Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 21.1.2005
Svátek má Běla




  Výběr z vydání
 >SVĚT: Palestinci a Izraelci - větší podpora dohodě a míru
 >POLITIKA: ČSSD - ukročit nebo se rozkročit?
 >PRÁVO: Rej neodpovědnosti kolem "Mlýnu"
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Auta 2
 >MÉDIA: Novinářskou bajkou k válce s Íránem
 >REAKCE: Infantilní soudy Ondřeje Čapka
 >PSÍ PŘÍHODY: Věru divná zima
 >KNIHA: Strach na Kvaře – nebo o Zemi a o nás?
 >CHTIP: Vskutku není...
 >DOKUMENT: Prohlášení občanských sdružení OSP, SD a K 213
 >PENÍZE.CZ: Smlouva o stavebním spoření nekončí automaticky
 >EKONOMIKA: Kurz koruny a zahraniční obchod
 >POLITIKA: Ruská ruleta v sociální demokracii
 >USA: Znovuzvolení prezidentů
 >GLOSA: Právo na výhru

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
21.1. POLITIKA: ČSSD - ukročit nebo se rozkročit?
Jiří Pehe

Úspěch či neúspěch ohlášeného plánu Stanislava Grosse a Bohuslava Sobotky změnit některé programové priority sociální demokracie tak, aby strana více oslovovala středové voliče, bude záviset na tom, zda se Grossovi a Sobotkovi podaří tuto změnu prodat veřejnosti a spolustraníkům nikoliv jako pouhé ukročení k politickému středu, ale jako rozkročení se. Jde o to, aby reformy, které jsou vnímány jako snaha převzít některé ideje pravicových stran,

neměly za následek takový odliv levicových voličů, jež by neutralizoval očekávaný příliv voličů středových.

Je to úkol především komunikační. I mnoho levicových voličů si uvědomuje, že stát musí přestat žít na dluh, že je dobré podpořit malé a střední podnikatele, že potřebujeme reformy v oblasti penzijního systému, zdravotnictví i školství. Zároveň si ale takoví voliči, stejně jako mnoho voličů středových, nepřejí demontáž sociálního státu. Gross a Sobotka tedy musí veřejnost přesvědčit, že například snížení daní neznamená demontáž sociálního státu, ale jen jeho zeštíhlení, a že především lidé v nízkých příjmových kategoriích se neocitnou v nouzi.

Zde se ovšem skrývá jistá logická past, protože snížení daní znamená za normálních okolností nižší příjmy státu, a tedy i nižší státní výdaje. Bude-li tomu tak, musí reformátoři v ČSSD vysvětlit, jak učiní potřebné škrty, aniž by ohrozili základy sociálního státu. Anebo musí veřejnost přesvědčit, že daňové reformy nevyústí do nižších státních příjmů--například proto, že budou kompenzovány příjmy jinými, nebo že zjednodušení daňového systému zlepší celkový výběr daní.

Pokud by byly změny pochopeny jako pouhé ukročení směrem vpravo, činí se Gross i Sobotka zranitelnými jak vůči těm, kdo argumentují, že ČSSD by tak zradila svou identitu sociálně starostlivé strany, ale i vůči těm, kdo varují, že by tak strana vyklidila část politického prostoru pro komunisty. Ačkoliv není vůbec jisté, zda voliči KSČM nejsou ve skutečnosti především jen voliči protestními, u nichž levicovost splývá s extrémistickými postoji (a neextrémistickou levicovou stranu by tedy stejně většina z nich nevolila), Gross a Sobotka by v každém případě jen těžko odolávali nařčením, že zásadně oslabili levý bok strany.

Reformy tedy musí prodat veřejnosti jako rozkročení se: Neopouštíme sociálně slabé, ale zároveň chceme vytvořit lepší podmínky pro střední vrstvy i podnikatele a ukončit zadlužování státu. Nebo ještě jinak: Dokážeme zavést podstatnou část reforem daní, zdravotnictví, školství a penzijního systému, které slibují občanští demokraté (nebo které by preferovali naši koaliční partneři), ale uděláme to—na rozdíl od nich--bez zbytečných sociálních otřesů.

Jde tedy o to, jak sloučit sociáldemokratismus s liberalismem tak, aby ČSSD měla vskutku široký záběr a stala se moderní stranou, která oslovuje široké spektrum voličů. Že to jde, o tom svědčí často uváděné příklady Velké Británie a dalších zemí, které se Blairovou „třetí cestou“ inspirovaly.

Je k tomu ovšem zapotřebí výjimečných kvalit v oblasti politického vůdcovství a komunikace. Zejména Gross je často vysmíván, že takové kvality nemá, jenomže na druhou stranu ani česká veřejnost není srovnatelná s tou britskou.

Možná úplně nejdůležitější pro ČSSD ovšem je, aby měla jasný směr, nebo jak se v poslední době rádo říkává, „tah na branku“. A aby mluvila jedním jazykem, aniž by přitom zcela potlačila vnitrostranickou demokracii. Reformní agenda jí takový směr dává, stejně jako může učinit z dosud ideově „prázdného“ Grosse politika, který má „ideje“ a svůj vlastní program.

K naplnění svého plánu ovšem potřebují Gross i Sobotka silný mandát, který jim dovolí, aby rázně ukončili neustálé vnitrostranické rozbroje. Zdali ho skutečně budou mít, je velkou otázkou. Po několika krajských sjezdech to tak sice vypadá, ale vynořující se nejrůznější kauzy spojené s Grossovým jménem naznačují, že Grossovi oponenti ve straně (a pravděpodobně i někteří jím odstavení bývalí blízcí spolupracovníci a poradci) nezahálejí. Minulost nevinně vypadajícího bývalého ministra vnitra s dětskou tváří tak už nyní vzbuzuje tolik otázek, že jím plánovaný „nový začátek“ ČSSD by mohl, alespoň pro něj, skončit ještě před tím, než začal.

Webová stránka Jiřího Pehe


Další články tohoto autora:
Jiří Pehe

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku