS". Jako obvykle lze jeho argumentaci rozdělit do několika okruhů:
1. Není správné vyčítat současné koalici její lavírování, dělá, co umí. Přeceňujeme její neúspěchy a nedoceňujeme úspěchy.
2. Jasná a přehledná vládní zodpovědnost je nežádoucí, protože přináší nositeli příliš mnoho politické moci.
3. ODS je apriorně špatná, protože je ODS a může za všechno špatné, kromě dočasného nedostatku sněhu v letošní zimě. I v budoucnu bude dělat všechno špatně.

Nejjednodušší je vyrovnat se s tvrzením prvním. Pehe dává za příklad zvládnutí povodní a vstup do EU. Zvládnutí povodní je na prvním místě dáno fungováním místní správy, vláda může nejvýše pokazit. Pokus o trestní stíhání starosty Českého Krumlova, který v nouzi překročil svoje pravomoci, svědčí o tom, že minimálně úřední postup pro uvolňování naléhavé pomoci postiženým obcím nebyl v pořádku. Stanislav Gross se sice proháněl v maskáčích a překážel na mediálně zajímavých místech, ale onen vrtulník mohl dělat užitečnější věci třeba na evakuacích. Je pravděpodobné, že vláda vynaložila na postpovodňovou obnovu méně, než byla donucena vydat za švédské hračky pro české piloty.

Zásluha na vstupu do EU se podobá zásluze na pohybu slunce oblohou. I v tomto případě je trajektorie jasná a pozornosti zaslouží spíše špatně uzavřené přístupové dohody, kde Česko hájilo spíše symbolické, než potřebné výjimky.

Pravdu má Jiří Pehe v tom, že pokus ČSSD o obrat napravo od politického středu je Grossovi vyčítán neprávem. Mezi KSČM a středem dnes totiž místo není. Je to zásluhou nedokončených reforem 90. let, kdy po soustředěné obraně sociálních jistot a národního stříbra všech proti ODS a ODA došel kyslík i proreformním silám a úsilí Špidlovy vlády, která dostala a naplňovala mandát k demontáži i toho, co se povedlo. Racionální politika moderní evropské levice je skutečně napravo od Špidlova dědictví. Problémem je, jak to věrohodně vysvětlit voličům, kterým byli naslibováni pečení holubi do úst ze zdrojů, které jaksi nejsou, že dva roky úsilí byly plně špatně. To je však jiné téma.

Zatímco hodnocení vládní koalice může být subjektivním pohledem, z jiného úhlu jakkoli úsměvným, obrana politické bramboračky a strašení dominancí jednoho politického subjektu patří do jiného soudku. Politická korupce a klientelismus, kterou Pehe připomíná, není izolovaným problémem ODS. Každá silnější zájmová skupina si buduje svoji agenturu v každé straně, která má podíl na politické moci. Činí tak nejen v Česku, ale kdekoli na světě. Je ovšem rozdíl v tom, zdali se anglosaský politik musí zodpovídat svým voličům, protože zodpovědnost vládní a opoziční jsou rozděleny a nemá se na co vymlouvat, nebo zda je politikem "nepostradatelného středu", který má svoje jisté a obchoduje s jedenapadesátým procentem jako čeští lidovci. Argumentace italskými poměry, které byly podmíněny právě existencí "nepostradatelných státotvorných stran" připomíná návrh na hašení požáru benzínem. Autor pravděpodobně ví, že nemusel chodit do Itálie. Stačilo vzpomenout politické strany 1. republiky, ovšem prvorepublikový kartel "státotvorných" proti "nestátotvorným" na věčné časy a nikdy jinak je projektem, za který Pehe vytrvale bojuje, takže připomínka se zřejmě nehodila.

Jestli něco může na české politické scéně výrazně omezit extremismus na jejích okrajích a řádění partikulárních zájmů v jeho středu, pak je to jednoznačná politická zodpovědnost, která přiblíží poslance jeho voličům a donutí vítěznou stranu zodpovídat se na konci volebního období z předvolebních slibů, což skutečně sebou nese nutnost dát jí do ruky nástroje k realizaci, neboli politickou moc.

Racionální složkou obavy J. Pehe by mohlo být demokratické zrušení demokracie volebním vítězem. Skutečností ovšem je, že dodržení demokratických principů zajišťuje již členství v EU a přirozené omezení národní svrchovanosti, které nezávisle na naší ochotě mávat národní vlajkou nese otevřenost české ekonomiky a věci s ní související.

Ve vidění J. Pehe je ODS, samozřejmě, stranou "nestátotvornou". Z toho plyne psí hlava, kterou obsahuje třetí okruh argumentů. Na svoje obavy má právo, jako každý. Ztráta chuti uvést do života teze Modré šance bude však podstatně vyšší, když bude po ruce výmluva, že my bysme rádi, ale ti koaliční hadi …, neboli rozmělnění zodpovědnosti, po kterém Pehe tak usilovně volá.

Osobně se dokáži s autorem shodnout v tom, že vztah vedení ODS k EU je výrazně ovlivňován ideou národního státu prezentovanou především Václavem Klausem a Janem Zahradilem a není zdaleka usazen v racionální rovině modu vivendi. Stejnou výtku za odchylku do opačného směru lze ovšem připsat současné koalici, která svůj bezbřehý euroalibismus pragmaticky přetavuje v pašování vlastních partikulárních zájmů do národní legislativy. Skryté výhrůžky Jiřího Pehe, že za přístupem ODS k EU se (možná) skrývá snaha ODS přetvořit Česko v podřipskou Albánii, či KLDR, lze však stěží brát vážně a vypovídají spíše o autorově obsesi.

Jako protiargumentaci je potřeba říci, že ODS má dneska jediná k dispozici zálohu silných komunálních politiků z velkých měst a krajů, kteří svoji zodpovědnost politika úspěšně obhajují několik volebních období. V žádné jiné straně není tak silný personální tlak na tak mnoho pozic, podložených nikoli náhle zrozenou ambicí, ale dlouholetou prací a zkušeností z nižších postů. Bez komentáře lze nabídnout srovnání některých dvojic aspirujících na stejné místo: Julínek - Emmerová (Součková, Kubinyi, Fišer, David, …), Langr - Bublan (Gross, Grulich), Zahradil - Svoboda (Kavan), Páralová - Škromach (Špidla), Nečas - Kühnl (Kostelka, Tvrdík), Tlustý - Sobotka (Kalousek) a samozřejmě porovnání osobností Topolánek - Gross (Špidla). Ale to je již skutečně věcí osobních preferencí.




Další články tohoto autora:
Pavel Bárta

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku