Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 26.1.2005
Svátek má Zora




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Režim se mění v dým
 >DROGY: Kalouskova slivovička
 >EVROPA: Jakpak bude u nás doma aneb Po přijetí euroústavy
 >PRÁVO: Švarcsystém jako fenomén
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kimova hra
 >POLITIKA: Politické skloňování - od přítele k nepříteli
 >GLOSA: Školy a úředníci
 >EVROPA: Demokracie jako řemen
 >POLITIKA: Bambini di Minsk
 >PSÍ PŘÍHODY: Kterak Ljubu málem šlak trefil
 >ZVĚROKRUH: Vodnář (2)
 >POLITIKA: Sobotka si spletl stranu
 >ZÁBAVA: Zrádná paštika
 >EVROPA: 3x o Češích a Evropě
 >PENÍZE.CZ: Navýšení cílové částky vás může přijít draho

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Politika  
 
26.1. POLITIKA: Politické skloňování - od přítele k nepříteli
Jan Bartoň

Sociální demokracie po své obnově po listopadu 1989 stála mimo jiné i nad "problémem" jak se uvnitř strany titulovat. Slovo "soudruh" bylo komunisty zcela zdevastováno a existoval tak pro "staré" sociální demokraty - mám tím na mysli ty, kteří nepodlehli komunistickému tlaku a "nesjednotili se" s komunisty po únoru 1948 a tím si podepsali rozsudek perzekuce v následujících letech - problém, jak si uvnitř sociální demokracie říkat. A tak se vlastně zrodilo oslovení "příteli". Tím však byl současně založen problém obsahu tohoto slova v politické rovině.

Slovo "přítel" je totiž v běžném jazyce poměrně málo frekventované. Spíše se mezi lidmi hovoří o kamarádství, známosti apod. a každému normálně myslícímu člověkovi je ostatně jasné, že přátel, tedy těch opravdových, na které se může člověk spolehnout zejména v čase, kdy je tak říkajíc "dole", je v životě jako šafránu. Oslovením "přítel" si tak na sebe ušili sociální demokraté bič.

Již od počátku a v prvních konfliktech mezi různými zahraničními křídly sociálních demokratů, které se již naplno rozhořely na obnovovacím sjezdu ČSSD na jaře 1990, bylo jasné, že oslovení "přítel" je poněkud bizarní. Faktem bylo, že již od počátku se toto oslovení stalo jakýmsi alibistickým klišé a skutečné vztahy oscilující velmi často od nenávisti k závisti jen málo či vůbec neodpovídali přátelství. Byl to koryfej sociální demokracie devadesátých let přítel Zeman, který nemilosrdně zdecimoval tradicionalisty v popředí obnovené ČSSD seskupené kolem profesora Horáka. Naprosto skandálním způsobem tyto "přátele" denuncioval - vzpomínáte na "urologickou kliniku"? - a na sjezdu ČSSD na jaře 1993 se opřel o mladé sociální demokraty vedené Stanislavem Grossem. Ti měli totiž naprosto výsadní postavení co se účasti na řádném sjezdu ČSSD týče a s jistou nadsázkou se dá konstatovat, že právě díky mladým sociálním demokratům se hulvát Miloš Zeman dostal do čela ČSSD. Takto tedy vzniklo politické přátelství Miloše Zemana - nesmiřitelného odpůrce Václava Klause - s mladým Stanislavem Grossem.

Přítel Zeman se z "liberála", na něhož si hrál na počátku devadesátých let v Občanském fóru, rychle přehrál do "levičáka", zejména však dokázal v několika letech natolik poškodit ekonomickou reformu, že se tato reforma v polovině devadesátých let prakticky zastavila. Hádky Klause a Zemana se staly živnou půdou pro podobné politické formáty zemanovského stylu, jakým byl Miroslav Sládek a jeho "republikáni". Ve volbách 1998 však už Miloš Zeman slavil dvojí vítězství - vyhrál volby nad ODS a sládkovskou konkurenci spláchl pod hranici pěti procent. Za věrné služby pak přítel Gross získal post ministra vnitra.

Stanislav Gross však další léta využil k budování vlastního obrazu nejpopulárnějšího politika. Obratně se vyhýbal všem otázkám, které by vyžadovaly názorový střet, a nechal Miloše Zemana dál hrát roli břitkého mluvky a glosátora. Ve funkci předsedy vlády však již přece jen Miloš Zeman poněkud "změkl" a zdaleka již nebyl oním sžíravým kritikem Klause a postupně se potom v důsledku "opoziční smlouvy" část české veřejnosti stávala jak na Václava Klause, tak i na Miloše Zemana poněkud alergická. Vrcholem neobliby se stala památná "televizní válka" o ČT. Z této éry vyšla velmi silná tzv. čtyřkoalice - koalice vytvořená jako protiváha opoziční smlouvě.

Postupné rozvolňování opozičně smluvního partnerství ODS a ČSSD oslabilo vliv čtyřkoalice a Miloš Zeman dovedl svou menšinovou vládu k dalšímu volebnímu vítězství v roce 2002. Dobrovolný a dlouho předem avizovaný odchod Miloše Zemana z čela ČSSD nejlépe ze všech potencionálních nástupců Miloše Zemana zvládl právě Stanislav Gross. Nechal bez problémů zvolit do čela ČSSD neschopného Vladimíra Špidlu, do prezidentského souboje nechal zasáhnout i svého někdejšího přítele Zemana a pak již začal dělat "svou" politiku.
Odstřelil nemilosrdně při prezidentské volbě Miloše Zemana, po porážce ČSSD v eurovolbách se chladnokrevně zbavil i Vladimíra Špidly, kterého vykázal na lavici "náhradníků" do Bruselu, a v současnosti má tvrdě našlápnuto k tomu, aby byl na řádném sjezdu ČSSD zvolen předsedou.

To vše mu tedy vyšlo náramně. Pouze jeden drobný problémek tu je - volební preference ČSSD se dlouhodobě pohybují kolem 13% a trvale zaostávají za volebními preferencemi komunistů. Nové vedení sociální demokracie teď od svého bývalého vůdce dostává jeden políček za druhým. Bývalé přátelství teď evidentně přešlo v neskrývanou nenávist a zášť.

Závěrem je nutné připomenout si jeden významný detail.
Část sociální demokracie vytvořila v roce 1992 tzv. Rakovnický proud, který mimo jiné upozorňoval na to, že by se demokratické strany té doby měly soustředit zejména na elementární dohodu v základním vývoji a měly by se zejména soustředit na mocenskou eliminaci komunistů. Bylo svým způsobem prorocky předvídáno, že tvrdý mocenský střet tehdy nových demokratických elit povede pouze v dlouhodobém výhledu k růstu moci komunistické strany. To se vlastně beze zbytku naplnilo. Miloš Zeman a jeho někdejší přítel Stanislav Gross se lví měrou zasloužili o vznik hlubokého příkopu mezi novými demokratickými stranami a svou politikou slibující všechno všem posílili roli komunistů v našem politickém systému. Nepřátelství někdejších přátel je tak jenom logickým vyústěním procesu, který začal na počátku devadesátých let vznikem pravicové ODS jako pokračovatelky a hegemona někdejšího Občanského fóra a neúspěšných politiků z tohoto uskupení, kteří našli svůj nový "domov" v tradičních stranách bývalé první republiky.

Už se velmi těším na knihu, kterou Miloš Zeman připravuje k vydání těsně před zahájením sjezdu ČSSD v březnu tohoto roku. Bude to počteníčko. Mým skromným přáním současnosti je, aby se Miloš Zeman alespoň teď nemýlil, pokud předvídá Stanislavu Grossovi osud dnes již zaniklých "stran středu". Obávám se však, že tak jako v minulosti je u Miloše Zemana i u tohoto přání opět přání otcem myšlenky.


Další články tohoto autora:
Jan Bartoň

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku