Neviditelný pes  |  Zvířetník  |  Ekonomika  |  Věda  |  SciFi Pátek 28.1.2005
Svátek má Otýlie




  Výběr z vydání
 >POLITIKA: Proč se komunismus rozpadl?
 >EVROPA: Debata o smyslu, charakteru a budoucnosti EU ve Velké Británii
 >POLITIKA: Zelení v červných číslech
 >GLOSY: Bránění našince a Zbytečná hra
 >RODINA A PŘÁTELÉ: Zlatá padesátá - Auta 3
 >POLITIKA: Daňově populistické dostihy
 >MÉDIA: Křivé zrcadlo skutečnosti
 >EVROPA: Proč „ANO“ evropské ústavě?
 >PSÍ PŘÍHODY: Pes a zimní pneumatiky
 >KEL MALE RACHAMIM: Páteční večer ke Dni památky obětí holocaustu
 >POLITIKA: Česká volební bajka
 >INTERNET: Jak jsem si zvykl na SPAM
 >ÚVAHA: Zdraví jen pro bohaté...
 >FEJETON: Jak jsem sháněla školku
 >PENÍZE.CZ: Jak zhodnotit víno, obrazy či známky?

 >>> HLAVNÍ STRÁNKA  >>  Evropa  
 
28.1. EVROPA: Proč „ANO“ evropské ústavě?
Jaroslav Kalenda

Podivný průběh vzniku a schvalování ústavy EU, rozporuplná diskuse o jejích kvalitách a důsledcích, či všeobecně uznávaný fakt deficitu demokracie v ní obsažený, ve mně vyvolává řadu otázek, na které obtížně hledám odpověď. Je snad obsah demokracie vyčerpán diktátem většiny, jak nám předváděla Špidlova vládní garnitura se svoji stojedničkovou většinou, stejně jako se dnes uplatňuje v návrhu Ústavy? Myslím, že ne. Kvalita plné demokracie je mimo jiné dána i tím, nakolik většina respektuje a ve svých rozhodnutích zohledňuje názory a práva menšiny a nakolik je menšina ochotna většinové rozhodnutí přijmout za své (v tom lepším případě), či alespoň pasivně „strávit“. Je velmi špatné, pokud má být k respektování většinového názoru pouze přinucena. Tento problém je v Ústavě řešen rozhodováním podle zásad subsidiarity, což je mnohdy interpretováno jako společné rozhodování. Ovšem tak, jak je tato zásada v Ústavě definována, umožňuje členským státům pouze návrhy zákonů připomínkovat, bez jakékoliv možnosti rozhodovat.

Vážným problémem v zastupitelské demokracii je i reprezentativnost většiny, způsob jejího vzniku a „vzdálenost“ této reprezentace od občana. Vždyť demokracie „diktátu většiny“ se od reálného diktátorského systému liší pouze charakterem této většiny. V demokratickém systému je většina volenou proměnnou, závislou na vývoji situace, poznání a názorů, zatímco diktaturu charakterizuje neměnnost většiny moci.

Je zřejmé, že rozhodování v systému plné demokracie je oproti diktatuře komplikovanější, méně operabilní a ne tak jednoznačné (nutnost kompromisů). Vzhledem k těmto „nedostatkům“ demokratického rozhodování, byla často „osvícenská monarchie“ úspěšnější. Je si však třeba uvědomit, že každé odstraňování „nedostatků“ demokracie je krokem k diktatuře, takže je nutné takovéto kroky pečlivě zvažovat.

Představitelé EU došli k názoru, že po rozšíření Unie je nezbytné, v zájmu zjednodušení a operability rozhodování, takovéto kroky učinit. V tomto směru vykročili již v samém procesu návrhu a schvalování Ústavy EU. Již při tvorbě návrhu Ústavy v konventu bylo pracovní metodou spíše mocenské „ukřičení“ odlišných názorů než diskuse rovnocenných partnerů, metodou, kterou její předseda V. Giscard d´Estaing euforicky nazval konsensem. Obdobný průběh plný mocenských bojů, výhružek, ultimát a napomínání mělo i projednávání návrhu Ústavy na summitu států EU. Domácí „korunu“ tomu nasadila Špidlova vláda, když odmítla projednání v parlamentu a sama si přisvojila výlučný mandát pro toto jednání. Nyní nám vláda připraví informační kampaň (nebo propagační?) ve které, jak předpokládám, nás bude přesvědčovat o výhodnosti Ústavy pro ČR, o její nezbytnosti pro fungování Unie, případně připojí pár výhružek, jak s námi Unie „zatočí“, nepoděkujeme-li za toto „shůry dané dobro“ svým ANO v referendu.

Z bližšího seznámení s Ústavou lze vysledovat pohnutky rozhodujících aktérů konventu (především představitelé Německa a Francie), kteří určovali její obsah. Vedle otevřeně hlásané potřeby zvýšit operabilitu rozhodování Unie, jsou zde i pohnutky víceméně skryté. Jednou z nich je „strach z rozšíření“, projevující se obavou o zmenšení jejich vlivu v EU po rozšíření. Ústava proto posiluje váhu velkých států v rozhodování. Bez zajímavosti v této souvislosti není ani konstrukce tzv. „kvalifikované většiny“. Ta je definována tak, že státy původní „patnáctky“ mohou prosadit jakékoliv rozhodnutí i tehdy, když by s ním všech 10 přistupujících zemí nesouhlasilo. Druhou pohnutkou je snaha naplnit velmocenské ambice čelních představitelů Unie (především Německa a Francie) a nahradit tak ztrátu jejich dřívějšího velmocenského postavení. Tyto ambice se projevují i v jejich oponentuře proti politice USA. Je proto pro ně nezbytné odstranit v Unii „nedostatky“ demokratického rozhodování a posílit jednolitost EU. To, spolu s jednotnou zahraniční politikou, vybudováním dostatečného vojenského potenciálu, ministrem zahraničí EU a prosazením zástupce EU do OSN, umožní EU stát se politickou velmocí v globálním měřítku. Oprávněně spoléhají na to, že budování evropských vojenských sil opět nesporně posílí jejich hegemonii v EU.

Ústava skutečně zjednodušuje rozhodování na úrovni EU a činí jej operabilnějším. Rozhodování formou „diktátu většiny“, uplatňované v Ústavě EU, však daleko více omezuje demokracii než je tomu na úrovni národního státu. V Unii (především v Radě ministrů, která rozhoduje) není většina proměnná, nevzniká demokratickou volbou, ale je konstantní. Člen rady, zastupující velký stát, je vždy ve většinovém postavení vůči členu rady za menší stát. „Diktát většiny“ je zde proto diktátem velkých států. Projevují se zde meze demokracie, neboť rozpor mezi operabilitou a demokratičností rozhodování na nadnárodní úrovni je takřka neřešitelný. V takové „vzdálenosti“ orgánů (včetně parlamentu) od občana již nelze operativní rozhodování zabezpečit demokratickými postupy. Členské státy by proto měly mít, jako demokratickou pojistku proti zneužití „diktátu většiny“, právo vetovat platnost konkrétních evropských zákonů a rozhodnutí na svém území. To by ve svých důsledcích znamenalo, že integrační proces by probíhal s větší mírou demokracie. Nebyl by závislý jen na většinovém rozhodnutí orgánů Unie, ale také na svobodné vůli jednotlivých členských států v souladu s jejich zájmy. V oblastech, ke kterým by nepřistoupily všechny členské státy, by integrační proces měl „vícerychlostní“ charakter. Ústava „vícerychlostní“ integraci sice připouští, ale pouze v oblastech, ve kterých skupina států má zájem integrační proces urychlit nad rámec stanovený orgány Unie (čl. I-44 Posílená spolupráce).

Pod vlivem těchto skutečností se mně stále vnucuje několik otázek: Proč mám věřit tomu, že Německo, či jiný velký členský stát EU, bude respektovat a zohledňovat zájmy České republiky na úkor svých vlastních? Proč mám věřit tomu, že lidé typu Špidly jsou ony osvícené korunované hlavy, které se mají starat o moje dobro? Proč se mám vzdát toho, aby o podmínkách mého života rozhodovali demokratickým postupem ti, které jsem si zvolil? Proč mám dobrovolně připustit možnost „rozhodování o nás, (s našimi 2,7%) bez nás“?

Těchto a jim podobných otázek, které se mi „honí hlavou“ je mnoho. Dají se ale shrnout do jedné: Proč „ANO“ evropské ústavě?

21.1. 2005

Ing. Jaroslav Kalenda




Další články tohoto autora:
Jaroslav Kalenda

Počet přístupů na stránku:

Komentáře ke článku