Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 26.1.2005
Svátek má Zora




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Režim se mění v dým
 >DROGY: Kalouskova slivovička
 >EVROPA: Jakpak bude u nás doma aneb Po přijetí euroústavy
 >PRÁVO: Švarcsystém jako fenomén
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kimova hra
 >POLITIKA: Politické skloňování - od přítele k nepříteli
 >GLOSA: Školy a úředníci
 >EVROPA: Demokracie jako řemen
 >POLITIKA: Bambini di Minsk
 >PSÍ PŘÍHODY: Kterak Ljubu málem šlak trefil
 >ZVĚROKRUH: Vodnář (2)
 >POLITIKA: Sobotka si spletl stranu
 >ZÁBAVA: Zrádná paštika
 >EVROPA: 3x o Češích a Evropě
 >PENÍZE.CZ: Navýšení cílové částky vás může přijít draho

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
26.1. POLITIKA: Režim se mění v dým
Stanislav Reiniš

Systém politické moci a ekonomického řízení, zavedený Leninem a Stalinem, přežil ještě dlouho po Stalinově smrti, až do Gorbačevovy perestrojky, a pak se rozpadl. Jeho vývoj od prvního okamžiku existence ukazoval, co může způsobit nesprávná filosofie, založená na nevědeckých závěrech a na víře ve spasitelskou třídu, která je navíc řízena vševědoucí a všemocnou politickou stranou pod vedením absolutně geniálního vůdce.

Americký politolog Ken Jowitt odhadl, že po sedmdesáti letech vražedné námahy a krutosti dosáhl SSSR v osmdesátých letech úrovně německého průmyslu v roce 1880.

Rozpad světového komunistického systému můžeme sledovat na několika úrovních: ekonomické, vojenské, politické a hlavně ideologické.

Uveďme příklad: Komunisté tvrdili, že zavedou věčný mír tím, že odstraní kapitalismus. Pak však došlo ke štěpení komunistické soustavy v sovětsko - jugoslávském, sovětsko - čínském a sovětsko - albánském sporu a bylo po míru. Tyto rozkoly diskreditovaly oficiální doktrínu bratrských vztahů mezi komunisty. Heslo "Proletáři všech zemí, spojte se!" přestalo platit.

Občas se v západní politologii objevovaly úvahy, že by snad mohlo dojít k jakémusi vzájemnému přibližování socialismu s kapitalismem. Americký politolog John Kenneth Galbright ještě v roce 1987 zcela vážně prohlašoval, že oba systémy jsou si natolik podobné, že může dojít i k jejich splývání a vytvoření jakéhosi hybridního systému. Byl to však omyl, protože původní stalinistický systém, a po něm i neostalinistický systém byl založen na principech zcela odlišných než je systém demokratický. Adam Michnik popisoval neostalinistický systém jako "totalitu s vylámanými zuby". Jeden nemohl být naroubován na ten druhý.

Za Brežněva a jeho následníků již málokdo ideologii věřil. Ideokracie, vláda myšlenky, se změnila v logokracii, vládu slova. Realita života sovětských lidí, všeobecná nespokojenost, alkoholismus, antisemitismus, národní šovinismus, zločinnosti, to vše bylo na hony vzdáleno imaginárnímu světu stranických usnesení. Docházelo k sebezničující dynamice.

Naproti tomu se ve stejné době začala radikálně měnit struktura kapitalismu. Rozvíjela se "flexibilní specializace": výroba zboží v malých sériích; dodávky surovin a polotovarů naplánované přesně na určitou dobu; urychlení postup inovací; snížení doby obratu kapitálu prostřednictvím automatizace a elektroniky; vznik nových potřeb obyvatel, hlavně v komunikaci, dopravě a jinde, a jejich průběžné uspokojování; okamžitý přístup k přesným analýzám a informacím; a konečně decentralizace kontroly manažerů nad pracovníky. Rozvoj počítačových sítí k těmto změnám neobyčejnou měrou přispěl. To byla podstatná zlepšení. Socialistický systém a jeho administrativní metody hospodaření se ani přes usilovnou rétoriku nemohly s těmito změnami vyrovnat.

Závažný obrat nastal v sedmdesátých letech, kdy si komunistické země začaly půjčovat peníze od západních zemí. Importovali kapitál od svých ideologických protivníků, kupovaly vyspělou technologii a doufaly, že tím zlepší ekonomickou výkonnost. Půjčování mělo být náhražkou za interní změny, které byly sice nutné, ale které by ohrozily monopol vlády strany nad společností.

Přes tyto investice zůstávala však organizace socialistické výroby v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století velmi výrazně pozadu za vyspělými zeměmi. Jen občas se různí reformisté té doby pokoušeli o decentralizaci řízení a vytváření svobodnějšího trhu, který měl vést k růstu produktivity práce a vzrůstu výroby.

Ekonomická krize, způsobená vnitřní strukturou systému, se ještě dále prohloubila během poslední dekády jeho existence. Byly vyčerpány reservy, bloky a překážky zesílily. Důležité v tomto rozpadu komunistického systému byo i zbrojení, které bylo čím dál tím dražší a technicky náročnější.

Konečným řešením chronického konfliktu mezi ideologií a společností byl rozpad sovětského systému. Dne 7. října 1989 hovořil Gorbačev ve východním Berlíně při příležitosti 40. výročí Německé demokratické republiky (což nebyla ani německá, ani demokratická, ani republika):

"Vše se mění, a nemůžeme jednat jako dříve. Po mnoho let jsme říkali, že Západ stagnuje a zhroutí se. Předehnali nás však v technologii, sociálně udělali více než my. Žijete blízko nich a musíte to cítit."

V době, kdy už politické změny v zemích střední Evropy vrcholily, řekl dne 2. července 1990 na posledním, 28. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu:

"Stalinistický model socialismu je nahrazován občanskou společností svobodných lidí. . . Výrobní vztahy, které byly zdrojem odcizení pracujících lidí od majetku a výsledků jejich práce, jsou odstraňovány a vytvářejí se podmínky pro svobodnou soutěž mezi socialistickými výrobci."

"Zdědili jsme neobyčejně obtížné dědictví militarizace hospodářství."

Nikolaj Ryžkov, tehdejší sovětský ministerský předseda, rovněž přiznal:

"Staré struktury společenské výroby . . . jsou vyčerpány. Struktura se stala překážkou."

Člen Politbyra KSSS L. I. Abalkin na stejném sjezdu prohlásil: "Musíme jasně rozumět, že to nebyl socialismus, co jsme budovali, a že jsme nežili v socialistické společnosti. Jinak bychom museli připustit, že společnost, ve které potravinový problém nebyl vyřešen, problém bytů nebyl vyřešen, společnost, která nemá státní demokratické instituce, založené na právu, se může nazývat socialistickou. Konečně, za socialistickou se nemůže považovat společnost, v které je pracující člověk odcizen a oddělen od majetku a od ekonomické a politické moci."

V roce 1988 začal rozpad celé tak zvané socialistické soustavy. V roce 1990 se rozpadl Sovětský svaz. Členové mocenského aparátu komunistických stran se na nové podmínky připravili v dostatečném předstihu. Podle americké politoložky Katheriny Verderyové z USA individuálně začali vytvářet nové formy vlastnictví nezávislé na státním vlastnictví.

Takový převod majetku státu do soukromých rukou, probíhal podle Verderyové již od roku 1984 v Maďarsku a od roku 1987 v Polsku. Již předtím existoval v obou těchto zemích malý legální soukromý sektor i relativně nezávislá výrobní družstva. Vznikala dvojí ekonomika. Jedna byla ovládána centrálně a trpěla všemi neduhy socialistického plánování a druhá využívala tržních mechanismů a dokonce prováděla i selektivní privatizaci státního majetku. Tyto procesy studovali maďarští (David Stark), polští (Jadwiga Stanizskisová) a jiní badatelé. Rumunský sociolog Andrei Cornea mluví o direktokracii.

Proto v době, kdy se o soukromém podnikání začalo veřejně hovořit, tedy po listopadu 1989, měli již mnozí soudruzi svá nová místa připravena.

Tento částečný rozpad homogenního státního vlastnictví podle Stanizskisové znamenalo, že nad oficiální socialistickou ekonomikou začala vítězit druhá, černá ekonomie. Jadwiga Stanizskisová nazývá takové podnikatele - komunistické aparátčíky "enterpratčíky". Ti se stávali novou elitou a dostávali se k ekonomické moci. S těmi žijeme dodnes.

Rozpad tak zvané světové socialistické soustavy byl nakonec dovršen revolucemi roku 1989. Co se dělo v roce 1989, se nedá vysvětlit marxistickou teorií revoluce. Žádná revoluce stejně nikdy neproběhla podle klasického Marxova modelu. Lidé žádali spravedlnost, demokracii, pravdu, legalitu, lidskou důstojnost a občanské svobody. Došlo k definitivnímu odcizení lidí od socialistického systému.

Je zajímavé si přečíst stenografický záznam z posledních zasedání Ústředního výboru KSČ v listopadu 1989. Členové ÚV rozčileně vykřikovali, hořekovali nad tím, co se venku na ulicích děje, a svoje problémy se pokusili vyřešit tím, že jmenovali nové Předsednictvo ústředního výboru a komisi, která měla navrhnout opatření. Jinak se nic nestalo.

Tak to skončilo. Od omylů Marxe a Engelse, přes chyby Leninovy, Stalinovy, Chruščevovy, Brežněvovy vývoj šel až k výkřiku Miloše Jakeše:

"Co mám tedy dělat, co mám udělat jako generální tajemník? Co má udělat předseda vlády jako předseda vlády v tomto momentě? Co má udělat, poraďte."




Další články tohoto autora:
Stanislav Reiniš

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku