Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Středa 26.1.2005
Svátek má Zora




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Režim se mění v dým
 >DROGY: Kalouskova slivovička
 >EVROPA: Jakpak bude u nás doma aneb Po přijetí euroústavy
 >PRÁVO: Švarcsystém jako fenomén
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Kimova hra
 >POLITIKA: Politické skloňování - od přítele k nepříteli
 >GLOSA: Školy a úředníci
 >EVROPA: Demokracie jako řemen
 >POLITIKA: Bambini di Minsk
 >PSÍ PŘÍHODY: Kterak Ljubu málem šlak trefil
 >ZVĚROKRUH: Vodnář (2)
 >POLITIKA: Sobotka si spletl stranu
 >ZÁBAVA: Zrádná paštika
 >EVROPA: 3x o Češích a Evropě
 >PENÍZE.CZ: Navýšení cílové částky vás může přijít draho

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Bartovy příhody  
 
26.1. PSÍ PŘÍHODY: Kterak Ljubu málem šlak trefil
Ondřej Neff

Večerní procházky jsou jiné, než ranní. Ráno je (skoro) klid. Ven chodí penzisté a staré dámy s pejsky podměrečné velikosti. Bombarďáci typu Maxe a Broka vylétají v podvečer. I když, samozřejmě, jsou výjimky - konkrétně: Maxe jsme potkali dnes ráno. jeho pánovi jsem přátelsky zamával, on mně též a oba pánové, Bart i Max, na sebe burácivě řvali.
To ale je výjimka, obvykle platí to, co konstatováno v úvodu.
Večer jsme tedy šli sněhem přidušenou Mrázovkou. Iris pobíhala jako kometa ve svých drahách sahajících až někam k Oortovu mračnu (od Oorta k nám to stihne během půlhodiny pětkrát) a Bart se držel nevolky u nás, nevolky, protože je na vodítku.
První náraz na nervy bylo setkání s Brokem. Pochopitelně, že právě v té chvíli jsme sestupovali po svážné, do ledovky uklouzané cestě! Ne, nestal se ze mne Bartem řízený bob v ledovém korytu. Už dvacet let jsem navyklý na psa pojídajícího jiné psy. Skočil jsme ke stromu, zapřel jsem se o jeho kmen, omotal vodítko a bylo vystaráno.
Fuj, to jsem se lekla, komentovala Ljuba a šli jsme dál tou pohádkově tichou scenérií. Došli jsme až k Mozartově Bertramce a ubírali jsme se vzhůru, ano, ubírali, to je to správné slovo - kdybychom chtěli spěchat, nabili bychom si hubu.
Úplně nahoře, najednou ticho prolomeno a ze stráně se k nám blíží obluda s osmdesáti zuby v tlamě, zrak svítící, uši jak hroty kopí, tlapy tepají zem, sníh odlétá stranou...
To byla vlčanda, to bylo vyznání, nikoli útok...
Olízla Bartovi ucho a on by jí nejraději, raději nebudu domýšlet, vlčanda kroužila a milostně se vlnila...
Taky to tam bylo kluzké. A taky mi pomohl peň stromu.
Agrese i milostné tokání, ony to jsou dvě stránky jedné mince a ve výsledku, aspoň z pohledu mého konce vodítka, je to totéž.


Další články tohoto autora:
Ondřej Neff

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku