Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pondělí 24.1.2005
Svátek má Milena




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Je rozdíl mezi komunismem a fašismem?
 >VZPOMÍNKA: Jim Stine, altruistický kapitalista
 >LIDÉ: Summers a feministky
 >ARCHITEKTURA: Ještě k tramvajím, přednášky a jiné
 >RODINA A PŘÁTELÉ: První sníh a procházka v ZOO
 >ZVĚROKRUH: Vodnář (1)
 >CHTIP: Stresstest
 >PSÍ PŘÍHODY: Když svolává gong
 >JEDNOHUBKY: Největší Čech na Smíchově
 >ÚVAHA: Nadějí na přežití je nejvyšší osobní adaptabilita
 >HUDBA: Koncertní smršť aneb 4WALLS a mnoho dalších
 >PENÍZE.CZ: Společně zdanit, či spolupracovat?
 >PRÁVO: Patenty na software (4)
 >GLOSA: Pro stromy není vidět nic
 >MOBY DICK: Proč České Textárny zeštíhlely až na kost

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Svět  
 
24.1. VZPOMÍNKA: Jim Stine, altruistický kapitalista
Dušan Neumann

Jim Stine miloval rychlá auta. V době, kdy jsem ho poznal a stal se mým zákazníkem, jezdil v BMW 645 s turbem, autem tak netypickým, že o ně žádný servis BMW nechtěl pečovat. Jim byl velmi úspěšný manažer, který si dovedl spočítat riziko a nebál se do něj jít. Když počátkem sedmdesátých let hliníkářský gigant ALCOA zavřel slévárnu ve vedlejším městečku Schuylkill Haven a o práci přišly na dva tisíce lidí, se Jim a dva kamarádi z vedení podniku, kteří se také ocitli na ulici (dlažba už tu nebyla) zadlužili až po uši a fabriku koupili.

Slévárnu zredukovali a zavedli výrobu tažených profilů z různých aluminiových slitin. Modernizovaná továrna začala chrlit profily na chladiče procesorů, zábradlí a tubusy stojanů veřejného osvětlení. Brzy byla nazpátek většina bývalých zaměstnanců, pro něž Cressona Aluminum - jak se podnik nyní jmenoval, uspořádala přeškolovací kursy. Jen odborářské organizátory si ti tři králové do fabriky nepustili. Popravdě řečeno, nikdo je nepostrádal, neboť po půlroce zkušební doby dostal každý zaměstnanec plné zdravotní a penzijní pojištění a navíc Jim a jeho finančák Ray Dee zavedli bonusový program z podílu na zisku. O zaměstnání v Cressoně brzy nastala tlačenice.

V neděli Jim s BMW nejezdil. Vytáhl z garáže Morgana 4 Plus a vyrazil s manželkou Peggy do Country klubu na golf. Byl to pohled k nezaplacení. Morgan byl jako většina dřevních anglických sporťáků konstruován pro askety se sklony ke masochismu. Nejenže stoomdesátipěticentimetrovému Jimovi trvalo pět minut než se do auta vsoukal, ale navíc si nikdy nebyl jist, zda-li na hřiště vůbec dojede, a pokud dojel pravděpodobnost, že ho domů přitáhnou ještě vzrostla. Ať dělal co dělal, čouhal přes přední sklo a pod plátěnou střechu se nesložil. Stejně by to nepomohlo, každá louže znamenala koupel díky otvorům pro pedály a snaha o prudké vystoupení vždy pěknou modřinu na stehně. Jednu výhodu tohle auto mělo; při rychlosti 70 mil/h měl člověk pocit, že se řítí aspoň stodvacítkou, okolní svět začal dvojatět a před očima se rozpíjet, žlučové kameny drolit a kdyby se nezačaly viklat i můstky neměl by zážitek chybu.

Morgan, autíčko s krásnou klasickou karoserií, anemickým motorem a rámem ze dvou topolových trámků nás skamarádil ještě víc. Vyměnil jsem palivová čerpadla SU, takže se po zapnutí klíčku auto nemuselo obejít a nebylo třeba ho kopnout za zadní kolo aby pumpa naskočila. Zlomyslného Anglána jsem trochu ukáznil, ale zároveň Jimovi doporučil, ať si koupí roadster se širokými dveřmi a jízdními vlastnostmi. Volba padla na Ferrari 328. Auto jsem pro Jima koupil a, přiznávám, i dlouho se jím těšil na okolních silnicích.

Na Vánoce 1989 mi Jim přinesl darem láhev šampaňského a letenku do Prahy. Svět se změnil. S euforickým úsměvem jsme si tehdy naivně mysleli, že nadobro a k lepšímu. Já po skoro desetiletém půstu začal jezdit častěji do Prahy, Cressona Aluminum prosperovala, Ferrari se nesypalo ani nedobrovolně neopouštělo silnici, a čas, ach ten čas nabral rychlost.

Bylo to o polední přestávce, když do garáže strčilo nos známé červené ferrari. "ALCOA kupuje Cressonu nazpět," řekl Jim téměř nevzrušivě místo úvodu. Chvilku jsem nevěděl jak se zeptat - "a co tak najednou?". "Dohodli jsme se s Rayem a Lenem, že už je čas dát to mladším, a já se stěhuji do Baltimore, abych byl blízko John Hopkins centru, našli mi nějakou blbou rakovinu."

Pak už jsem Jima viděl jen několikrát. Po chemoterapii se ten krásnej, dlouhej a elegantní mužskej nechtěl moc na veřejnosti ukazovat. V den, kdy byl mnohamilionový prodej podniku podepsán, svolal všechny zaměstnance k prostřeným stolům v odbavovací hale. Nebyl jsem tam a jen se mohu dohadovat jaká byla nálada když Jim oznámil odchod "tří králů" a zároveň nechal rozdat obálky. Každý zaměstnanec dostal za každý rok v podniku tisíc dolarů. Ti nejstarší dostali po dvaceti tisících. Pottsvillská městská knihovna dostala půl milionu na přístavbu a půl milionu na budoucí provoz. Otevření přístavby, provedené ve stejném slohu jako původní budova z přelomu devatenáctého století, se už Jim nedočkal. Přestože na dveřích není bronzová tabulka, nikdo jí neřekne jinak než Jimova knihovna. Díky Jime.


Další články tohoto autora:
Dušan Neumann

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku